Žánr je zastaralý pojem

V oblasti experimentální hudby se pohybujete od poloviny sedmdesátých let. Předtím, než jste založil To Live and Shave in LA (TLASILA), jste působil v několika skupinách, včetně rané inkarnace Pussy Galore. Jak byste charakterizoval váš tehdejší přístup k hudbě?

Letos v lednu jsem s překvapením rozbalil zásilku s cédéčkem s názvem Tommy Smith’s Coast Guard, jež obsahovalo materiál, který jsme nahráli s Donem Flemmingem a několika dalšími kamarády z Jižní Georgie v roce 1973. Oba tracky zněly, jako by jazzrocková kapela nahrávala pod vlivem prášků na spaní… Mimo jiné je to důkaz, že jsem s hudbou začínal opravdu strašně dávno.

Ve svých mladých letech jsem se vrhal nejrůznějšími směry, ale v zásadě jsem byl více než hudebními postupy ovlivněn filmem a literaturou. Na střední škole jsem měl starší kamarádku, která moji pozornost obrátila k Sun Ra, ale už předtím jsem objevil Stockhausena, Cage, Milese Davise, canterburskou scénu, Velvet Underground a další. V době, kdy se rodil punk, jsem se přestěhoval do New Yorku. Po nějakém čase jsem se v kanadském časopisu Index dočetl o Throbbing Gristle a okamžitě jsem se stal jejich fanouškem. Každý podnět tehdy vedl k dalším dveřím, které volaly po otevření, a já jsem se prostě nechal unášet dál a dál.

Zcela přirozeně jsem inklinoval k musique concrėte a k manipulování různých médií. Když jsem dospíval, matka ze mě úplně šílela – kvůli tomu, jak jsem trýznil do té doby spolehlivě fungující rodinný gramofon. Jako malý kluk jsem dostal od strýce FM rádio – a zběsilé přelaďování stanic bylo vlastně mým prvním hudebním krůčkem.

Mimoto jsem vždy obdivoval výjimečné vokalisty: když jsem poprvé v autorádiu slyšel Muddyho Waterse, notně kontaminovaného hlukem z dálnice, byl jsem vzrušený i vyděšený zároveň. Nikdy jsem nebyl zrovna blázen do blues, ale nemohl jsem si nezamilovat třeba Howlin’ Wolfa s jeho naprosto jedinečným hudebním výrazem. Tohle všechno byly mé rané hudební vlivy v letech 1973 až 1978 a popravdě řečeno nikdy zcela nevyprchaly.

Začátky TLASILA jsou spojeny hlavně se jmény Rata Bastarda, milovníka špíny všeho druhu, a hráče na oscilátory Bena Wolcotta, ale časem se objevili další spolupracovníci, například Don Flemming, Weasel Walter, Mark Morgan, Andrew W. K. nebo i Thurston Moore. Z odstupu skupina působí jako jakási podivná monumentální houba absorbující všechno, co se objeví v její blízkosti. Byla tahle proměnlivá situace od začátku intencionální součástí vašeho tvůčího úsilí?

První nahrávky pod hlavičkou TLASILA byla vlastně moje sólová dema a ještě předtím, než se připojili Rat s Benem, jsem pracoval s Oscarem Perezem, dnes filmařem z Miami Beach, a s Rachel de Rougemont alias Lady Tigra, která později působila v ženském hiphopovém duu L’Trimm. Oba se mnou sdíleli zálibu ve vrstvení heterogenního sonického materiálu a agresivním zvuku. Rat se připojil na konci roku 1992 a Ben o dva roky později. Brzy poté se ze skupiny stal personálně proměnlivý kolektiv, a i když to nebyl v první chvíli vyloženě záměr, ukázalo se, že je to zajímavá cesta, kterou stálo za to následovat. I poslední turné v roce 2008, během něhož jsme vystoupili i v Praze, bylo založené na tomto principu – hudebníci se v průběhu tour měnili, ačkoli ne v tak rozsáhlém měřítku, jak to bylo běžné třeba na přelomu tisíciletí.

Na pražském koncertě v rámci zmíněného posledního turné vás doprovázeli mladí vlámští hudebníci Sickboy Milkplus a Eva van Deuren. Co se dělo dál? Je TLASILA opravdu už minulostí?

V roce 2008 jsem se přestěhoval do Hannoveru, kde jsem založil vlastní vydavatelství – Karl Schmidt Verlag. Během čtyř let jsem vydal okolo dvou set padesáti cd-r a knížek ve velmi limitovaných rukodělných edicích. Moje strategie je jednoduchá: žádné promo, žádné podbízení, žádné vysvětlování. Ukázalo se, že je to neobyčejně silný obchodní model. Sice především pro zainteresované fanoušky, ale funguje to. Když se ve stejném roce zrodila free improvizační formace Rope Cosmetology, spolu s Balaszem Pandim jsme usoudili, že je to dobrá příležitost k ukončení činnosti TLASILA – Balasz patřil k důležitým členům finální sestavy TLASILA a figuruje i v Rope Cosmetology – a k vykročení novým směrem. Dvacet let úplně stačilo. V současnosti se věnuju celé řadě projektů a kolaborací, například s Wouterem Jaspersem, Kevinem Drummem nebo Aaronem Dillowayem.

Říkáte, že „žánr je zastaralý pojem“. Tato formulace jako by na jedné straně vysvětlovala váš vlastní pohyb na hudební scéně, na druhé straně poměrně přesně charakterizuje, co je možné už delší dobu sledovat na poli experimentální hudby: objevuje se mnoho nejednoznačných, hybridních strategií s různými motivacemi i důsledky.

Žánr je opravdu zastaralá kategorie a je to ze všeho, co se v hudbě děje, naprosto evidentní. Jakmile někdo zabodne nějakou cedulku do známé a jasně definované půdy, tak okamžitě zaroste mechem nebo zplesniví. Nejlepší je uvažovat o věcech jen ve fázi jejich zrodu – neznámé je mnohem více sexy. Je to moje krédo z velmi dobrého důvodu: věci v surovém stavu s sebou nesou nezměrný náboj. Kroužení kolem zakonzervovaných starožitností sice nemusí být nevyhnutelně špatné či škodlivé, ale já osobně jsem radši, když se věci, které se plně realizovaly, nechají napospas vlastnímu rozkladu. Pak je načase jít dál.