Žádná nedělní procházka

Název občanského sdružení Bludný kámen působí tak trochu jako nomen omen – putujete z místa na místo a navzdory bohaté a smysluplné činnosti se vám dostává často nevděku, především ze strany opavských politiků a úředníků. Jak vypadala vaše anabáze?

V polovině devadesátých let jsme na periferii Opavy založili čajovnu Bludný kámen. Po kratší době jsme se dohodli se Slezskou univerzitou a přestěhovali se do jejich nově uvolněných prostor ve středu města. Vznikl Univerzitní klub – čajovna Bludný kámen. Spíše než nějakou new age čajovnu jsme se ale snažili vytvořit zajímavé kulturní a sociální centrum. Z tohoto místa se postupně stal klíčový prostor pro alternativní kulturu v Opavě. Bohužel jsme po sedmi letech byli přinuceni místo opustit a čajovnu jsme už nikdy neobnovili. Bludný kámen pokračoval ve své činnosti v opavském Domě umění, ten obýval od roku 1999. V něm jsme prožili poměrně nerušeně, aspoň z dnešního pohledu, celých deset let a rozvíjeli svou činnost v oblasti soudobého umění tak dlouho, až jsme se znelíbili místním politikům. S výtvarným uměním jsme pak pokračovali v jednom vybydleném zámečku na opavském venkově. S nově založenou Galerií Cella jsme prošli dvojím sklepením budov Slezského zemského muzea a skončili jsme – na jak dlouho? – v malém prostoru bývalé keramické dílny. Mezitím jsme se setkali s velkou vstřícností v Domě umění v Ostravě, kde už několik let spolupracujeme na zvukových performancích a různých festivalech. Bludný kámen stále bloudí.

Změnilo se s postupem času nějak vaše zaměření?

Ano. Zpočátku jsme se zabývali téměř vším. Pořádali jsme přednášky o filosofii nebo třeba dálněvýchodní estetice, čtení, besedy se spisovateli, divadelní představení, výstavy současného výtvarného umění a koncerty hudby všemožných žánrů. Postupně jsme se však spontánně stále hlouběji a výhradněji zaměřovali pouze na současnou experimentální či alternativní tvorbu zvukovou a vizuální.

Jak vypadá Bludný kámen? Jde o stabilní kolektiv, nebo o síť proměnlivých spoluprací? Tvoříte členské jádro vy sám?

Bludný kámen jsem po celých prvních sedm let táhl s kolegou Jiřím Siostrzonkem, dalších minimálně sedm roků pak sám. Spoustu výstav jsme potom organizovali společně s kamarádem Tomášem Skalíkem. Koncerty a zvuková představení pořádám stále jen já, ale o výstavy v Celle se začala starat skupina mladých členů Bludného kamene, což mne moc těší. Dnes už tedy mohu říct, že Bludný kámen je kolektiv.

Na velkou část vašich večerů v ostravském Domě umění je volný vstup. Z jakých zdrojů své akce financujete? Počítáte vůbec u koncertů hudebního experimentu, soudobé vážné hudby či volné improvizace se ziskem ze vstupného?

Zcela výjimečně se nám daří získat peníze ve formě nějakého daru od soukromníků, většinu prostředků ale čerpáme z grantů a výrazně pomáhá Dům umění v Ostravě. Vstupné velký zisk nepřináší, proto je pro nás často jednodušší je ani nevybírat. Návštěvníci to chápou jako projev vstřícnosti, i když jsme na druhé straně někdy kritizováni, že tím představovanou hudbu poněkud znehodnocujeme.

Někteří nezávislí promotéři granty opovrhují, vidí v nich ztrátu své svobody a na základě tohoto kritéria striktně rozlišují, co je DIY a co není. Považujete se navzdory tomu, že čerpáte z grantů, za reprezentanta přístupu do­it­yourself?

Tak to nevím. Přijmout grant znamená mít k městské, krajské či státní správě určité závazky. Stále ještě mám zájem žít ve většinové společnosti, být její součástí, působit na ni, vést s ní rozhovor. Ani po těch letech jsem ještě úplně nerezignoval. Proto se za používání grantů nestydím. Bludný kámen se nepohybuje v nějaké definované subkultuře pro jednu generaci, naopak, jdeme skrz či napříč kontexty i generacemi. Ale na druhé straně nejsme žádná agentura, natož profesionální, a naše aktivity zdaleka neodpovídají tomu, co zajímá většinu. Setkání s mnohými zvukovými či vizuálními tvůrci se samozřejmě odehrává v osobní rovině, organizujeme naše akce tak trochu na koleně, podomácku, s radostí a vnitřní nutností.

Nastala v průběhu let vašeho působení v opavské kulturní politice nějaká viditelná změna směrem k větší vstřícnosti k soudobému, aktuálnímu umění?

Mysleli jsme si, že by mohlo dojít ke změně, když se jedni politici po delší době vyměnili za druhé. Ale prakticky se nic nestalo. Pokud jde o městskou kulturní politiku, vše běží, jak běželo. Změnu či dokonce vstřícnost postojů je možné vidět jen u několika jednotlivců – ani to ale nakonec není zase tak málo. V menším městě, jako je Opava, se zásadnější proměna nedá tak rychle očekávat, pro nemálo opavských funkcionářů je činnost Bludného kamene stále něčím podezřelým.

Jaké je tedy skutečné postavení „kulturního centra“ – není už v tomto spojení rozpor? Nestává se dnešní kultura spíše do sebe uzavřenou subkulturou?

Za současného stavu společenského povědomí, většinového zájmu, preferencí politiků, finančních možností a podobně se aktuální umění nevyhnutelně přesouvá na úplnou periferii dění. Naší snahou nicméně je tento pohyb neurychlovat, ale zpomalovat. Chci, aby i v regionálních médiích vycházely informace o naší činnosti, stále zvu nové návštěvníky, na některých aktivitách spolupracuji i s městem. Není významným faktem, že ředitel krajské Galerie výtvarného umění v Ostravě má velký zájem o pořádání takových festivalů, jako je Minimaraton elektronické hudby nebo Pohyb­Zvuk­Prostor a další zvukové performance v ostravském Domě umění? Je ale možné, že někdo jiný dospěl dále, že jej vlastní poznání vede k rozhodnutí sestoupit do uzavřenějšího světa. Je známo, že Marcel Duchamp říkal, že umělec budoucnosti bude v undergroundu.

K jakému prostředí inklinujete vy sám – je vám bližší spíše galerijní prostředí, nebo undergroundové podmínky například zmiňovaného vybydleného zámečku?

Mé osobní preference jsou jednoznačné. Cítím se dobře v netypických místech, které provokují, inspirují, skýtají různé prostorové i obsahové potenciály. Ověřil jsem si, že naprosté většině umění, které mám zájem představovat, podobné prostory vyhovují také.

Poměrně nedávno v Opavě vzniklo kulturní centrum Gottfrei, provozované lidmi z designového studia Foxy Queen. Jste na tuto scénu nějak napojen?

Jsou to naši kamarádi. Najali si dílnu z počátku minulého století, typickou cihlovou industriální architekturu té doby, prostor, který jsem si obhlížel už dávno, ale neměl jsem odvahu ani peníze si ho najmout. Od počátku loňského roku v něm pořádáme pravidelné zvukové performance, festival Pohyb­Zvuk­Prostor, domlouváme výstavu k poctě Johna Cage a tak dále. Je to příjemně neformální až undergroundové místo.

Spolupracujete s nějakými dalšími podobně zaměřenými subjekty?

Jsem moc rád, že v Ostravě funguje Fiducia se svými galeriemi, antikvariátem a všemi dalšími aktivitami, těší mne rodící se ostravské bytové aktivity Ivana Motýla a celé skupiny přátel kolem – bohužel už městem zrušené – Galerie Červený kostel v nedalekém Hlučíně a samozřejmě nemohu opomenout existenci sdružení Za Opavu. S dalšími přáteli jsme připravili projekt Stará síť pro novou hudbu, který má ambici propojit některé aktivity na poli soudobé hudby v Brně, Praze, Českých Budějovicích, Ostravě a Opavě. Projekt se pomalu rozjíždí, a pokud se skutečně rozjede, nebudeme se bránit vyjet s ním i za hranice.

Činnost Bludného kamene je rozprostřena mezi výtvarné umění a hudbu. Dá se jedna z těchto oblastí považovat za vaši domovskou?

Nedá. Je to napůl, a kdybychom byli schopnější, nevyhnuli bychom se experimentálnímu filmu, soudobému tanci, avantgardnímu divadlu.

Máte nějaký předobraz ideálního prostoru pro vaši činnost?

Takovou představu v sobě stále nosím. Je to místo, v němž bychom se setkávali s tvorbou překračující svou aktuálností a kvalitou horizont regionu a navazující přinejmenším na středoevropský kontext. Program by napříč uměleckými disciplínami uváděl nové aktuální proudy posouvající umělecké hranice, provokující a znejišťující, přinášející nové poznání, radikální formy estetické, společenské a politické. Nic pro maloměšťáky a „úředníky“ či vyznavače mainstreamu. Představuji si industriální, skladové, dílenské prostory, nádražní či historický objekt. Žádné namistrované prostory, nevkusné interiéry, ale jednoduchý, drsný a zároveň krásný design, ve kterém se cítíme dobře. Princip DIY, lo­fi, nic nablýskaného, neobyčejnou obyčejnost.

Nechceme sedět v zaměnitelných hospodách s neochotnými číšníky a jejich kyselými obličeji, ale ani v prostorech vytvořených za velké peníze pod kurátorstvím nechápajícího oka městských institucí. Jde o uplatnění naprosto odlišného přístupu, než je v podobných zařízeních obvyklý, v prvé řadě o totální vstřícnost k návštěvníkovi, který musí mít pocit, že je mu zde líp než doma. Kromě umění by zde byly ještě hospoda, bar, obchody s nekomerčními knihami, hudbou a časopisy, s oblečením s netradičním designem, objevným nábytkem, různými službami, malé ubytovací zařízení, internetové rádio, architektonické a designové studio, kanceláře neziskových organizací, knihovna, ateliéry, zkušebny… Bylo by zde místo pro všechny, kteří se zajímají o současnou společnost, kulturu a umění, mají rádi věci nové a neobvyklé a potřebují ke svému rozvoji svobodné myšlení a nezávislé umění.

Jsme svědky toho, jak čím dál častěji různé druhy umění mění své působiště. Výtvarné umění prchá z galerií do ulic, kaváren a klubů, hudba zase často opouští kluby a koncertní sály a usazuje se v galeriích. Svědčí tento pohyb o snaze nalézt nové posluchače, nebo jde již o odpověď na poptávku veřejnosti?

Umění se přirozeně proměňuje, vytvořené a navyklé rámce pro jeho prezentaci nestačí, umění si hledá kontexty jiné, lépe odpovídající jeho současným obsahům a formám. Myslím si, že organizátoři, návštěvníci a po­­sluchači cítí nedostatečnost toho starého modu, potřebu jiného způsobu vnímání, jiného prostoru, jiné atmosféry, jiných možností. Snad je to souběžný proces.

Jedním z vašich dlouhodobějších hudebních projektů je festival Pohyb­Zvuk­Prostor, propojující právě různé umělecké oblasti. Funguje toto propojování organicky, nebo návštěvníci přicházejí s určitými preferencemi a to ostatní dostávají jakoby navíc?

Nápad pořádání festivalu vznikl v sugestivním prostoru bývalého kostela sv. Václava v Opavě v roce 1999. Inspirací jeho vzniku byla specifická architektura – atmosféra spojující aspekty spirituální i undergroundové. Osobně mi bylo a je blízké umění intermediální a multimediální, ono zkoumání území mezi/nad žánry. I když se festival v kostele už několik roků nekoná, svému charakteru zůstal věrný i v Domě umění v Ostravě nebo v opavském centru Gottfrei. Zdá se mi, že návštěvníci mediální rozkročenost festivalu berou úplně přirozeně. Do doby mísení žánrů, stylů či přístupů zdá se zapadá.

Pod hlavičkou festivalu Ostravské dny jste již podruhé pořádal jednodenní Minimaraton elektronické hudby. Během deseti hodin se zde představily přibližně dvě desítky skupin, hudebníků či performerů z mnoha zemí. Posluchačsky je ovšem takto nabitý čas jen těžko snesitelný. Neuvažujete do budoucna o jiném formátu této akce?

Vždyť je to taky sobotní Minimaraton, žádná nedělní procházka. Ale přiznávám, že zvláště ten poslední ročník byl náročný. Neobvyklé vedro, zvuky občas na hranici bolesti, jedno představení za druhým… To byla pro posluchače těžká zkouška. Naštěstí byla vždy možnost odskočit si na blízkou zahrádku k občerstvení. Pro příště musíme Minimaraton přece jen trochu zvolnit a být k návštěvníkovi poněkud vstřícnější. A možná ho i rozložit do více dnů.

Pořadatelská činnost je nenasytný požírač času a energie. Po několika letech často přichází vyčerpání a znechucení. Odkud berete sílu, chuť a motivaci opakovaně se pouštět do této náročné, mravenčí práce?

Je to tak, jak uvádíte. Kolikrát jsem si říkal, že skončím, zvláště v období různých uzávěrek, vyúčtování, závěrečných zpráv, dílčích nezdarů s financováním a podobně. Člověk touží někam zalézt, myslet jen na vlastní věci, nikoho nevidět – a do toho se najednou objeví možnost něčeho nového, zajímavého, ať je to nabídka výborného koncertu, nečekané spolupráce, zvláštního prostoru, a už jste znovu chycen a pokračujete dál. V poslední době je pro mne touto novou energií zájem mladých členů Bludného kamene o naši Galerii Cella, kterou vzali zcela za svou.