Každoroční průvod Prague Pride se opakovaně stává terčem útoků vedených především z konzervativních pozic a působících spíše úsměvným dojmem. S některými politickými aspekty akce, která volá po rovnocenných právech bez důrazu na pohlaví i orientaci, by se ale měla vypořádat i LGBT komunita.
Mezi partnery Prague Pride 2012 lze letos zaregistrovat i velvyslanectví dvou poměrně kontroverzních zemí: Spojených států a Izraele. Minulý rok se podpora ze strany zahraničních velvyslanců prvnímu ročníku Prague Pride setkala s kritikou z hradních výšin: Václav Klaus ji považoval za vměšování do vnitřních záležitostí ČR. Nicméně příspěvek velvyslanectví USA a Izraele je kritizovatelný nejen z nacionalistických a konzervativních pozic, tolik typických pro hradní intelektuální atmosféru. Vzhledem k zahraničním a propagačním politikám obou zmíněných zemí se totiž otevírá otázka, zda toto nezvyklé partnerství není spíše instrumentalizací jinak záslužné akce v rámci strategie tzv. pinkwashingu (pinkwatchingisrael.com).
Více než marketing
Na strategii pinkwashing v souvislosti s budováním značky a veřejného obrazu státu Izrael v zahraničí upozornila na stránkách NY Times Sarah Schulmanová, která se tímto fenoménem dlouhodobě zabývá. Podle ní lze vznik pinkwashingu datovat do roku 2005, kdy vznikla celková koncepce pro kompletní změnu image a očištění mezinárodního obrazu státu Izrael. Celá strategie má v podstatě dvojí roli. Ta první je čistě komerční a propaguje Izrael jako jedinou gay-friendly destinaci na Blízkém východě. V rámci globálního turistického trhu se tudíž jedná o legitimní marketingovou strategii, zaměřenou na specifický segment turistického trhu, který disponuje dle všeobecně rozšířeného názoru (a stereotypu) nadprůměrnou kupní sílou. Koneckonců zaměření turistického marketingu na gay a lesbické spotřebitele není výlučnou doménou Izraele, ale je plnohodnotnou součástí podobných přístupů i v případě celé řady amerických a evropských velkoměst.
První rovina je pak ale zasazena do širšího rámce, jenž využívá vytvořený marketingový obraz k čistě politické propagandě. Tolerantní a gay-friendly obraz státu Izrael je kladen do protikladu vůči netolerantnímu a homofobnímu prostředí Palestinců a arabského světa obecně. Nová image Izraele tedy slouží k přehlušení negativního obrazu, způsobeného vojenskými operacemi na okupovaných územích, segregací Palestinců a porušováním jejich lidských práv.
Nástroje pinkwashingu nespočívají ovšem jen v politickém využití komerční značky Izraele, nýbrž také v přímé podpoře celé řady aktivit lesbických, gay, bisexuálních a transgender hnutí (LGBT), konaných jak na území Izraele, tak v zahraničí. Při několika příležitostech se proti této podpoře a možnému zneužití hnutí zvedla vlna odporu ze strany některých LGBT sdružení, solidarizujících s Palestinci a jejich vzdorem vůči okupaci. Jedna ze známých kauz týkajících se pinkwashingu proběhla minulé léto, kdy měla Mezinárodní studentská LGBTQ organizace IGLYO uspořádat svůj každoroční sjezd v Tel Avivu za finanční a organizační pomoci izraelské veřejné správy. Proti této skutečnosti se postavila celá řada LGBT palestinských organizací, která poukázala na nebezpečí instrumentalizace sjezdu ze strany izraelské vlády, a za podpory evropských aktivistů se nakonec podařilo toto rozhodnutí zrušit. Známé jsou také protesty v USA a v Evropě proti vystoupení zástupců izraelské vlády či podpoře izraelských úřadů iniciativám LGBT hnutí.
Za práva i propagandu
Po nástupu Obamovy admistrativy začaly určitou formu pinkwashingu provozovat i USA. Milníkem se v tomto smyslu stal projev ministryně zahraničí Hillary Clintonové na konferenci k Mezinárodnímu dni lidských práv, která se odehrála 6. prosince 2011 v Ženevě. Prohlásila, že práva gayů a leseb jsou lidskými právy a jejich ochrana je jednou z priorit americké zahraniční politiky. Současně navíc dodala, že v samotných Spojených státech je ochrana těchto práv mnohdy nedostatečná.
Proslov sklidil v rámci LGBT komunity v USA i v Evropě kladný ohlas, jelikož to bylo prvně, kdy se tak významná americká politička postavila za práva LGBT osob. Současně však nelze přehlédnout, že právě tato práva jsou důležitým polemickým a propagandistickým prvkem v ideologické válce vedené vůči protivníkům Spojených států. Koneckonců není to poprvé, kdy se americká diplomacie snaží využít ožehavých společenských témat tímto způsobem, jak ukazuje třeba kritika Číny v souvislosti s cenzurou svobodného internetu.
Záludnost pinkwashingu a obdobných strategií tkví v tom, že využívají témata blízká progresivnímu a levicovému světonázoru, který je přitom vůči zahraniční politice obou zmíněných zemí často kritický. Tyto prvky jsou ale zasazeny do mocenského diskursu zahraniční politiky a tvorby jejího příznivého hodnocení. Nezávisle na jejich progresivním obsahu se pak stávají účinnými nástroji tvorby konsenzu kolem vlád a zahraničních politik, jejichž výsledkem je nakonec omezení právě těch práv a svobod, jež deklarativně obhajují.
Diskuse kolem pinkwashingu nespočívá v tom, zda podporovat práva LGBT osob, nesouvisí ani s tím, zda má Izrael vůči sexuálním menšinám progresivnější zákonodárství než celá řada jeho sousedů včetně Palestinců. Zásadní otázka spíš zní, zda LGBT komunita i její příznivci chtějí, aby boj a vymáhání jejich práv byly součástí americké a izraelské zahraniční politiky a sloužily k vytváření jejich pozitivnějšího obrazu.
Jedinečná manifestace
Gay Pride a podobné akce ve veřejném prostoru se vyznačují unikátní pestrostí zapojených diskursů. Jedná se v první řadě o demonstrace vznášející konkrétní politické požadavky. Současně poskytují výjimečnou možnost prožít svobodně a s radostí svoji sexualitu v prostoru, který zůstává stále ve velké míře heteronormativní. Karnevalový rys, který je těmto akcím tak často vytýkán, tvoří účinnou strategii, jak tuto heteronormativitu – alespoň na den – narušit a jak demonstrovat odlišnost sexualit, genderových identit i těl. V neposlední řadě je stále důležitější i komerční diskurs, který pro nemalou část LGBT osob tvoří způsob integrace do většinové společnosti. Pride akce jsou jedinečné právě tím, že dokážou udržet všechny tyto diskursy v (křehké) rovnováze, a ta pražská není v tomto ohledu výjimkou. Nicméně zůstává otázkou, zda podpora velvyslanectví USA a Izraele nevydává všanc tuto událost mocenskému diskursu, a zda se tak z podstaty otevřený prostor neocitá v zajetí zcela konkrétních zahraničních politik, jež s sebou nutně nesou celou řadu nepřijatelných důsledků. Jedinou možností, jak zabránit potenciálnímu zneužití karnevalu Prague Pride, se zdá být odmítnutí diplomatických zastoupení USA a státu Izrael jako oficiálních partnerů této akce.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.