Každý, kdo někdy navštěvoval přednášky Miloslava Petruska nebo četl jeho texty, musel cítit, že se setkává s velmi specifickým druhem poznání. Jeho takřka dokonalou charakteristiku bychom našli u Immanuela Kanta, podle něhož „poznat nějaký předmět znamená vyvolat jednotu v rozmanitostech jeho nazírání“. To by nebyl požadavek nepředstavitelný, pokud by se pod tímto předmětem neskrývalo něco tak rozmanitě nazíraného, jako je společnost. Ale přece. Na Petruskových přednáškách posluchač snadno a rychle nabyl dojmu, že svět jako celek dává smysl, společnost může být srozumitelná a ta podivná sociologie je nejen skutečná věda, ale nadto i věda krásná. Nutno dodat, že tento objev současně vyvolával zvýšený zájmem o četbu (nikoli výhradně sociologické literatury), a to nejen proto, že jedinec před profesorem nechtěl vypadat hloupě, ale především proto, že dlouhé řady knih náhle získaly kontext, v němž nově a netriviálně vypovídají o realitě.
Petruskovské sociologické poznání – syntetické v tom nejlepším slova smyslu – je půvabné tím, že potenciálním objektem jeho zájmu se stává naprosto cokoliv: hudební skladba, vojenské vyznamenání, sokolský kroj, velká Fermatova věta nebo třebas Lucie Bílá. Jde totiž o to, že každý jev nebo předmět ve společnosti je nutně „potřísněn“ lidskou aktivitou, je vybaven čímsi, co sociolog Florian Znaniecki nazval humanistický koeficient. Lidé i s těmi nejobyčejnějšími objekty nějak zacházejí, spojují s nimi své jednání a přisuzují jim určité významy (Znaniecký zároveň ilustruje Petruskův zájem o opomíjené, přitom nikoli bezvýznamné osobnosti sociologického myšlení). Pozornost zaměřená na obyčejné věci a každodenní jevy, stejně jako sociologický zájem o umění nebo esejistický způsob psaní Petruska blízce spojoval také s Georgem Simmelem, jemuž kdysi věnoval v A2 rozsáhlý článek a k jehož výboru z esejů dopsal vynikající doslov.
Snahu o sjednocování pohledů na společnost – či jejich koncentraci do jedné knihy – Petrusek projevoval například svou slovníkovou prací (Malý a Velký sociologický slovník, Slovník mediální komunikace), k dokonalosti ovšem tento přístup dovedl ve své počtem stran i objemem myšlenek největší knize Společnosti pozdní doby (vydal SLON 2006). V ní shromáždil a popsal sto osm různých pojmenování, jakými byla společnost během 20. století nazývána. Skutečnost, že se objevila nová, vyšší kvalita než pouhý seznam, je zřejmá už z toho, jak ambivalentní pohled na společnost vznikl; společnost, v níž žijeme, je na jedné straně cynická a narcistická, na straně druhé filantropická a pluralitní. Podobně pozoruhodná syntéza je patrná i v ostatních Petruskových textech, dokonce včetně knihy k 660. výročí Karlovy univerzity (Ať je stůl k pohoštění prostřený…).
Miloslav Petrusek měl znamenitý smysl pro situace, kdy se „rozmanitost nazírání“ stávala (nebo mohla stát) komickou. Svůj jedinečný ironický smích vkládal i do textů, v nichž nebývá příliš očekáván – do vědeckých článků. Jednoznačně nejvýše ční tato ironie z eseje Dekonstruovaný Informátor (otištěné v Sociologickém časopise roku 1995), v němž autor velmi poučeně a s vtipem pojednával o ve své době tolik populární a tak málo srozumitelné dekonstrukci. Petruskův text, v němž na základě románu Vladimíra Macury Informátor ironizuje i třeštíkovskou tezi o konstrukci českého národa, končí těmito slovy: „Takže – nezkonstruoval ten český národ nakonec pan tajný dvorní rada von Muth? Bylo-li tomu skutečně tak, pak prosím, aby tento poznatek, který z Macurovy zprávy tak úplně jednoznačně nevyplývá, byl pro mě copyrightován.“
Autor je sociolog.