Návrat temného rytíře

Zastřešující myšlenkou druhého dílu batmanovské trilogie režírované Christopherem Nolanem byla věta vyřčená Harveym Dentem: „Buďto zemřete jako hrdina, nebo žijete tak dlouho, až se z vás stane padouch.“ Tíživé sdělení v novém světle rezonuje i ve třetím snímku, jenž přináší nový pohled na hrdinství.

Letos v květnu filmoví nadšenci, fandové do komiksů i někteří filmoví kritici pěli ódy na epický rozměr a upřednostnění postav před prvoplánovým spektáklem v Avengers, neadekvátně označovaných jako první filmový crossover. Jak plané řeči to byly, nyní ukazuje vskutku epický Temný rytíř povstal, opírající se o opravdu propracované postavy. Třetí a finální část série o ikonickém maskovaném hrdinovi vydavatelství DC Comics představuje obdivuhodný vypravěčský konstrukt. Svou rozmáchlostí z hlediska počtu figur připomíná gigantické filmové eposy klasické studiové éry, které ale dalece předčí komplikovanějším vyprávěním i tvůrčími a myšlenkovými ambicemi. Zatímco hollywoodská epika padesátých let se spokojila s konzervativní ilustrací biblických či historických legend, Nolanův tým završuje svou úvahu nad tím, co komiksová legenda znamená pro fikční osoby stojící ve stínu Batmanovy kápě i pro reálný svět.

Trojí obraz Batmana

Nový film vychází z událostí v předchozím Temném rytíři (The Dark Knight, 2008 – recenze v A2 č. 34/2008) a nově otevírá klíčové motivy počátečního Batman začíná (Batman Begins, 2005), čímž dodatečně utváří semknutou trilogii. Přístup je to tím impozantnější, když si uvědomíme, že jednotlivá pokračování nebyla původně vůbec zamýšlena. Nolan a jeho spolupracovníci v čele se spoluscenáristou Jonathanem Nolanem přistoupili k sequelům, jež mohly být jen typickou dojnou krávou, jako k novým výzvám a dodatečně z nich vytvořili souborné dílo s jednotícím konceptem. Předchozí filmové variace Batmana od jiných režisérů zůstávaly bez ohledu na zastřešující stylizaci rozjařeně eskapistickou fikcí pro dospívající či dětské publikum s jednoznačným hrdinou, o jehož morální a společenské pozici se nepřemýšlí. Nolan díky zvolenému (pseudo)realistickému přístupu k hrdinovi a jeho světu předkládá publiku trojici rozličných pohledů na samotnou podstatu Batmana a dává celé trilogii motivy a myšlenky, které komunikují především s dospělými diváky.

V Batman začíná se realismus projevoval především na úrovni fyzických, technických i ekonomických podmínek, které musí Bruce Wayne naplnit, aby se mohl z umíněného a hněvem stravovaného hejska stát samozvaným, ale pro společnost prospěšným bojovníkem se zločinem. Temný rytíř ukazuje již ustanoveného hrdinu a reflektuje, co přítomnost takové postavy znamená pro ostatní obyvatele města. Z mstitele se stal strážce bojující nikoli se svým strachem či vnitřními démony, ale naopak s chaosem, jenž hrozil rozvrátit jeho existenci i celou společnost. S ohledem na svou zodpovědnost již nebyl Batman definovaný sám sebou, ale postavami okolo něho i samotným městem Gotham, jehož obyvatelé se k němu upínali. Navzdory tomu, že další postavy a události odsunuly titulního bojovníka s bezprávím z pozice centrální figury, nepřestal být společným jmenovatelem či alespoň katalyzátorem veškerých konfliktů. Ve finále se pak Batman oprostil od své osobnosti a stal se Temným rytířem, obecným ideálem hrdinství a obětování pro správnou věc.

Reálný, nebo komiksový svět?

Závěrečná část trilogie se po vzletném finále předchozího filmu vrací zpět na zem a k individuální rovině, přesněji řečeno k muži za maskou Batmana. Zdejší centrální otázka zní, jestli Bruce Wayne má či vůbec může mít nějaký život stranou Batmana, a co pro něho samotného druhá identita znamená. Ještě více než v předchozích dílech je zde Wayne vyobrazen jako člověk s limity lidského těla podléhajícího zraněním a stáří, ale také jako osoba ekonomicky a společensky závislá. Ukázat člověka za maskou a jeho hledání realizace mimo boj se zločinem je vlastně odvážný, až provokativní nápad. Nepsané pravidlo totiž říká, že hrdinové mohou stárnout nebo v nejhorším případě pateticky umírat, ale nikdy nejdou do důchodu. Zakořeněnost tohoto přesvědčení můžeme identifikovat nejen v řadě dospěle se tvářících superhrdinských příběhů (sám Batman ideál věčné služby utvrdil v komiksech jako Království tvé, Kingdom Come, 1996, či Návrat temného rytíře, The Dark Knight Returns, 1986, nebo v animovaném seriálu Batman budoucnosti, Batman Beyond, 1999), ale také v jiných projevech americké kultury – od posledních filmových projektů Sylvestera Stalloneho, jenž zarytě odmítá podlehnout věku, po doživotní titul i společenskou roli žijících bývalých prezidentů.

Navzdory svému zdánlivě obrazoboreckému finále ovšem Temný rytíř povstal ideály v zásadě nepodvrací, neboť přichází s ještě větší a konzervativnější hodnotovou stálicí. Vyznění závěrečné sekvence je dokonce natolik idealistické, až si publikum může přát (a soudě dle diskusních fór či videoblogů na YouTube si to i hojně sugeruje) pravý opak. Jenže na rozdíl třeba od závěru Nolanova mistrovského díla Počátek (Inception, 2010) se žádného zpochybnění uvnitř filmu nedočkáme. Jediné, co se zdejším „hollywoodským“ koncem bortí, je obraz nejslavnější ženské figury batmanovského univerza Catwoman, která je navzdory své komiksové emancipovanosti vržena do okovů genderové konformity.

Occupy Gotham

Bohužel se nejedná o ojedinělý případ, kdy si tvůrci v závěru trilogie vypomohli vyloženými klišé a schématy. Midcultově působící motivační moudra, sáhodlouhé monology záporáků o jejich minulosti i plánech, nepodložené záchvaty morální zodpovědnosti u ambivalentních postav či logicky nedotažené jednání padouchů představují hrubé třecí plochy, kde kontrastuje Nolanův zastřešující (pseudo)realistický rámec s idealismem hrdinských příběhů, ale i s hodnotovou naivitou či nezkažeností amerického pohledu. Ta přichází ke slovu hlavně v motivu sociální revoluce, kterou v Gothamu nastolí Batmanův protivník Bane. Bratři Nolanové do scénáře promítli atmosféru doby, kdy pod vlivem problematického rešení ekonomické krize v USA došlo ke zjitřeným reakcím na sociální nespravedlnost, jež vyústily v hnutí Occupy Wall Street. Film vládu lidu zobrazuje jako sociální teror vůči privilegovaným vedoucí k záborům majetku, lidovým soudům a popravám. Kvůli tomu ho někteří liberálně a sociálně smýšlející kritici osočili z démonizace hnutí a obyčejných lidí. Události jsou ovšem snímané ve velkých celcích či pološeru, aby se co nejvíce zredukoval individuální rozměr a s ním i otázka morálního provinění obyvatel Gothamu. Ti jsou pak stejně zobrazeni i v patetických záběrech na konci snímku, když ze svých domovů vycházejí do znovunastoleného kapitalistického a sociálně hierarchizovaného pořádku (který ostatně Bruce Wayne coby milionářský rentiér zosobňuje). Těžko hledat upřímnější vyjádření faktu, že v Americe na rozdíl od postkomunistických zemí nedošlo k drastické veřejné deformaci obecných ideálů, z níž by vyplývalo, že obyčejní lidé můžou být ještě horší než komiksoví padouši.

Ve výsledku můžeme Gothamu i Americe závidět, že mají své – alespoň fiktivní – hrdiny. Po konfrontaci s Jokerem v Temném rytíři, když hrozilo zhroucení základních lidských hodnot, jsme s Batmanem dospěli k závěru, že „někdy pravda nestačí, někdy si lidé zaslouží něco víc. Zaslouží si, aby byla jejich víra odměněna“. Možná právě v tomto poznání je třeba hledat důvody, proč někteří diváci doufají, že konec snímku je jen přelud a Bruce Wayne lidem Gothamu obětoval opravdu vše. V zanícenosti debaty o jeho osudu se neadekvátně odvrací pozornost od paralelního východiska snímku. Jestliže předchozí film ukázal, že Batman „je hrdina, kterého potřebujeme“, Temný rytíř povstal naznačuje, že se jím může stát kdokoli. Stejně jako prezidentem.

Autor je filmový publicista a dramaturg.