Jen deset lidí v amerických dějinách bylo obviněno ze špionáže kvůli únikům tajných informací, z toho sedm za vlády prezidenta Baracka Obamy. Průběh soudu s americkým vojákem Bradleym Manningem vyloučil ze hry zájmy veřejnosti.
Bradley Manning stanul před vojenským tribunálem za to, že serveru WikiLeaks předal utajované dokumenty včetně videa, na němž americký voják zabíjí z helikoptéry nevinné civilisty v Bagdádu. Manning strávil osm měsíců v Iráku a poté více než tři roky ve vazbě, většinou na samotce v přísné izolaci. Soud v marylandském Fort Meade sice před nedávnem odmítl obžalobu z „napomáhání nepříteli“, za což by Manningovi hrozil doživotní žalář bez možnosti propuštění, jinak jej ale shledal vinným ve většině bodů obžaloby. V době uzávěrky tohoto čísla A2 Manningovi hrozil devadesátiletý trest.
Manning je zodpovědný za nejvýznamnější únik tajných informací od dob Daniela Ellsberga, jenž vynesl na světlo legendární Pentagon Papers, dokumenty o způsobu vedení války ve Vietnamu. Manning je právě k bývalému vojenskému analytikovi Ellsbergovi, který v sedmdesátých letech odsouzen nebyl, často přirovnáván. Manningovi odpůrci však takovéto srovnání odmítají, a tvrdí, že „tentokrát je všechno jinak“. Obžalovaný voják je považován za „zrádce“, nebo přinejmenším podivína s osobními problémy, který se chtěl zviditelnit. Znepokojená veřejnost je navíc v médiích ujišťována, že USA jsou sice nedokonalé, ale mají jakožto demokratický stát dostatečné páky k tomu, aby zabránily „justičním lynčům“. Poukazuje se na to, že Manning má právo na obhajobu, což by jinde mít nemusel, a to údajně stačí jako záruka férovosti. Další známý informátor, Edward Snowden, je v tomto ohledu kritizován za to, že přijal útočiště v Rusku. Dozvídáme se, že by se měl hájit v demokratické zemi, nikoli hledat azyl u autokrata Putina, a že takovýmto chováním „ztrácí důvěryhodnost“ (Respekt č. 27/2013). Při bližším pohledu však podobné moralizování není na místě.
Kde končí veřejný zájem?
Otec Edwarda Snowdena řekl před časem v rozhovoru pro ruskou televizi, že nevěří, že by proces mohl být spravedlivý. Měl naprostou pravdu a je důležité uvědomit si proč. Americký soud by v případě Snowdena nepostupoval férově, stejně jako neprobíhá férově ani soud s Bradleym Manningem. V nepořádku jsou totiž samotné zákony, podle nichž je souzen. Manning je obviněn na základě Zákona o špionáži, který pochází z roku 1917 – z doby, kdy Amerika vstoupila do první světové války. Zákon vznikl v době velké hysterie z německých špionů, a i když byl od těch dob upraven, stále odráží éru svého vzniku. Jak připomíná list The Guardian, Manning ani Snowden nepředali v potemnělé ulici plány na novou ponorku nebo dělo tajemnému muži v klobouku. Nechtěli zradit svoji zemi, ale zabránit tomu, aby USA zrazovaly samy sebe. Narazili prostě na informace, jež byly v ostrém rozporu s hodnotami, které americká vláda hlásá, a rozhodli se o nich informovat veřejnost.
Jádro problému spočívá v tom, že Manning, stejně jako Snowden, není špion, ale je s ním jako se špionem zacházeno. Manning je informátor (whistleblower), který by měl být podle amerických zákonů chráněn. Podle zákona je totiž informátorem jakákoli osoba, která vynesla na světlo důkazy o nevhodném postupu, podvodu nebo zločinu spáchaném osobami ve službách USA. Obamova administrativa to však ignoruje, a právě to je na celém případu zarážející. Manningovi obránci říkají: Cožpak Ženevské konvence nehovoří o vyšší povinnosti, než je slepá loajalita k vládě? Neexistuje snad povinnost informovat o zločinech vlastní vlády? Mají pravdu, ale Zákon o špionáži, který je proti informátorům aplikován, neumožňuje obranu obžalovaného poukazem k veřejnému zájmu. U bran Pentagonu zkrátka veřejný zájem končí. Manning je z hlediska „vyššího principu“ nevinen, ale u soudu má smůlu.
Obamova administrativa na jedné straně uvádí dobré důvody: bojí se, že by se k cizím vládám mohly dostat citlivé informace. Jenže je vedena i důvody špatnými: umlčuje kritiku a zatajuje před veřejností politické kroky, o nichž ví, že by je nepodpořila. Využívání Zákona o špionáži proti informátorům je podle všeho politicky motivovanou akcí a jediným východiskem by bylo tento zákon zrušit, případně kompletně předělat. Zdá se však, že to není na pořadu dne.
Irácká deziluze
Manningovi obhájci zvolili v obtížných podmínkách ne zrovna šťastnou obranu, jelikož začali poukazovat na osobní problémy, které mladého muže údajně motivovaly k jeho činu: špatné rodinné zázemí, problémy s vlastní sexuální identitou a podobně. Pro žalobce ani mnohá média však nebyl problém obrátit tyto skutečnosti proti němu: jde prý o nevyrovnanou osobnost, která toužila po slávě.
Problém je, že soud s Manningem probíhal v podmínkách mimořádného utajení. Jeho součástí byl zákaz pořizování zvukových či obrazových záznamů i zákaz rozhovorů s novináři. Světová veřejnost tak vůbec neměla možnost slyšet vyjádření hlavního aktéra kauzy. To se změnilo až letos, kdy byla ze soudní síně vynesena a na webu britského Guardianu zveřejněna tajná nahrávka, na níž Manning zdůvodňuje své počínání. Kromě jiného zde říká, že prošel deziluzí ve válce v Iráku. Konkrétně uvedl, že řada Iráčanů, jež americká armáda pomáhala zatýkat, nebyli povstalci nebo teroristé, ale jen kritici irácké vlády.
Když Manning uviděl proslulé video, na němž Američané z vrtulníku postříleli tucet civilistů včetně dvou novinářů z tiskové agentury Reuters, byl v šoku: „Nejvíc alarmující na videu bylo, že palubní střelci dávali najevo jakousi krvelačnou slast. Dehumanizovali lidi… popisovali je jako mrtvé bastardy a blahopřáli si ke schopnosti zabíjet ve velkém,“ říká na tajné nahrávce. Manning zkrátka vědomě vynesl na světlo důkazy o válečných zločinech a politických intrikách. Ironií však je, že ti, kteří tyto války naplánovali a podíleli se na zločinech, jsou na svobodě. Odpovědí by proto mělo být přinejmenším lepší nastavení zákonů a transparentnější politika, nikoli drakonický trest pro jednoho mladého vojáka.
Autor je politolog a historik.