Prohraný zápas

Pokusí­li se společenský vědec popularizovat vlastní obor, třeba sociologii, ocitá se v obklíčení. Z jedné strany na něj útočí kritérium zachované vědeckosti; z povahy svého povolání zneuznaný sociolog pak čelí riziku, že ne­­uhlídá svoji snahu představit „měkčí“ disciplínu jako překvapivě exaktní. Snadno se potom ztratí v hustě nadužívaných číslech a v neprostupném popisu dat, o kterých navíc naivně předpokládá, že věrně zrcadlí realitu. Přitom se úzkostlivě střeží spekulací, nezobecnitelných tvrzení, náznaků vysvětlování či hodnocení, případně esejistického stylu, které by mohly jeho snahu o šíření váženého jména sociologie podkopat. Obojí však vede ke krajně staromódnímu – úzkému a objektivistickému – pojetí vědeckosti. V knize 47 odstínů české společnosti se navíc tato vědeckost pojí s osvícenskou představou, že pokud vědecky porozumíme každodennosti, můžeme se stát lepšími lidmi.

Z druhé strany navíc výzkumníka přepadá požadavek na srozumitelnost. Editoři 47 odstínů české společnosti beze studu přiznávají, že do knihy zahrnuli jen texty úspěšně podstoupivší „babičkovský test“ (kapitole musí rozumět autorova babička). Jednoduchosti se zřejmě snažili dosáhnout tak, že mechanicky odstranili sociologické pojmy a teoretické rámce. Tím si ale uzavřeli cestu k vysvětlování a kontextuálnímu ukotvení nadhozených čísel a dat, která tak zůstala opuštěně povlávat ve vzduchoprázdnu. Jak ilustruje vícero kapitol, výsledkem se v takovém případě může stát – kromě banalizace a vysvětlování obecně známých pojmů či intuitivně pochopitelných sociálních pravidel – výhradně popisný text, který vlastně neříká zhola nic. Nesleduje žádný argument, natož názor. Kromě toho hrozí, že popisný text bude ještě hůře čitelný než text odborný; řečeno parafrází jedné z úvodních vět kapitoly 32, nezáživnější než četba některých „odstínů“ by snad mohlo být jen čtení jmen a adres z telefonního seznamu. Jak přitom dokazuje třeba komiks Richarda Osborna a Borina van Loona Sociologie (1994, česky 2001), lepší než se strašáků jako „diskurz“ nebo „antiesencialistický“ obávat, je pohrát si s nimi – třeba je nakreslit.

Obsese národní povahou

Kritérium čtivosti je totiž dalším démonem, s nímž popularizátor bojuje. Vzhledem ke ztíženým výchozím podmínkám se horlivec může, snad omylem, uchýlit k bodrosti a nepříliš trefným žoviálním metaforám (třeba česká „miss demokracie“, která zatím nedosahuje ideálních mír 90–60–90, ohrožení českého „člověka panelákového/cihlákového“ nebo „zamilovanost do strany“). Jediným důstojným únikem z rozpačitosti je potom sebeironizace: tu autoři obstarávají pomocí pojmenovávání kapitol jako „Co úžasného se můžete dozvědět z analýzy hlasovacích lístků?“ nebo „Vypadají inteligentní lidi chytře?“. Škoda, že uvnitř nakonec většina statí stejně lne ke sterilnímu stylu, který popularizaci brání snad víc než nějaký ten termín. Navíc ani sucho a bezpečí jazyka nezaručuje čistou práci s pojmy. Třeba „rasa“ nebo „pohlaví“ se v některých kapitolách zjevují bez problematizace jejich životopisů a ve smyslu etnicity a genderu; tím Odstíny (podobně jako nedávný popularizační pokus sociologa Jana Jandourka Průvodce šílené socioložky po vlastním osudu) přitakávají některým zjednodušujícím vzorcům myšlení, namísto aby je narušovaly. Obzvláštní případ představuje nejasně vymezená „česká společnost“ a pátrání po dílcích její mytologické mozaiky ve jménu věčně zelené otázky „Jací jsme?“. Jeden z autorů, Daniel Prokop, odpovídá, že českým specifikem je právě obsese pitvou národní povahy. (Zapomíná ale dodat, že kniha, do které napsal pár kapitol, je dalším mikroprojevem a možná i vodou na mlýn zdejší posedlosti sebou samými.)

Vyjít vstříc obsesi ostatně bývá úspěšnou taktikou, jak dostát marketingovému kritériu publicity. O totéž se pokouší i podbízivý titul knihy, který s jejím námětem souvisí jen šroubovaně, a jehož chtěná vlhkost dokonce stojí v opozici k jalovému vyjadřování. A protože obchodní strategie se odvíjí od představy o cílové skupině, ideálním čtenářem bude pravděpodobně latentní fetišista národa zajímající se tak trochu o všechno. Odstíny zasune mezi 30 nejvlivnějších Čechů 20. století a Kmeny a příležitostně z nich bude sát munici pro vědomostní soutěže a hospodské debaty. Nezaslouží si ale společenské vědy úctyhodnější popularizační ambice?

Chtít něco říct

Po prohraném zápasu se zdánlivě protichůdnými kritérii by se mohlo zdát, že kniha nakonec nesmlouvavě konstatuje beznadějnost svého záměru: přiblížit společenské vědy laikům zkrátka nelze. Ne tak docela; menšina kapitol (nutno dodat, že žádná z nich nepochází od hlavního autora a editora, irského politologa Pata Lyonse) totiž naopak nabírá inspirativní směr. Jejich autoři se nelekají názoru, komentují, namísto holé popisnosti předkládají argumenty, zpochybňují vstupní předpoklady sociologických výzkumů a stylem napodobují kvalitní publicistické texty. Nechtějí popularizovat společenské vědy; chtějí něco říct.

Odstíny tak vynikají pozoruhodnou vnitřní rozporností. Jako by se spoluautoři nemohli dohodnout, je­li úkolem popularizátora vzdělávat veřejnost v hodnotách rozmanitých proměnných, nebo nabádat čtenáře k tomu, aby se stali všímavějšími a kritičtějšími k vlastním i cizím jevům, činům a slovům. Jako celek ale kniha vybízí k otázce, jestli by náhodou – stejně jako se to občas povede třeba ve Spojených státech – víc než škrobená plánovitá osvěta nefungovaly přístupně a poutavě psané monografie o pozoruhodných záhybech každodennosti, které by odvážně překračovaly hranice odborného textu.

Autorka je doktorandka sociologie médií.