Konverzujme!

Názorovou pozici filosofa Richarda Rortyho lze interpretovat s malou pomocí britského komediálního souboru Monty Python. Kdyby Pythoni zahrnuli Rortyho do jednoho ze svých skečů – fotbalového zápasu mezi dvěma týmy filosofů všech dob a založení, jemuž soudcuje Konfucius se sv. Augustinem a Tomášem Akvinským na čárách –, v jaké roli by asi figuroval? Kde si můžeme autora Filosofie a zrcadla přírody představovat?

Nabízí se funkce, kterou by údajně skromný Rorty zřejmě nepřijal: nestranný, ale přísný a vyhraněný rozhodčí. Obzvlášť v první části knihy kriticky sleduje historický vývoj filosofické hry jako sled měnících se problémů (nikoliv měnících se řešení týchž problémů) se zaostřením na sedmnácté století. Spletité a neřešitelné spory přitom nechává pomocí vzájemné eliminace logických výroků scvrknout do jediné otázky. Žádnou možnost vysvětlení ale neknokautuje předem, naopak: jednotlivé hypotézy či teorie – zaobírající se vytvořenými problémy – dekonstruuje po elegantních krůčcích, a to často s použitím jejich vlastních argumentů. Zároveň tak dokazuje, že sebe-uvědomělá filosofie může být vtipná.

Co je komu po jméně

Sudí Rorty by káral hráče za zdánlivě prastaré oddělování mysli a těla (potažmo za trvání na ostatních dualismech). Za zbytečným vynálezem mysli a jejím umístěním naproti tělu a do centra filosofie stojí právě sedmnácté století: Descartes, objevitel/tvůrce mysli, Locke, který mysl a epistemologii (tedy snahu usnadnit poznání zkoumáním toho, jak naše mysl pracuje) ustanovil ústředním tématem filosofie, jež později upevnil Kant. Podle pragmatisty a holisty Rortyho ale „na rozdílu mezi myslí a tělem vůbec nesejde“. Jejich umělý souboj totiž nikdo nevyřeší – nazývání těla myslí či mysli tělem (nebo třeba rozlišení šamana a halucinatorního psychotika) je zkrátka společenskou praxí – a na jeho výsledku nic dalšího nezávisí.

Proč tedy taková komplikace? Otázka mentálně-fyzického dualismu se vynořila spolu s úsilím učinit mysl samostatnou oblastí zkoumání. Mysl se tak mohla stát skleněnou esencí – nerovným zrcadlem, (ne)schopným odrážet přírodu a reprezentovat Skutečnost. Rorty tuto představu leštitelné substance zprostředkovávající vědění napadá stejně jako příslušné pojetí filosofie coby teorie poznání s ohniskem v epistemologii.

Roztříštit zrcadlo

Od poznání jako sbírky co nejvěrnějších reprezentací v zrcadle přírody se osvoboďme, ponouká Rorty. Pravda ani objektivní poznání neznamenají kontakt se skutečností; obojí lze posuzovat jen měřítky naší doby. Nevyhnutelné obvinění z relativismu ale naráží: kritéria pravdy u Rortyho sice zůstávají v sociálně-historických mantinelech, ale existují (ba dokonce v mnoha verzích). Pravda pak není nic jiného než to, čemu je pro nás lepší věřit, nebo také to, na čem se shodneme. Podobně praví Nelson Goodman: „Svět existuje mnoha způsoby a každý pravdivý popis zachycuje jeden z nich.“

Ještě důležitější a zábavnější aspekt Filosofie a zrcadla přírody ale spočívá v úplném odmítnutí poznání, třísetletého klíčového filosofického motivu, jakožto problému, který by bylo filosoficky nutné řešit: epistemologie a leštění zrcadel jsou označeny jako nesmyslné. Pokusy vybudovat teorii poznání podle Rortyho značí jen touhu po omezení, po rámci, z nějž nelze vystoupit; touhu, která vyplývá právě z koncepce poznání jako souboru reprezentací. Marnost luštění povahy spojení slov a věcí (neboť spojení zcela libovolného) ale způsobuje nevyvratitelný skepticismus, a tak autor navrhuje rozlišení obsahu a reprezentujícího schématu zcela opustit. Podobně jako ve vzpomenuté Mezinárodní filosofické lize – kde by Rorty mohl místo soudcování z tribuny pobaveně sledovat zapáleně uvažující, a proto balon ignorující filosofy – totiž došlo k přílišnému zahloubání do zcela vykonstruovaných problémů a k oddálení od života. (Situaci vystihuje komentátor zápasu: „Žádné góly, ale napětí tomu rozhodně nechybí.“) Prostě slova „pravda“, „skutečnost“, „dobro“ a ostatní používejme, navrhuje filosof, a tolik nad nimi nepřemýšlejme: kopněme do toho míče a nenechme se paralyzovat zkoumáním jeho skutečnosti nebo myšlenkového konceptu kulatosti.

Nekonečný pingpongový turnaj

Hledání privilegovaných reprezentací, úsilí vyložit mysl a vytvořit teorii poznání i pátrání po „společném základu“ a „esenci“ filosofii zajistilo nadřazené postavení královny věd a filosofům image vládců nad pojmy a významy, vedoucích boj mezi sebou i proti ostatním formám vědění. Rorty by jejich (fotbalový) zápas mohl zastavit; místo něj by pak uspořádal nekonečný pingpongový turnaj. Konfrontaci by nahradil konverzací: filosofie by se stala rozhovorem usilujícím o soulad nebo alespoň vzrušující a obohacující neshodu, filosofové by fungovali jako „informovaní diletanti“ a rovnocenní prostředníci mezi rozmanitými diskursy. Filosofie totiž v případě pravdy a poznání nemůže nabídnout žádné vyšší či efektivnější hledisko než zdravý rozum: promyšlením kulatosti balonu gól nepadne, kognitivním uspořádáním hladu se nenajíme.

„Poznání“ lze v takové konverzační filosofii, jejíž možnost Rorty spatřuje v hermeneutice a pragmatismu, nahradit pojmem „kultivace“: snahou o objevování nových, zajímavých způsobů vyjádření sebe sama a zároveň zvládání světa. Nová konverzačně kultivující filosofie by se měla oprostit od vizuální (hlavně zrcadlové) metaforiky, místo argumentů předkládat satiry a parodie, a zabránit tak degeneraci rozhovoru na zkoumání.

Jemně, ale o to duchaplněji ironický styl Rortyho psaní napovídá, že by mohl s fotbalově filosofickým číslem dokonce přijít sám. (Pak by ovšem na rozdíl od britských komiků zřejmě neobsadil Wittgensteina a Heideggera, které spolu s Deweym považuje za největší filosofy dvacátého století – obzvlášť si cení jejich příspěvků k antikarteziánské a antikantovské revoluci –, ale zmiňované viníky epistemologicky centrované filosofie.) Zbývá (ne)poslední možnost: interpretovat Rortyho jako absolutního, parádního hráče. Neuvažuje fragmentárně, vidí stadion, zápas a sebe sama jako pravdivý celek, ovládá pravidla hry. Ví, že v existenci balonu nebo čehokoliv jiného na hřišti je lepší zkrátka věřit, protože jinak by nemohl skórovat. Takové zvládání prostředí (schopnost zasáhnout míč) je pravým poznáním.

Autorka studuje antropologii na MU v Brně.