Univerzalismus konceptu

Otázka změny byla vždy filosofickou výzvou – je snazší zastávat univerzalitu nadčasového vzhledem k proměnlivé skutečnosti. Odtud pramení známé protiklady nehybnosti a pohybu, konceptu a zkušenosti, věčnosti a času, subjektu a pravdy atd. Do této kategorie spadá i Platónova a Hegelova dialektika. Když Hegel prohlašuje, že se pravda stává sama sebou, snaží se především vyřešit rozpor mezi změnou a univerzalitou filosofie.

Rousseauovy paradoxy

Změna nás tedy upomíná na paradoxní povahu filosofické racionality, alespoň pokud si pod tímto slovem představujeme univerzálně srozumitelné či sdělitelné myšlení. Právě zde bych rád připomněl Jeana-Jacquesa Rousseaua, od jehož narození nedávno uplynula tři století. Rousseau tvrdil, že bude raději mužem paradoxů nežli mužem předsudků. Předsudek předchází soudu – je to soud, který nebyl souzen. Boj proti předsudkům spočívá v požadavku, aby každý rozsudek byl souzen, aby se podvolil paradoxu. Soud, který neprošel paradoxem dialektické racionality, je ve skutečnosti předsudek. A tak Sokrates kazí mládež, když zpochybňuje předem daná tvrzení. Však také v Oblacích Aristofanes definuje Sokrata jako muže mlhavých paradoxů neschopného se přizpůsobit společnosti.

Filosofie zpochybňuje povolený diskurs, který nemusí ospravedlňovat vyslovené úsudky; nezná herezi – hereze bývá znakem diskursu státně-náboženského. Filosofický diskurs je rovnostářský, právě proto je u Platóna první formou filosofie dialog, žánr vhodný k souzení soudů před publikem. Střet předsudku se soudem zde vyvolává paradoxy, jež Platón nazývá aporie.

Řada lidí je dodnes na Rousseaua alergická a dává přednost Voltairovi. V pozadí tohoto sporu leží otázka demokracie. Voltairova demokracie je uměřená, rozumná, ale také elitní a vylučující, zatímco ta Rousseauova vždy radikálně neuměřená: jde zde o moc shromážděného lidu. Reprezentativní demokracii považuje Rousseau za neblahý vynález Angličanů. Rousseau je vynálezcem nové metody zkoumání sama sebe a uvědomuje si, že k poznání pravdy subjektu je nutno prozkoumat i touhy sexuální, což byl pro tehdejší čtenáře samozřejmě šok. Aby uskutečnil tyto dva záměry – tedy stvoření nové politické intelektuality a celistvé zkoumání sama sebe –, musel zcela převrátit francouzský jazyk. Rousseau je po Pascalově boku jedním z velkých klasických antifilosofů. Obecně platným teorémem je, že antifilosofové bývají významnými spisovateli, protože dokážou znovu vynalézt jazyk.

Antifilosof používá svoji jedinečnost jako argument proti dědictví filosofické racionality a poukazuje na to, že se filosofie příliš zdržuje v abstraktní rovině a ztrácí přístup ke skutečnosti, jejíž součástí je i jedinečnost. Vlastní faktickou zkušenost staví do protikladu k filosofickému systému. Aby tato námitka měla váhu, je třeba vynalézt nový jazyk. Jazykem jedinečnosti je báseň, ale jakožto básník by se antifilosof jen sotva mohl měřit s filosofem. Musí tedy psát básnicky v próze. Typickým příkladem jsou díla Rousseauova, Pascalova, Kierkegaardova, Nietzscheho či Lacanova. A tak je Rousseau velkým romanopiscem, vynálezcem romantického zpěvu vyjadřujícího zrod nové melancholie.

Jazyk a univerzalita

Filosofie je ze své podstaty paradoxní. Rozpíná se mezi univerzálním oslovením, rovnostářstvím, odporem k povolenému diskursu a faktem, že mluva či písmo jsou zanořeny v jedinečnosti národního jazyka. Právě tento rozpor se antifilosof snaží zdůraznit.

Jak by měla filosofie zacházet s tímto paradoxem? První riskantní cestou je zbožnění jazyka, snaha ustavit jedinečný jazyk, jehož posláním je filosofická univerzalita. V jednom nešťastném Leibnitzově textu lze najít tvrzení, že německý jazyk je zvláště uzpůsobený k vyjádření Bytí a Boha. Bůh tedy mluví německy. Druhým racionalističtějším a klasičtějším pokusem je snaha neutralizovat jedinečnost jazyka a vytvořit z něj jazyk formální, blízký matematice. Činí tak Spinoza, ale ostatně i již zmíněný Leibnitz. Třetí možnost se inspiruje antifilosofií a předpokládá, že se ponoříme tak hluboko do poetických vlastností jazyka, až se dostaneme na jeho univerzální dřeň a překonáme jeho jedinečnost. Zde se poezie překrývá s filosofií. V Tak pravil Zarathustra Nietzsche říká: „Mezi tímto lidem jsem sobě sám předchůdcem.“ Jazyk antifilosofa předchází sám sobě a řeší tak spekulativní paradox – čtenář slyší jazyk dříve než filosofa.

Tyto tři pokusy – zbožnění, neutralizace a radikalizace – spočívají v přesvědčení, že se filosofický paradox může usadit pouze v proměněném jazyce. Existuje tu však i čtvrtý, typický francouzský pokus, který nestojí na proměně. Tato tradice tvrdí, že jazyk, ať už je jakýkoliv, je pouze nástroj nám společného myšlení. Myšlení je univerzální a jazyk je jeho výrazem. Jazyk může být sice nedokonalý, ale lze ho vylepšit, aniž bychom se museli uchylovat k nějakým výjimečným postupům.

V Rozpravě o metodě Descartes tvrdí, že „ti, již lépe uvažují a lépe zpracovávají své myšlenky, aby je tak učinili jasnější a srozumitelnější, nás dokážou vždy lépe přesvědčit, a to i kdyby mluvili třeba bretonsky či se nikdy nenaučili rétorice“. Descartesův výrok se týká francouzské tradice, nikoliv však obrany francouzského jazyka. Zastává myšlenku, že existuje překlad bez hranic, ať už by bylo sebesložitější ho dosáhnout. Je-li daná myšlenka správná, lze ji srozumitelně a jasně vyslovit i v islandštině či bretonštině.

Pokud je myšlení racionální, může být vyjádřeno ve všech jazycích. Jde o jednu ze základních podmínek: co nemůže být jasně vyjádřeno, je pravděpodobně nezajímavé, špatné či snad špatně koncipované. Chyba je vždy na straně myšlení, nikoliv na straně jazyka. To, co promlouvá ve filosofii, není jazyk. V každém jazyce je možné třídit či oddělovat pojmy – je to nástroj klasifikační. Pokud je tedy jasnost lingvistickým příznakem správné intuice, odlišnost je příznakem správně pojatého rozdílu.

Filosofie by se tedy neměla přít s odlišnými jazyky či kulturami. Zatímco předchozí tři pokusy vycházejí z předpokladu, že je jazyk třeba k něčemu donutit, ten čtvrtý zastává stanovisko, že bychom se měli vyjadřovat stejně jako všichni ostatní, ať už by bylo řešení daného problému sebesložitější a ať už bychom třeba museli čas od času vynalézt nové bretonské či islandské výrazy. Filosofie není rozjímáním nad slovy, ale filosofií konceptu. Obrat v jazyce zkrátka neexistuje. I když používáme různá jména, lze pod překlady vytušit tentýž koncept.

Filosofická internacionála

Takto lze stvořit účinný filosofický internacionalismus, který se neomezuje na zvláštnosti francouzského jazyka. Tvrzení nacionalistů, že pouze francouzština je jasným a přesným jazykem, bylo výsměchem Descartesovu myšlení. Vedlo to k případům, jakými jsou například obliba francouzských guvernantek v Rusku či výuka přesvědčující africké děti, že mají galské geny.

Imperiální publikum francouzského jazyka od 18. století je ideologické, jeho původ spočívá v jakési překroucené filosofii. Univerzalismus anglického jazyka je naopak čistě komerční, je založen na pragmatismu obchodních směn. Jinými slovy, anglický kolonialismus se nesnaží proměnit svět na základě univerzálně platných hodnot, spíše stojí na nepokrytém vykořisťování a na jasně čitelném despektu k původnímu obyvatelstvu. Ten francouzský činí to samé, jen to skrývá za falešný univerzalismus.

V čem tedy spočívá vztah politiky a filosofie? Politika je oblastí lidské aktivity, kde jsou univerzální principy (volnost, rovnost, bratrství, komunismus atd.) ověřovány v jedinečných situacích, aniž by se přitom omezily pouze na tuto jedinečnost. Lze tedy prohlásit, že politické možnosti filosofie úzce souvisejí s otázkou jazyka. Pokud bychom věřili, že existují filosoficky privilegované jazyky či kultury, kde může být obecný princip snadněji vyjádřen, učinili bychom samotný princip jedinečným. Tak se to ostatně děje v mnoha fašizujících nacionalismech, leckdy silně ovlivněných filosofií. Zde se jedinečnost stává částí principu, který tak získává přirozené místo. Pokud je však naše hledisko bližší Spinozovi, měli bychom raději zobecnit jedinečnou situaci. Tato jedinečná situace tak bude odkazovat na obecný princip umožňující existenci politické akce.

Sama francouzská tradice je v tomto bodě značně rozporná. Její imperiální část tvrdí, že francouzský jazyk je zvláště vhodný k vyjádření univerzálních hodnot, a ta druhá následuje Descartesa: prohlašuje, že nemá žádný vztah k jazyku, a okamžitě internacionalizuje veškeré úsudky. Pouze ona je dle našeho mínění opravdu pokroková. Typickým příkladem je článek Ústavy z roku 1793, kde stojí, že „každý cizinec, který adoptuje dítě, živí starce či se dle zákonodárného orgánu obzvláště vyznamenal svou lidskostí, si může nárokovat Práva francouzského občana“. Jinými slovy: australský domorodec, který se stará o sirotka, je Francouzem bez svého vědomí. Takto vypadá opravdový soud bez předsudku. Bez netečnosti k jazykům tedy nelze považovat propojení politiky a filosofie za pokrokové.

Z francouzské přednášky proslovené 30. května 2012 na École Normale Supérieure v Paříži přeložila a zkrátila Jana Beránková. Publikováno se souhlasem autora.

Následující díl vyjde v A2 č. 21/2012.