Zatím naposledy se choreografická soutěž o Cenu Jarmily Jeřábkové, jež propojuje tanec s moderní vážnou hudbou, konala v roce 2010. Vloni na ni totiž nebyly peníze. Na místo činu se však vrátila poslední vítězka.
Pražská konzervatoř Duncan Centre, jediné místo v republice, které se specializuje na přípravu profesionálních tanečníků současného tance, pořádá každoročně platformu mladých choreografů. Pod názvem Festival Nové Evropy sdružuje tvůrce z České republiky, Slovenska a zemí nám blízkých, zejména z oblasti střední a východní Evropy. Na festivalu mají začínající choreografické a taneční talenty možnost změřit síly v soutěži, která nese jméno Jarmily Jeřábkové, choreografky, pedagožky a propagátorky stylu Isadory Duncanové. Specifikem soutěže je výběr skladby moderní vážné hudby, na kterou musí soutěžící vytvořit choreografii. Každý rok patří jednomu českému autorovi – v uplynulých letech to byli mimo jiné Petr Eben, Marek Kopelent, Martin Smolka či Jiří Teml. V době, kdy velká většina děl současného tance pracuje s elektronickou hudbou, popřípadě pouze s nejrůznějšími ruchy nebo zvuky, je příjemné pozorovat tanec, který se nějakým způsobem snoubí s vážnou hudbou, anebo ji alespoň neignoruje. Ač mladí umělci prezentují také volnou choreografii, kde už je výběr hudební složky zcela na nich, největší přínos soutěže přece jen tkví v možnosti zpracovat tanečním jazykem moderní vážnou hudbu. To ale není vůbec jednoduché.
Neviditelná cesta
Na sklonku minulého roku se do Divadla Duncan Centre vrátila zatím poslední vítězka Ceny Jarmily Jeřábkové, řecká choreografka Iris Karayanová. Cena je spojená s finančním ohodnocením, vítěz má prostředky na vytvoření nového díla a po roce jej může prezentovat opět v dějišti soutěže. Poměrně zkušená tvůrkyně, která již v roce 2002 založila svoji skupinu ZITA Dance Company, zaujala na podzim 2010 mezinárodní porotu natolik, že se rozhodla ocenit pouze ji. Nyní Karayanová přivezla premiéru celovečerního díla Mothers, kterou doplnilo vystoupení české choreografky a tanečnice Dory S. Hoštové.
Jako entrée k očekávané premiéře posloužila ověřená choreografie Hoštové Arkánum, která vyhrála Cenu Jarmily Jeřábkové v roce 2006; a nejen ji – dílo bylo úspěšné i v mezinárodním měřítku, například na festivalu Masdanza na Kanárských ostrovech. Sólo ani po několika letech neztratilo na živelné energii a dynamice. Velice chytře pracuje se světelným designem, tanečnice se na začátku chvilkově zjevuje vzdálena od diváků v proudu světla, aby ji za okamžik pohltila tma. Když ji světlo znovu odhalí, je nám nečekaně o něco blíž. A takto několikrát, až absolvuje postupnou cestu zcela dopředu – avšak cestu pro diváka neviditelnou. Dora S. Hoštová, absolventka a jedna z dlouholetých pedagožek konzervatoře, je živel, tančí poté v podstatě na místě, ale intenzita jejího prožitku a pohybu proudí do všech stran.
Matky
Loňská vítězka soutěže Iris Karayanová umisťuje do světa svého opusu Mothers dvě dívky (Chara Kotsali a Ioanna Paraskevopoulou) a dvě hromádky větších i menších dřevěných špalíků jako ze stavebnice. Obě ženy stojí obrácené k publiku, před sebou má každá svoji kupu stavebního materiálu. Zatím si ho nevšímají, zato však pomalu a soustředěně rozpohybovávají paže. Modelují jimi neustále cyklicky opakovaný pohyb kruhového charakteru, kterým vytvářejí až dojem pulsace. Obě působí trochu starosvětsky, ve velkých sukních, halenkách a šněrovacích botkách, jako by žily svůj úděl, vyjádřený repetitivním skládáním pohybu, jenž se rozvíjí i směrem k zemi. Posléze již „matky“ berou do rukou dřevěné kostky, přenášejí je a stavějí z nich své osobní město. Kmitají po jevišti, stěhují stavební materiál, aniž by však opustily onu taneční pulsaci, kterou celé konání začaly. Je to dosti úmorné počínání, které tanečněstavebním pohybem jasně naznačuje metaforu celého představení. Autorka prokázala originální myšlení i smysl pro koncepci a styl, i když propojení účelového pohybu stavění špalíků s tanečním pohybem někdy drhlo a působilo trochu banálně. Ač v soutěži Karayanová prokázala velký smysl pro práci s hudební předlohou, v Mothers hudba Nikose Veliotise spíše jen dokresluje celkovou atmosféru, než aby hlouběji s tancem spolupracovala.
Poslední laureátka Ceny Jarmily Jeřábkové přesto potvrdila originalitu choreografického myšlení. V roce 2011 bohužel z finančních důvodů nové soutěžní klání na půdě Duncan Centra neproběhlo. Je to škoda, jelikož současný tanec nabízí nesmírné množství přístupů a je záslužné hledat nové talenty a konfrontovat je s výzvami, jakou je i vytvoření díla na moderní vážnou hudbu. V tomto ohledu opravdu není důležité vyhrát, ale alespoň se zúčastnit.
Autorka je taneční kritička.
Večer laureátů choreografické soutěže o Cenu Jarmily Jeřábkové. Divadlo Duncan Centre, Praha, 19. 12. 2011.