Problémy, úrodná půda

Jak se váš projekt zrodil a jaké oblasti, ať už geografické nebo žánrové, se věnuje především? Jaké aktivity zastřešuje?

Lucia Udvardyová: Myšlenka mapovat hudební scény střední a východní Evropy se přirozeně vyvinula z rozhlasových pořadů, které jsme začali dělat pro londýnské rádio Resonance FM. V roce 2010 jsme se poprvé vydali na cesty, s mikrofonem a bez jakýchkoliv očekávání. Během půl roku jsme procestovali šest zemí: Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko a Makedonii. V každé z nich jsme se snažili setkat s hudebníky, vydavateli, provozovateli klubů a podobně. Na blogu jsme pak zveřejňovali naše hudební objevy a dojmy z cest. Postupně se z toho stal fungující informační portál.

Východ je pro nás navzdory své geografické blízkosti pořád velkou neznámou, zejména co se týče undergroundové hudby, ale i zdejšího socioekonomického a politického kontextu, v němž mladí umělci dnes tvoří. Pokud jde o žánry, výběr hudby je subjektivní a o nějaký vyčerpávající přehled či kompletní databázi nám vlastně ani nešlo. Tíhneme nicméně především k lo­ fi elektronice a současným experimentům, včetně taneční produkce. Kromě zmíněného blogu připravujeme pravidelnou rubriku Východiska pro Radio Wave, tvoříme audiodokumenty pro Resonance FM, organizujeme koncerty, spolupracovali jsme s polským labelem Audiotong, košickým festivalem Moonride, pražským Spermem, vydali jsme dvě kompilace a teď v lednu chceme začít s labelem Baba Vanga.

Jde o systematickou činnost, nebo spíše o volnou síť vztahů a jejich náhodné zaplétání?

Peter Gonda: Hodně důležitá jsou samozřejmě setkání. Ačkoli to může znít banálně, cestování a osobní kontakty jsou pro náš projekt zcela zásadní. Objevování hudby regionu souvisí s nacházením souvislostí a asociací. Cesty nemáme nikdy naplánované. Samozřejmě předchází intenzivní hledání na internetu, ale cíl není daný. Poslední dobou už se hudebníci ozývají i sami od sebe. Asi jsme získali určitý kredit.

L. U.: Na blog píše více přispěvatelů z jednotlivých zemí, kteří vybírají zajímavé hudební novinky. Systematicky se snažíme sledovat třeba produkci umělců nebo labelů, kteří se nám zdají něčím výjimeční, například polských vydavatelství Sangoplasmo nebo Mik Musik.

Hudební provoz je v současnosti silně deteritorializovaný. Hudební projevy z opačných konců světa jsou si často bližší než ty, které vznikají v bezprostřední geografické blízkosti. Objevili jste přesto nějaké znaky typické pro hudbu vznikající ve středoevropském či východoevropském prostoru?

P. G.: Na to hodně myslíme při svých cestách. Ale spíše než nějaké konkrétní hudební znaky jsou to určité společné pocity – hlavně deziluze a skepse, někdy hraničící s rezignací, ale také smysl pro absurdní a černý humor a specificky temný sarkasmus a ironii. Asi se to odráží i v jejich tvorbě, ale pochybuji, že to lze nějak zobecnit.

L. U.: Například v Rumunsku jsme ale narazili na svérázné projekty, které ve své hudbě využívají, respektive dekonstruují lokální kontext, ať už jde o vliv orientálních prvků nebo místních avantgardních tradic. Bulharskoněmecký producent Stefan Goldmann zase vy­­užívá vlivy bulharské odnože elektronického popového šlágru, takzvaného turbofolku, který se jmenuje chalga. Je zajímavé, že se tyto lokální reapropriace týkaly především Balkánu. Možná tomu napomáhají i pro dnešního posluchače atraktivní orientální vlivy v tamní hudbě. V našem prostředí je naopak nemožné si představit kvalitní, nekýčové rekontextualizace výtvorů z repertoáru Evy a Vaška nebo Lúčnice. V Maďarsku před rokem či dvěma vznikla silná bedroom scéna, která dostala název podle kompilací Hungarian Lo­ fi. Jde o surovou a v dobrém slova smyslu primitivní kytarovou i elektronickou hudbu, která občas reaguje i na tamní problematickou společenskou situaci.

Střední a východní Evropa nepatří mezi oblasti, kde by často vznikaly celosvětové trendy, ať už na úrovni mainstreamu či subkultur. Dala by se najít nějaká specifika aspoň ve způsobech, jakými se v těchto regionech rozvíjejí západní hudební vlivy?

L. U.: Přebíraní aktuálních hudebních trendů a stylů se netýká jen východní Evropy. Určující je spíše dichotomie centrum versus periferie. Existuje několik málo hudebních center a médií, které tyto trendy vytvářejí – i navzdory virtualizaci modu operandi. Je pravděpodobné, že když budete v Dalstonu, Neuköllnu nebo Brooklynu a každý druhý večer v hospodě nebo na koncertech potkáte vydavatele, členy kapel nebo hudební žurnalisty, budete zřejmě mít výhodu nad těmi, kteří tvoří izolovaně někde v obýváku v Olomouci nebo Hainburgu.

P. G.: Přebíraní vlivů je zajímavé sledovat na společenské a ekonomické rovině. V zemích daného regionu byl za krátkou dobu nainstalován nějaký politický a ekonomický systém, jde ale jen o simulaci, často dost bizarní, a proces dozrávaní těchto společností po­­trvá ještě dlouhou dobu. Mám pocit, že za ten čas se ztratí něco zcela jedinečného, specifického pro tyto země. Je těžké to definovat, ale možná se ztrácí jakýsi pomalý čas, který má hodně do činění s charakterem míst.

Jak v různých středoevropských a východoevropských zemích funguje podpora nekomerčních hudebních aktivit ze strany států, měst či nadací a jaké strategie používají hudebníci, promotéři a vydavatelé ke své prezentaci a k oslovení publika?

P. G.: Třeba v Makedonii existuje rádio Kanal 103, které je ostrůvkem progresivní hudby a tamní alternativní kultury. Přitom je součástí makedonského státního rozhlasu, ale de facto funguje autonomně. Moderátoři a autoři pořadů pracují zdarma, ale jejich studio sídlí v budově instituce. Situace Kanalu 103 je vyjádřením prekérního postavení menšinové kultury v celém regionu – bez nějaké legislativní ukotvenosti je pouze tiše trpěn a zároveň je zcela závislý na cizí infrastruktuře. Nezávislé kulturní instituce tak existují v jakémsi vzduchoprázdnu. To je samozřejmě jen příklad absence ucelené kulturní politiky, která je ve východoevropských zemích často poplatná populismu a nacionalismu. Loňské září jsme v Košicích uspořádali konferenci, kam jsme pozvali nezávislé hudební žurnalisty, promotéry, dramaturgy a vydavatele z regionu. Vlastně se jednalo o jakousi výměnu strategií, které jsou nicméně v různých podmínkách různě funkční. Pokud bych měl jmenovat příklad hodný studia, byla by to práce lidí okolo Marka Adamova ze slovenské Stanice Žilina­ Záriečie. Teď tam pracují na projektu transformace staré synagogy v moderní centrum současného umění.

A jak je to vlastně s financováním vašich aktivit? Máte nějakou institucionální podporu, snažíte se získávat prostředky z grantů?

L. U.: Na cesty a produkci jsme získali podporu od Visegrádského fondu a slovenského ministerstva kultury, pak jsme rok dva platili všechny náklady z vlastní kapsy.

Chápete své aktivity spíše jako servis pro daný region, nebo cílíte na globální publikum?

L. U.: Ze začátku jsme předpokládali, že to bude spíše prezentace zajímavé produkce západnímu publiku, ale ukázalo se, že neméně důležité je zvýšení intraregionálního povědomí o produkci sousedů, o které kvůli hegemonii angloamerického hudebního průmyslu v médiích nevíme téměř nic. Například na srbském festivalu Novo Doba jsme pořádali hudební večer, na němž se uskutečnila premiéra několika bělehradských live aktů, které se navzdory tomu, že žijí v jednom městě, navzájem neznaly.

Čím vás osobně váš projekt naplňuje?

P. G.: Už dlouho mě fascinují rádio, digitální technologie a samozřejmě hudba, pak je tu moje záliba v rozpadlé východní Evropě. To se v Easterndaze ideálně doplňuje. Mladí lidé dnes sní o životě v Berlíně, mě přitahuje způsob, jakým se žije třeba v Bělehradu nebo Sofii.

L. U.: Ve východních částech Evropy se mísí bizarnost s nevinností, otevřenost a konzervatismus, to všechno doprovází politická nestabilita, dědictví minulosti a ekonomické problémy. A to může být úrodná půda pro zajímavé hudební experimenty.