Co znamená změnit svět?

Otázka „Co znamená změnit svět?“ hodnotí údobí, během něhož byla myšlenka změny světa považována za lehce zločineckou utopii. Ptáme se na rezignaci, na to, zda se podvolíme současnému stavu světa. Konzervativní stanovisko tvrdí, že svět se nenechá vměstnat do principů, že jeho součástí je vnitřní odpor, který můžeme konstatovat či upravovat, ale nikdy radikálně přerušit. Dnešní jednoduchou odpovědí je, že jsme skončili s ideologiemi volajícími po změně světa. Jeden anglický kritik se dokonce zmínil o „zhoubném strašidle ideokracie“. Však také Angličané vynalezli empirismus, přesvědčení, že zkušenost je jediným možným základem změny tam, kde principy jsou nemohoucné a vždy se nacházejí vně.

To je také obsaženo v rozporu mezi Descartesem a Lockem. Zatímco Descartes pochybuje o každé zkušenosti, a proto ji obepíná racionálními principy, pro Locka je zkušenost alfou a omegou poznání. Dnešní době vládne empirismus, každá přesvědčivá argumentace musí začínat omezeními a překážkami. V případě principielní argumentace je tomu naopak: jsme si sice vědomi překážek, ale na začátku stojí zákon týkající se toho, po čem toužíme. Proto na nás vlády dohlížejí pomocí omezení: „Pokud se jim nepodvolíte, skončíte jako Řecko…“

Skutečnost a principy

Omezení skutečností není možné překonat pouhou kritikou. Typickým příkladem je ekonomická krize a způsob, jakým je popisována. Omezení je zde sice vysvětleno, to však nezabrání tomu, aby se stalo, co se má stát. Ať už je skutečnost jakkoli nechutná, aby se nám dařilo lépe, je třeba se jí podvolit a stát se součástí všeobecné potupy. Abychom mohli směřovat jinam, je třeba začít od principů, v jejichž jménu kritizujeme svět. Ten, jehož zákonem je svět takový, jaký je, o něm mluví pozitivně a z toho pramení jeho síla. Negativní kritika je vždy slabší. Musíme tedy začít jiným názorem než tím, který počítá se zachováním stavu světa. Otázka po změně světa se tak týká rozdílu mezi myšlením, které začíná principy, a tím, které začíná skutečností.

Pomlouvání světa bez pevné principielní vůle je bezmocné. Což je také důvod, proč můžeme o podobných věcech hovořit – nechceme navrhovat definitivní politická řešení, filosofie a politika se neshodují. Filosof však může odhalit subjektivní dimenzi rozhodnutí, jelikož každý politický spor za sebou táhne spor myšlenkový, který je třeba osvětlit. Tento spor se často týká pravdy, je třeba vědět, zda je pravdivé jednání v dané situaci možné či ne.

Empirismus tvrdí, že ví, co je možné či nemožné – a právě zde se s ním rozcházíme, pokud se řídíme principy. Empirismus spojuje možnost se zákonem světa, svět určuje, co je možné. V emancipačním pojetí se naopak vždy nachází chvíle, kdy je něco deklarováno jako možné navzdory tíze světa. Pokud sousloví „změnit svět“ má smysl, znamená, že změna skutečna sídlí v bodě nemožnosti, který se stane možným za výjimečných okolností. Problémem, ke kterému se ještě vrátíme, je, že pokud přizpůsobujete skutečno idejím, zaplatíte za jeho vytěsnění terorem. Představa teroru tak dnes slouží jako základní argument proti emancipačním snahám, které se prý mohou udržet u moci jen násilím na reálnu.

Nyní připomeňme několik základních pojmů, o nichž jsme už dříve mluvili.

Svět

Svět není přírodní kosmickou totalitou, není to kosmos, netýká se Jednoho (svět není dílem či emanací Jednoho) ani Veškerého (té krásné totality z Platónova Timaia). Svět je vždy de-totalizované bytí. Naše vize světa je tedy a-kosmická. Svět není ani výsek z prvojedinečného chaosu Gillese Deleuze. Podle Deleuze je na počátku jakási neuspořádaná jednota a svět, kterým disponuje naše zkušenost, je jen lokalizovatelným výsekem z chaosu této původní energie (v Bergsonově podobné teorii je sama tato energie světem). Svět pro nás není ani uzavřeným celkem rozdílných identit, jako je tomu v případě kulturalismu, kde každá kultura a jazyk tvoří svůj vlastní svět. Zbývá nám tedy svět jakožto systém ne-totalizovaných mnohostí, které se na abstraktní ontologické úrovni bytí liší extenzionálními (kvantitativními) rozdíly. To znamená, že tyto mnohosti jsou rozdílné, pokud nemají stejné prvky. Ale aby vznikl svět, potřebujeme ještě něco dalšího – systém hodnocení stejnosti a rozdílnosti (a jejich stupňů), který nazýváme transcendentnem světa. Transcendentno je kvalitativním rozměrem světa.

Svět je tedy dialektikou kvantitativního a kvalitativního, extenzionálního a diferenciálního. Jde však o rozpojenou dialektiku, v níž kvalitativní není výsledkem kvantitativního, jako tomu bylo u Hegela.

Bytí

Bytí je čirá mnohost, to, co tu je, která netvoří svět a nedrží pohromadě. Od takového bytí se toho nedá příliš očekávat. Rozhodně nejde o bytí v heideggerovském smyslu, které je vždy kvalitativní. Bytí je spíše lhostejnou neutralitou, čirou mnohostí. Zatímco pro Sartra je bytí nediferencovaná masa, pro nás je tvořeno neobvykle sofistikovanou řadou sítí extenzionálních mnohostí, jejichž myšlení se nachází v matematice, která je studuje.

Existence

Takto nazýváme způsob, jímž se v daném světě čirá mnohost vztahuje sama k sobě. Jde o její stupeň identity ve světě. Například pokud nedáváte pozor, „jste mimo“, vaše existence je v dané situaci oslabená. Stupeň existence se mění, bytí zůstává. Každá situace pak může být studována buď z hlediska týkajícího se bytí (ontologické obecnosti vyjádřitelné matematikou), anebo z hlediska zákonů světa (existence).

Existence vždy poučovala ontologii. Z tohoto hlediska Lacan a vůbec všichni psychoanalytikové jsou existencialisty. Pro psychoanalýzu je sen mondénní variací, kde se spící mnohost propadne do jiných světů, skrze něž je třeba se dobrat k původu vaší existence a zjistit, jak se k sobě vztahuje. Složitost psychoanalýzy spočívá v tom, že teorie existence je vždy podepřena minimální ontologií, což znamená, že jde o to, jaký typ mnohosti se zde hledá. A tak zatímco Freud se inspiroval dobovými vědami (biologií, termodynamikou), Lacan hledal ontologii ve strukturách jazyka. A pak tu jsou filosofové, kteří se nejdříve snaží stabilizovat ontologii, aby postoupili k existenci. Jenže se jim vždy postaví do cesty existencialista – a tak Diogenes tvrdí Platónovi, že „zná koně, ale nezná koňskost“, a Pascal, pro kterého není důležité bytí, ale existence, na které záleží spása, prohlašuje o Descartesovi, že je „neužitečný“. Otázkou zůstává, jak existence bytí skrývá či odhaluje, jelikož neutralita mnohosti se vždy zjevuje v daném světě.

Změna světa musí sladit ontologický vzestup, odhalení bytí v něčem, co je jen vynálezem existence, a zároveň zintenzivnění existence v nových podmínkách. Každá opravdová změna je tedy zároveň extenzionální a diferencielní, kvalitativní a kvantitativní. A to aniž by kvalita vznikala z kvantity – obě dvě vlastnosti zůstávají ve vzájemném dialektickém protikladu, kde jedna nezpůsobuje druhou. V politických událostech je měřítkem číslo – milion lidí na náměstí je víc než čtyři osoby. Nachází se tam něco z lidového bytí. Zdá se, že bytí zde pozastavuje staré způsoby existence a že mnohost vítězí nad transcendentnem. Z hlediska transcendentna však shromáždění velkého počtu lidí nic neznamená, jde jen o čirou mnohost – také proto se jí říká masy. Masy nejsou kolektivní netečností, ale kolektivním bytím, které značí konec minulé existence.

Důležité je, jaké nové kvalitativní figury se během téhle přehlídky bytí objeví, jaká konkrétní aktivita, co bude vysloveno. Uspokojení z pohledu na bytí není k ničemu, pokud nevede k přetvoření existence. Protože to jednou skončí a vrátíme se domů, nemůže se lidový protest spokojit s ontologickým svátkem, musí přivodit proměnu existence. I milion protestujících vždy bude v menšině. Připomíná mi to nádhernou Hérakleitovu větu: „Je třeba si vzpomenout vždy na toho, který neví, kam vede cesta.“ Je třeba si uvědomit, že po svátku je tu vždy identická cesta, které je třeba být věrný a kterou nenajdeme, pokud si nevzpomeneme na toho, kdo o ní neví.

Z francouzské přednášky proslovené 9. listopadu 2011 na École Normale Supérieure v Paříži přeložila a zkrátila Jana Beránková. Publikováno se souhlasem autora.