V prázdninovém čase se sešlo hned několik významných a podnětných dokumentů, které se zabývají hodnocením uplynulého roku. Český statistický úřad (ČSÚ) už před časem vydal souhrn za rok 2011, ale zároveň představil i hlubší prezentaci trendů, které věru nevyznívají příliš pozitivně. Komplexnější, ne pouhý ekonomický pohled, pak prezentovala koalice Social Watch – kromě části ekonomické (za kterou je odpovědná autorka těchto řádků) se pozornost věnovala problematice sociální, genderové, ekologické a speciální přílohu obstaral Tomáš Tožička s uceleným pohledem na daňové úniky.
Minulý rok navazuje v negativním smyslu slova na roky předchozí a zároveň v řadě ohledů představuje zlomovou změnu k horšímu. Návaznost je dobře vidět v několika ohledech. Pokračuje vnitřní nerovnováha (zadlužení veřejného sektoru) i vnější nerovnováha (deficit běžného účtu), Česká republika, respektive její vláda nemá žádnou vizi hospodářského rozvoje. Daří se jí zvyšovat DPH a „odklánět“ zdroje z veřejných rozpočtů směrem na soukromá, spřízněná bratrstva, ale podílet se na tom, z čeho bude republika žít, to už stojí mimo její zájem.
ČSÚ ve svých analýzách a prezentacích přesně a jasně konstatuje, že ČR patří svým komplexním zadlužením (do něhož spadá jak soukromý, tak veřejný dluh) mezi nejméně zadlužené země v Evropě. Tragická zůstává ovšem Kalouskova reakce, jejíž výstup je ona smrtící spirála, která dala zprávě Social Watch i název (Česká republika se řítí do smrtící spirály). Již minulý rok ČSÚ konstatoval, že „pokles vládní spotřeby ve čtvrtém čtvrtletí byl stejně hluboký jako v Řecku (kde je veřejné zadlužení cca čtyřikrát větší), domácnosti v ČR omezují spotřebu stejně jako v zemích s dluhovou krizí“. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Minulý rok byl zahraniční obchod ještě schopen „vykompenzovat“ klesající domácí poptávku. První čtvrtletí potvrdilo zlom v trendu – propad domácí poptávky je natolik hluboký a silný, že ani dobré výsledky zahraničního obchodu nedokázaly zvrátit propad ekonomiky do mínusu. Negativní trend byl dále potvrzen ve druhém čtvrtletí. A „jen tak mimochodem“ je možné zmínit, že ČR je ve středoevropském prostoru jedinou zemí, která se ještě nedostala na svou předkrizovou úroveň.
Za takovéto situace se skutečně jen české ministerstvo financí může divit tomu, že „se nedaří“ výběr DPH, na kterou se spoléhalo při zalepování stále větších a větších rozpočtových děr. Mimochodem, vzpomene si dnes ještě někdo na to, že zvyšování DPH mělo mít cosi společného s přechodem na soukromý (nakonec kvazidobrovolný) fondový pilíř a s ním spojenou takzvanou penzijní reformu? Na kolik procent bude nutné zvýšit DPH touto nevídanou hospodářskou politikou? Na osmdesát?
Připomeňme si, že DPH je degresivní daň, dopadající silněji na nejchudší vrstvy obyvatelstva. K tomu lze připočíst zpomalení valorizace důchodů a rostoucí ceny lékařských služeb i léků samotných, úvahy o zrušení doplatků na bydlení či dokonce vrchol Drábkových zvěrstev – úvahy o zrušení dávek v hmotné nouzi.
Z makroekonomického hlediska se zastavila konvergence (sbližování) ekonomické úrovně ČR k průměru EU – zůstali jsme na pouhých osmdesáti procentech. Ještě zajímavější je ale pohled dovnitř republiky. Zde totiž zjistíme enormní regionální disparity mezi Prahou a zbytkem republiky. Jak konstatuje ČSÚ – reálná konvergence mimo Prahu mezi lety 1995 a 2011 de facto neexistuje!
Rok 2011 pokračoval v trendu privatizace zbytků státu, vláda ovšem nasadila takříkajíc tempo. Politika systematického oslabování částí veřejného sektoru je dobře pozorovatelná například u takzvaného důchodového účtu. Část nezaměstnaných nad padesát let, která na českém pracovním trhu čelí věkové diskriminaci, se „přelévá“ do předčasných důchodů. Výdaje na podporu nezaměstnanosti jsou tak přenášeny na důchodový účet, čímž ho dále oslabují a navenek ukazují jeho neudržitelnost. Není divu, že Nečasova vláda má hned další argument pro opt-out a pro soukromé penzijní fondy.
V roce 2011 na povrch „vylezly“ s nečekanou frekvencí různé korupční aféry, z nichž pravděpodobně největší bylo „nedopatření“ v kauze Mostecké uhelné. Kromě toho se i běžní občané mohli přesvědčit o rozrůstající se mocné chobotnici spojující exekutory, lichváře a různé finanční zprostředkovatele, advokátní kanceláře atd. Téměř v přímém přenosu je možné sledovat, jak se „tvoří“ zákony na míru zadavatelům, kterým je třeba projevit vděk, neb hradí náklady různých volebních kampaní.
Vrcholem systému bratrstev, „hochů, co spolu mluví“ a kmotrů na různých stupních státní správy se staly výpadky systémů – na počátku tohoto roku na úřadech práce, v nedávné době u registru automobilů. Registr automobilů není skutečně věc ideologie, ale když se musí zakázky zadávat „kámošům“, pak se ukazuje, že zničit stát a především důvěru v něj je celkem snadné.
Bylo by možné přidat mnoho dalších charakteristik roku 2011. Například to, že reálná mzda ve čtvrtém kvartálu poklesla, že se prodej potravin v maloobchodě dále snížil – což ukazuje, že jde opravdu do tuhého – nebo že deficit běžného účtu nebyl vykompenzován přebytkem na finančním účtu. To, že česká ekonomika nedostatečně tvoří pracovní místa, že je sektor domácností zadlužen více než sektor firemní a že výsledek státních financí za rok 2011 byl třetí nejhorší v historii. A takovým výčtem bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Snad stačí spolu s klasikem říci jediné: zle se vede zemi.
Autorka je ekonomka.