Opusťme svou identitu

Identita je jednou ze základních kategorií moderního světa. Pojí se s ní otázky týkající se jejího uznání stejně jako jejího vyloučení, a dokonce i celý proud, který se zabývá kritikou univerzalismu jakožto útlaku rozdílných identit. Odtud pak pramení i problematika respektu k rozdílnosti, která bývá považována za symbol odporu nebo pokroku.

Vztah, jaký identita zaujímá k rozdílnosti, je velmi důležitý. Různé identity (kulturní, rasové, sexuální, sociální či osobní) jsou v dnešním světě příslibem rozdílnosti, diverzity. Nacházíme se v době rozvětvených identitárních prohlášení, jejichž jádrem je identita osobní. Právo na identitu se zde obvykle prezentuje jako právo na rozdílnost.

Stejnost a rozdílnost

Tuto otázku lze pojmout z hlediska principu totožnosti (A je A), prvního principu rozumu dle Aristotela. Tento princip předpokládá neměnnost A a f4unguje v prostoru parmenidiánského bytí, bytí jakožto základní neměnnosti. Pokud se A změní, stane se z něj A‘, bude se lišit samo od sebe (projde tedy vnitřní negací sebe samého). Jinak řečeno, nelze prohlásit, že A je A, aniž bychom v A našli nějaký stálý prvek, který prochází všemi přeměnami A a na jehož základě lze vytyčit identitu A. Tento identitární princip pracuje tedy s předpokladem, že to, co existuje, má svoji esenci – esence je zde chápána jako prvek, který zůstává stále stejný během přeměn, jimiž subjekt prochází.

Pokud prohlásíme, že A je stejné jako A, znamená to, že existuje jakási neměnná stejnost, že stejné zůstává stejným. Pokud by se stejné stále proměňovalo, identitární princip by neměl žádný smysl. Je tedy třeba připustit, že existuje jakási zákonodárná moc, která definuje stejnost a rozdílnost.

Typickým příkladem je výrok: „Tito lidé nejsou jako my.“ Pokud něco takového vyslovíme, znamená to, že víme, co to znamená „my“ a „být stejný“. Avšak lidé, kteří se takto vyjadřují, se většinou chopí pouze jednoho rysu onoho „my“ (např. „nepijí pivo“, či „jsou špinaví“) a učiní z tohoto rysu invariant otázky stejnosti.

V daném světě se tedy vždy nachází zákonodárná moc rozdílnosti. Rozdílnost dvou předmětů je určována daným transcendentnem. Identita je minimem rozdílnosti, jejím nulovým bodem.

K tomu, co existuje, přichází tedy identita vždy zvnějšku. Pouze díky tomu, že existuje Jiné (Lacanovo velké Jiné), lze mluvit o identitě. To, že jsme se narodili na určitém místě, jsme si sami nezvolili (což bohužel nezabraňuje tomu, aby se místa narození chopily státy či různé organizace jakožto základního rysu, který určuje naši identitu). Identita subjektu je vždy hlasem či cestou, předpisem Jiného. Pokud ale subjekt nemá zůstat pouhou kořistí Jiného, musí v určitou chvíli některé rysy této identity odmítnout. Svoboda není identitární, je spíš obcházením či zrušením předpisu Jiného.

Identitu lze vyjádřit dvojitou negací: čistě identitární prvek je ve mně to, o čem nemohu říct, že to nejsem, ale zároveň za to ve skutečnosti nijak nemohu. Identita sestává z nepopiratelných rysů, o nichž se rozhodovalo beze mne.

Právě z tohoto hlediska bychom mohli interpretovat známý výrok Friedricha Nietzscheho „staň se tím, kým jsi“, který dle mého názoru znamená „opusť svou identitu“, a nikoliv „realizuj svou identitu“, jak ho obvykle vykládala pravice. Fašisticko-identitární tradice čte tento výrok jako „staň se svým původem“ či „buď hoden toho, o co tě Jiné žádá“ a maže ono „nijak za to nemohu“. Zatímco tato druhá interpretace vede k identitárnímu fanatismu či heroismu, cenou, kterou musíme zaplatit za první interpretaci, je to, že se v určitou chvíli nemůžeme spolehnout na Jiné. Během opouštění identity je třeba se oddat novému dobrodružství, jež je součástí setkání. Setkání je to, co se odehrává neočekávaně a nepředvídatelně a co nás svádí z prvotní cesty předepsané Jiným, to, co obchází identitu. Právě tato ne-původnost je opravdu svobodnou existencí. Pokud bychom to měli vyjadřit ve stylu Jacquese Lacana, řekli bychom, že se zde nesetkáváme s Jiným, ale s jiným s malým j.

Identitárno se nezjevuje jako možnost, ale jako nemožnost, neschopnost cosi učinit. Zbavit se identity tedy také znamená objevit novou moc, zjistit, že cosi činit můžeme. A tato moc nespadá do uzavřenosti individua, které pouze opakuje, že se „chce vyjádřit“, a zůstává tak prázdným subjektem, ozvěnou Jiného.

Fašismus jako čistota Jiného

Opravdovou moc vždy nalézáme. Událost je naším setkáním s novou mocí, chvílí, kdy individuum poznává své nové schopnosti. Událost je tudíž námitkou proti identitě.

Pokud identitárno tvrdí, že je třeba se navrátit k tradici, původu či opakování, je to proto, že jsou pro něj obranou proti této odbočce, tomuto základnímu „mohu“, které je sice bez záruky, ale zároveň zcela proměňuje náš život a omezuje „nemohu“.

Tuto otázku lze pojmout i z politického hlediska. Fašismus například dělá z identity, tedy z Jiného, aktivní sílu – identita není pouhé konstatování, ale hybná síla jednání, kterou je třeba spojit se státem samotným, jinými slovy přeměnit stát na stát identitární. Ve chvíli, kdy se původ stává určujícím principem státu, objevuje se na scéně rasismus, ideologií podložená předstaxva vyšší civilizace. Kořeny nacismu se nenacházejí v árijském mýtu, ale v představě, že existuje pouze jedno Jiné. Dle Hitlera může existovat pouze jeden vyvolený národ – a Jiné zaručuje, že jsem to právě já. Dnes jsme samozřejmě daleko od německého radikalismu, ale vyhoštění cizinců naznačují, že si chceme zachovat „naši identitu“, mít naše vlastní Jiné. Fašismus je čistotou Jiného.

Podstata revoluční orientace je naopak vždy univerzalistická. Když byl kdysi Karel Marx dotázán, čím se liší komunismus od dělnického hnutí, odpověděl, že právě internacionalismem. V době vzestupu nacionalistických hnutí je radikalita teze, že je třeba opustit národní identitu, značně překvapivá. Tato zcela základní myšlenka předpokládající, že se Jiné neštěpí do jednotlivých identitárních jsoucen, musí být podložena přerušeními vyvolanými událostí, které Marx vyslovil v konceptu revoluce. Pouze události mohou podrobit identity zkoušce – ve chvíli, kdy vznikne nějaké historicky důležité hnutí, jednotlivé identity (náboženské, jazykové atd.) nehrají žádnou roli.

Univerzální obrana identity

Identita byla v minulosti problematickou součástí revolučního hnutí. Základní otázkou bylo, do jaké míry by měla být společenská třída považována za jistý druh identity. U Marxe byla dělnická třída třídou politickou, která neexistovala („nejsme ničím“), neměla žádné specifické vlastnosti, a byla tedy čirou nahostí pracovní síly. Termín proletariát charakterizují právě tyto negativní vlastnosti. Dělnická třída byla dle Marxe dialektickým jsoucnem, jelikož její univerzalita se prosazovala právě v rámci této základní chudoby. Ve chvíli, kdy socialistické státy začaly kontrolovat jako základní činitel právě dělnický původ, byla tato kategorie znovu využita jakožto hledisko identitární.

Identita by tedy nikdy neměla být normativní, a to ani pro toho, kdo se jí dovolává, ani pro toho, kdo ji opomíjí. Samotná existence identity je již dostatečnou zátěží, nelze ji proměňovat v jakýkoliv řád.

Znamená to tedy, že každý boj za obranu identity je negativní? Dané jsoucno není třeba považovat za normativní proto, aby jej za daných okolností bylo správné hájit. Je tedy například možné bránit právo na národní identitu daného kolonizovaného či utlačovaného národa, aniž bychom to, že je někdo Alžířan či Vietnamec, proměnili v pravidlo. Obrana identity by vždy měla být součástí univerzálního programu, kupříkladu národní osvobození by mělo být pojímáno jakožto součást boje proti kapitalismu či imperialismu. To samé se týká například feministických hnutí, organizací za práva gayů atd. Pro to, abychom bránili identitu, je vždy třeba mít neidentitární důvod.

Subjekt, který je sveden z cesty, jak jsme to viděli u Nietzscheho, se nedovolává identity, ale spíše univerzality obsažené ve svém boji. I když zde jde o identitu, vždy se tu nachází jakýsi anonymní rozměr subjektu. Tak například důraz na homosexualitu u Jeana Geneta odkazuje na to, že homosexuál je součástí humanity. A popis sexuality starců u Samuela Becketta je jakousi univerzací identitární otázky, právem na stáří. Ani jeden z těchto dvou spisovatelů neoslavuje identitu jakožto uzavřené jsoucno, ale popisuje ji ve svém generickém bytí, tedy ve své latentní univerzalitě. Právě v tom spočívá jejich význam pro lidstvo.

Z francouzské přednášky proslovené 18. dubna 2012 na École Normale Supérieure v Paříži přeložila a zkrátila Jana Beránková. Publikováno se souhlasem autora.

Následující díl vyjde v A2 č. 19/2012.