Volební klání v USA se nese ve znamení příslibů radikálních změn, které jsou symptomem globálních trendů směřujících k nedemokratickému pojetí státní moci. Ke kritikům tohoto vývoje dnes patří i autor teze o konci dějin Francis Fukuyama.
Republikánský kandidát na prezidenta Mitt Romney nedávno oznámil nominaci charismatického wisconsinského politika Paula Ryana na post viceprezidenta – nejkonzervativnějšího viceprezidentského kandidáta za poslední století, jak připomínají progresivní američtí komentátoři. Ryan se opravdu prezentuje jako „sekáč, který se nezakecá“. Chce například zrušit stávající podobu programů zdravotního zabezpečení pro důchodce a nejchudší Američany, hodlá zastavit Obamovu zdravotnickou reformu a zvýšit věk pro odchod do důchodu. Ryanovo jmenování ukazuje, že – podobně jako u nás – i v USA se hraje o tempo vyvlastňování veřejné sféry a zvyšování koncentrace politické a ekonomické moci.
Republikáni považují Obamovu politiku za krok směřující (v lepším případě) k „sociálnědemokratickému“ pojetí vlády a hodlají tomu učinit přítrž. Ryan se nechal slyšet, že demokraté mění sociální zabezpečení v nástroj, jenž vede k závislosti a „samolibému pojetí života“. Obvyklou rétoriku o velké vládě a fiskální odpovědnosti doplňuje lamentováním nad úpadkem morálky ve společnosti a trestáním úspěšných, kteří za sebou táhnou ostatní. Sociální programy přitom drží nad hranicí chudoby kolem dvaceti milionů Američanů, kteří jsou na tom snad o něco málo lépe než dalších skoro padesát milionů občanů, kteří žijí na úplném dně. To ale ještě neznamená, že opoziční demokraté představují vysvobození. I oni jsou spolutvůrci systému, ve kterém se stát stává nástrojem nevybíravého tlaku trhu a v němž výkonná moc zbavuje obyvatele jejich nezadatelných práv. Otázka, jak v lidech probudit solidaritu a vůli k odporu, je čím dál aktuálnější, a to rozhodně nejen v USA. Vážnost situace dnes uznává i liberál Francis Fukuyama, jehož kritika a pro někoho možná překvapivá pozice stojí za shrnutí – a to přesto (nebo právě proto?), že dnes říká to, co mnozí zdůrazňovali už v době, kdy psal o nejlepším z možných světů.
Budoucnost dějin
Americký politolog Francis Fukuyama zachytil triumfalismus doby po zhroucení železné opony ve své známé tezi o „konci historie“. Dějiny po pádu východního bloku podle něj skončily jakožto souboj smysluplných politických alternativ. Z něj vítězně vzešly liberální instituce, které v budoucnu neměly mít žádného opravdového vyzyvatele. Fukuyamův esej The Future of History. Can Liberal Democracy Survive the Decline of the Middle Class? (Budoucnost dějin. Může liberální demokracie přežít úpadek střední třídy?), který vyšel začátkem letošního roku v časopise Foreign Affairs, však vyznívá méně optimisticky. Podle Fukuyamy sice stále panuje globální konsensus o legitimitě liberální demokracie, jenže ten závisí hlavně na silné střední třídě. S rostoucími majetkovými a mocenskými nerovnostmi hrozí hegemonní ideologii svržení z trůnu. Realita je taková, že globalizace a technologické změny podkopávají střední třídu v rozvinutých společnostech tak, že na její úroveň postupně dosáhne čím dál menší počet lidí. Příčiny jsou zřejmé: „Volný obchod se stal ideologií, spíše než teorií (…). V ekonomickém modelu, jehož prioritou je maximalizace zisku, se výroba přesouvá do levnějších oblastí a pracovní místa ubývají.“ Radostné řeči o zázracích informační společnosti proto nejsou na místě. Je to jen závoj, který zakrývá drsnou skutečnost. Z nového řádu těží především menšina finančníků a expertů ve špičkových technologiích. A jsou to právě jejich zájmy, které dominují v médiích i v politické debatě.
Současná globální krize je produktem neregulovaného finančního kapitalismu, ale navzdory rostoucímu hněvu levice nepřišla s adekvátní odpovědí. Podle Fukuyamy se přitom otevírá prostor pro nové politické vize. Otázka zní, jakým směrem rozvinout představivost. „Jedním z nejzáhadnějších rysů světa v nastalé finanční krizi je to, že populismus nabral v první řadě pravicovou, nikoli levicovou podobu,“ pokračuje. Příčinu vidí mimo jiné v intelektuální stagnaci na levici. Ta podle něj není schopná artikulovat ucelenou analýzu soudobých změn. Marxisté ani akademická levice kolem sebe nedokážou soustředit silné pokrokové hnutí, jelikož většina příslušníků středních a nižších vrstev, které šikanuje stávající systém, jsou kulturně konzervativní lidé. Co se sociálních demokracií týče, ty obvykle nemají větší aspirace než být správci sociálního státu uvnitř jeho starého byrokratického rámce. To, co chybí, je nová provokující politická agenda, která by oslovila širokou veřejnost.
Populista Fukuyama
Fukuyama proto vybízí: představme si ideologii budoucnosti, založenou na vizi světa se silnými středními vrstvami a odolnými demokraciemi. Taková alternativa bude muset jasně prosadit nadřazenost demokratické politiky nad ekonomikou. Vlády, které z ní vzejdou, by měly mít silnou legitimitu danou tím, že dokážou artikulovat veřejný zájem. Budou přímočaře obhajovat větší přerozdělení a předloží realistickou cestu, která ukončí dominanci zájmových skupin v politice.
Stěžejním úkolem bude dostat důsledky globalizace pod politickou kontrolu. Trhy nemohou být nejvyšším cílem a hodnota globálního obchodu se má odvíjet od toho, do jaké míry přispívá k rozvoji střední třídy. To se neobejde bez nabourání stavby neoklasické ekonomie a představy lidí jakožto izolovaných individuí. Ideologie takového hnutí má být populistická a její poselství začne kritikou elit. Právě ty umožnily, že užitek většiny byl obětován ve prospěch privilegované menšiny. To, co dnes chybí, je mobilizace, která by usilovala o nápravu. K té ale nedojde, dokud střední třídy zůstanou očarované příběhem minulé generace a budou nadále věřit, že jejich zájmům nejlépe poslouží čím dál volnější trh a zmenšující se role státu. „Alternativní vyprávění čeká tam venku na zrození,“ píše Fukuyama. Otázkou však zůstává, kdo se této karty chopí a jak ji využije. K tomu, aby zvítězil program založený na sebeorganizaci, vymezení se vůči autoritářským elitám a zahrnující lid bez xenofobního vylučování, vede přitom jediná cesta. Připomíná to Slavoj Žižek v návaznosti na jedno staré indiánské rčení: „Jsme ti, na které čekáme.“
Autor je politolog.