O životnosti smrti

Jsme nekrofilní. Přesněji řečeno: pokud by­­chom mohli vyslovovat domněnky, soudy a diagnózy o společnostech na základě jejich obrazotvornosti, podle fiktivních i faktických mediálních obsahů cirkulujících v západních a pozápadnělých společnostech by tyto kultury jevily známky nekrofilie. Termín nekrofilie, jak dávno připomněl psycholog Erich Fromm, totiž nenese jen obvyklý vulgárně chápaný význam, ale odkazuje obecně k lásce ke smrti, jež se často projevuje voyeuristicky. Fromm tuto zdaleka nejen sexuální zálibu ve všem mrtvém, skomírajícím, nehybném, minulém, mechanickém a nabalzamovaném popsal jako tendenci protichůdnou biofilii, lásce k organickému bujení života a přírody.

Výrazná část produktů současné populární kultury na nutkavém ohledávání smrti a ­zániku zakládá svůj narativ. Odhlédneme­li od extrémně makabrózních, ale marginálních případů typu Happy Tree Friends, horror­­coreu nebo čísla A2, které právě držíte v rukou, mediální obsahy od zpravodajství přes apokalyptické velkofilmy po animované pohádky pro děti se podle některých analytiků médií propadají stále hlouběji do hrobu vlastní reprezentativnosti, co se míry smrti v každodenním životě týče.

Nasnadě je ekonomicky­redukcionistické vysvětlení: média a hráči populárněkulturního průmyslu na pochopitelné fascinaci snad jedinou jistou antropologickou konstantou a na magneticky přitažlivém prozkoumávání smrti a zániku dobře vydělávají. Představa Jeana Baudrillarda o výjimečné schopnosti smrti uniknout logice směny v tomto smyslu už neplatí. Redukována na obraz – parafrází Guye Deborda na akumulovaný kapitál – a distribuována do každého obýváku ve formě umrlčího spektáklu, smrt se podřizuje všeobecné komodifikaci. Na první pohled tak extenzivní zobrazování smrti uspokojuje a zároveň přiživuje nekrofilní poptávku.

Mediální tance smrti

Pokud se ale zaměříme na antropologickou dimenzi hrůzostrašnosti mediálních vyprávění, životnost konců lze vysvětlit i jinak. Rozmanité medializace smrti a apokalypsy (jako totální smrti) totiž naplňují archetyp smrti a znovuzrození, podle Carla Gustava Junga jednu ze základních struktur kolektivního nevědomí. Dnešní smrtelné příběhy – prime­timeové reportáže, hollywoodské trháky nebo home videa vojáků z misí – tak představují převyprávění prastarých mytologií s aktualizovaným obsahem.

Proč se smrt a zánik objevují v médiích čím dál častěji zrovna dnes? Podle některých historiků se podobenství o smrti a apokalypse vynořují obzvlášť často tehdy, když se příslušná společnost potýká s velkými potížemi. Dnes by zvýšená frekvence vyvolávání smrtelných narativů mohla vyjadřovat krizi ontologického bezpečí, o níž mluví Anthony Giddens v souvislosti s pozdní modernitou a jejími technologicko­environmentálními nebezpečenstvími v čele s jadernou hrozbou. Koneckonců, ontologická nejistota je svým způsobem namístě: podle známých teoretiků úpadku, jako jsou Oswald Spengler, ­Joseph Tainter nebo Jared Diamond, se Západ chýlí ke kolapsu, respektive dospěl do stařecké fáze. Jejich barvitě popisované katastrofické scénáře, založené na pozorování jednotlivých faktorů úpadku a často podobné populárněkulturním předpovědím konce světa, mimochodem nejen naznačují některé existující hrozby, které by mohly zesilovat apokalyptickou úzkost, ale zároveň je lze vnímat jako doklady invaze apokalyptického strachu do kolektivního vědomí, invaze, která se nevyhýbá ani vědě. Otázka, proč média archetyp smrti natolik zhusta oživují, tak získává návrh na své „protože“.

Antropologicky inspirovanou odpověď „aby“ můžeme hledat v povaze a funkci manifestací sdílené historicky usazované vrstvy duše, která vzniká právě jako předivo archetypů. Pravzorce, starodávné motivy a představy, včetně vzorce smrti a znovuzrození, se v nesčetných obměnách projevují v mytologiích, rituálech nebo snech; mediální příběhy tedy tvoří jejich analogie, protože stejně jako ony představují vědomé projevy střípků kolektivního nevědomí. Konečně i akademický diskurs podléhá reprodukci klasického mytologického, nejen biblického, vzorce kolektivní viny, trestu, pokání a záchrany, který nabírá podobu ekologické eschatologie nebo varování před mezí ekonomického růstu: spása, únik před katastrofou a všeobecnou smrtí, může přijít tehdy, pokud radikálně změníme své destruktivní chování k přírodě nebo pokud zvrátíme trend excesivní spotřeby.

Původem rumunský religionista Mircea Elia­de chápal funkci mytologií ozdravně a hygie­nicky: při čtení a sledování mýtů, včetně těch postmoderních, přenášených masmédii, podle něj opouštíme osobní i historický čas a noříme se do transhistorického, posvátného času. Prožívání mýtu účastníky symbolicky regeneruje; člověk participující na mediálně zprostředkovaném rituálu smrti začíná svoji existenci znovu. Přitažlivost mediálních tanců smrti bychom si tak mohli vysvětlovat jako přechodový rituál, který se pokouší o symbolickou revitalizaci společnosti. Jakoukoli apokalypsu totiž následuje obnova. Nekonečný seriál vizí smrti dává tušit, že po každé katastrofě přijde i znovuzrození, po každém kolapsu nastane regenerace. Setkáváme se tak se způsobem mediálního zaříkávání: pokusem o symbolické oddálení reálné kolektivní smrti (skutečného kolapsu společnosti) jeho čím dál častějším a dnes téměř neustávajícím vyvoláváním a předpovídáním.

Sebevražedný projekt

Proliferace smrti a její zdomácnění v našich obývácích a smartphonech – té smrti, která je prezentovaná jako skutečná, i té, která je přiznanou fikcí – ale nepostrádá ani politický aspekt. Dlouhodobé i krátkodobější studie ze Švédska, Norska nebo Spojených států ukazují, že míra konzumace mediálně přežvýkaného násilného zločinu je přímo úměrná pocitu ohrožení. Média totiž způsobují změny ve vnímání reality, a jak praví jedno vlivné sociologické dogma, definujeme­li situace jako reálné, stanou se reálnými ve svých důsledcích.

Skutečnost se začíná v různém poměru prolínat s umrlčí fantasmagorií, kterou vídáme v počítačových hrách, v nichž se ulice, stanoviště i uniformy ostřelovačů až příliš podobají blízkovýchodním obrázkům, nebo v inscenacích mrazivě nefalšovaných poprav novinářů. Smrt se stává součástí naší každodennosti – předpokládáme, že nás může kdykoliv zachvátit. Na politický rozměr téhle proměny prožitku skutečnosti, již způsobují obrazy smrti a války (ve videohrách nebo v technologiích využívajících virtuální realitu k tréninku vojáků i k následnému léčení jejich traumat), poukazuje britský filmový teoretik Pasi Väliaho ve své nové knize Biopolitical Screens (Biopolitické obrazovky, 2014). Smrt na obrazovkách podle něj formuje naše mozky a těla tak, aby fungovaly jako užiteční pěšáci vojensko­zábavně­průmyslového komplexu, potažmo kapitalismu jednadvacátého století; jako spolehliví vojáci, které lze nasadit do boje za rozšíření neoliberálního způsobu přemýšlení.

Cirkulaci zábavních i „autentických“ obměn archetypu smrti tak v druhém plánu můžeme chápat jako součást podstaty neoliberálního řádu. Ten je totiž inherentně apokalyptický ve svých očekáváních nebezpečí a hrozeb, které ústí v nutnost neustálého vylepšování a růstu. Katastrofická očekávání a potřeba jim předcházet nekonečným pokrokem ale způsobují problém: neustávající pohotovost se převrací v autoimunitní krizi. Imperativ ochrany života před tím, co jej ohrožuje, je prosazován s takovou agresivitou, že invertuje v jeho destrukci. Neoliberální projekt, vynucující si – a vnucující lidem – stav permanentní připravenosti na smrt a bezbřehé napětí, ústí ve strach, paralýzu a kolektivní neurózu, a stává se proto sebevražedným.

Oba směry úvah nakonec vedou k zákeřné, až katastrofické otázce: představuje mediální oživování smrti projev sebezáchovného pudu, nebo sebezničujících tendencí?

Autorka je doktorandka sociologie médií.