Dělám to pro lidstvo

Ve vašem obchodě hrál vždy významnou roli okrajový sortiment: fanziny, malonákladové edice, podomácku nahrané hudební nosiče a jiná média produkovaná v duchu DIY. Jak jste se k prodeji této produkce dostal?

Mně už je dvaačtyřicet let, tedy jsem kus života prožil v reálném socialismu, kdy podomácku dělané věci byly jaksi samozřejmostí, a koneckonců vždy bylo a je normální, že si třeba kapely, které z nějakých důvodů nedosáhly nebo nechtěly dosáhnout standardních forem, volí domácí vydání. Subkultury, underground, alternativní kultura mě zajímají, takže když jsem před šesti lety otevíral prodejnu, bylo samozřejmé, že tam podobné věci budu prodávat. Jen jsem musel vymyslet, jak ten prodej legalizovat, jak donutit kapely vystavit daňový doklad a podobně.

Inspiroval vás nějak předrevoluční samizdat?

Pro mě je to formující zkušenost, samizdatovými autory jsem zásadně ovlivněn, i když se ke mně většina knih vydávaných před listopadem samizdatově dostala až v normálních vydáních v devadesátých letech. Častěji se ke mně dostaly kazety, ale to už byly iksté kopie, bez obalu, a bral jsem to jen jako provizorium. Tam inspirace ve formátu mohla být těžko, ale ten prostý fakt, že si kapela pořídila nahrávku po svém, byl samozřejmě podněcující.

Na počátku devadesátých let jste založil vydavatelství Manuzio, jež jste kdesi označil za „neosamizdatové“. Jak byste popsal svou tehdejší pozici? Byl to revival undergroundu, anebo naopak pragmatická vize do budoucnosti?

Tenkrát jsem o tom moc nepřemýšlel, chodil jsem do továrny a po práci chtěl dělat něco, co mě zajímalo. V okruhu přátel leckdo leccos psal, mně to moc nešlo, tak jsem si myslel, že budu užitečnější jako vydavatel. Vydat normální knihu bylo finančně nereálné, dělal jsem tedy malé náklady, sám si to sázel a vázal, pár kousků jsem se snažil vnutit důležitým lidem a zbytek jsem rozdával. Když jsem měl svoji činnost popsat, termín samizdat mi připadal svázaný s konkrétní dobou. Vydávání mi nikdo nezakazoval. Slovo neosamizdat jsem nevymyslel, prostě se hodilo. Šlo o to pojmenovat situaci, kdy sice můžete dělat, co chcete, ale nakonec to stejně uděláte undergroundovým způsobem. Šlo tedy o jisté přihlášení k undergroundu a o pragmatismus, nicméně bez vize. Manuzio sice provozovalo i bytovou galerii, ale mám pocit, že z dnešního hlediska to období nebylo moc významné.

Rozdíly mezi fungováním a významem nakladatelství a domácí rukodělné produkce se stále více stírají. Označil byste dnes vůbec něco za samizdat?

Pojem samizdat mi připadal nefunkční už počátkem devadesátých let, takže smysl mi to nedává ani dneska, kdy různé snadno dostupné technologie už vskutku stírají jakékoli vnější rozdíly. Ale nějaký nový termín a asi hlubší reflexe tu chybějí. Je přece jen rozdíl něco produkovat pro masy nebo pro sto lidí. Kdybych měl použít termín samizdat, myslel bych tím něco malonákladového, co rezignuje především na tržní stránku věci. Tedy něco, co se vůbec neprodává, co není v žádných prodejnách, ani v té mé. Proto mohu těžko dát nějaký příklad. Většinou je to věc okruhu přátel té které kapely nebo autora. Mě navíc už leckdo považuje za oficiální instituci a ani ho možná nenapadne, že bych mohl mít o podobné věci zájem, což je škoda. Teď si v rychlosti vzpomenu jen na knihy, které si vydával S.d.Ch., ten už to ale nedělá, nebo třeba na nahrávku Lidových léčitelů.

Jaké samotisky, artefakty, DIY edice, vydavatelství nebo fanziny, ať už hudební, literární či aktivistické, vás zaujaly?

Líbí se mi třeba autorské sítotisky Punx23 nebo podivný fotografický fanzin S/A a nakonec i už zmiňovaný mnou oblíbený literát S.d.Ch., kterého teď vydává Divus, což sice není vyloženě DIY, ale šílené je to dost. Pěknou sbírku poezie si vydal vlastním nákladem třeba Ivo Hucl. Z hudby mě uhranuly starší věci od Květoslava Dolejšího, nedávno mě mile překvapily Děti kapitána Morgana, líbí se mi Core of the Coalman, roky sleduju, co dělají přátelé ze Zabloudila… Poslední dobou mi své věci nosí absolventi UMPRUM, to jsou pěkné tituly, většinou na hranici komiksu. Ale takhle bych mohl vyjmenovat desetinu své prodejny. Samozřejmě ne vše, co je DIY, je dobré.

Pod značkou Polí5 jste vydal řadu nahrávek, které lecčím navazují na estetiku českého hudebního undergroundu a alternativy osmdesátých a počátku devadesátých let. Co vás vedlo k této jistě nevýdělečné činnosti? Jaké naděje do své aktivity vkládáte?

Nejdříve v tom jistě bylo ukojení mladické vydavatelské touhy, uspokojení ega, pak už jen čirý nerozum a dnes vzdor a zarputilost, protože jsem přesvědčen, že jen dlouhodobá činnost nese plody. Vždy jsem si myslel, že k prodejně orientované na subkultury nějaká vydavatelská činnost prostě patří. Jen jsem se k tomu zpočátku nemohl odhodlat. Nakonec to rozčísli kamarádi z Postižené oblasti, kteří přinesli nahrávku a tak dlouho do mě hučeli, až se to realizovalo.

Od té doby moje edice funguje jako válec, který jede z kopce, a já se ho jen snažím mírně přibrzdit, aby mě nepřejel. Náklady už nejsou zase tak mizivé, sám už moc nevypaluju, ale rovnou lisuju, většinou pět set kusů. Dělám to pro lidstvo, a ne jen pro pár kamarádů, kteří to ale nakonec stejně zachrání, a navíc vylisovat tři sta a méně kusů stojí skoro stejně peněz jako těch pět set. Naději do toho vkládám jen jednu: že mě to finančně nepoloží.

Jak se podle vás v posledních desetiletích změnilo postavení podobných malonákladových edic v prostoru hudební a knižní kultury? Stojí stále ještě na okraji?

Náklady klesají všem, tím pádem se pozice zdánlivě sbližují. Ale mám pocit, že jen na první pohled. Jméno renomovaného nakladatele je pořád důležité, i když se stává, že lecjaká obecně neznámá punková kapela prodá větší náklad, protože koncertuje, je v přímém styku se svými posluchači. Také je pravda, že pokud někdo dostatečně dlouho diletuje v nějakém oboru, stane se postupně nepřehlédnutelným. Ale pořád ještě je tu otázka obsahu. Klasičtí vydavatelé upřednostňují zavedené autory nebo autory, u kterých se zavedení předpokládá. Okraj je mimo jejich záběr. Dříve bývalo běžné, že ediční plány vydavatelů byly postaveny tak, aby prodejnější tituly kryly ty neprodejné, nyní mám pocit, že na to ti velcí vydavatelé už rezignovali, že jsou rádi, že na těch prodejných titulech trochu vydělají.

Nicméně ta situace je jiná v literatuře a v hudbě. Vydat knihu je přece jen pořád drahé a praxe knižního trhu a vůbec literárního světa je poměrně konzervativní, i když digitální formy tím zřejmě zamíchají podobně jako vypalování a stahování v hudebním světě. Vydávání CD je dnes snad nejlevnější za posledních dvacet let, nahrávku lze s minimální technikou pořídit doma v obýváku. Jenže posluchači jsou zahlcení, nikdo se v tom všem už komplexně nevyzná, ani odborníci, a mám pocit, že už se ani nikdo vyznat nechce. Zásadně se mění distribuční sítě, nic není ustálené, vše je v pohybu. Vyvstává otázka, jestli vůbec hudební nosič není slepá cesta – před sto padesáti lety vůbec nebyl, proč by tu tedy měl být napořád? Sám si ale myslím, že nahrávka je formativní fenomén, stejně jako knihtisk, jen tu ta tradice není tak dlouhá a ustálená. Nevím, nejsem teoretik. Zajímá mě to, ale to neznámo je na mé činnosti stejně nejzajímavější.