Slovenský hip hop je u nás často nahlížen jako polorodný sourozenec toho tuzemského. Českými fanoušky je buď vysmíván, že nostalgicky a bez snahy o progresi lpí na kořenech subkultury, nebo naopak oslavován jako „pravdivý rap“, který se drží autentických, vážných, ba přímo sociálně kritických témat.
„Ulica“ se na Slovensku stala fetišem, zaklínadlem a mantrou nejvyšší důležitosti. To není nijak překvapivé – i v Čechách vše začínalo „cestou štrýtu“. Slovenským rapperům se ale z petržalského výklenku (až na výjimky) nikam jinam nechce a jejich na první pohled sympatická ortodoxie často může připomínat vyčpělý stereotyp, který sice páchne jako stoka, ale teče stále stejným směrem. Že by se tato stoka vylila z břehů, to příliš nehrozí. Takřka každý sice uctívá „uličný rap“, ale zároveň touží po tom dostat se „zo stoky hore“, což se zatím beze zbytku podařilo jen schizofrennímu Rytmusovi, který ze špinavé ulice odjel luxusním bavorákem a dnes se hrdě hlásí k tomu, na co v minulosti ve svých undergroundových rýmech plival.
Rap v nahnědlých teplákách
Přes vysoký počet slovenských rapperů může posluchač neznalý věci snadno podlehnout dojmu, že jde vlastně o rappera jediného, který na mnoho způsobů variuje stále táž témata a v objetí s ulicí se budí i usíná. Co se zpočátku jeví jako osobní výpověď, po čase začne nudit, a nakonec se zdá, že dřevní začátky rapperům nahrazují vlastní hlavu. Něco skutečně originálního ale slovenská ulice přece jen zplodila – jen je těžké říct, zda má být na co hrdá. Jakkoli je totiž vzývání sídlištního života fenoménem, který k rapu vždy patřil, na Slovensku získal netušené a v hip hopu dříve zcela nemyslitelné konotace. Na ulici totiž kromě nudících se pokuřujících výrostků stojí také posilovna a od fetišizace ulice je jen krůček k fetišizaci násilí. To pak v některých případech (Kali, Mates) zcela absurdně získává podobu boje proti smažkám všeho druhu a vede k uctívání namakaných těl a agrese fotbalových chuligánů.
Z podstaty černá hiphopová ulice tak notně hnědne: s kým že se to rapující bojovníci a jejich kamarádi z posiloven v ošacení Thor Steinar vlastně chtějí bít? Kdyby šlo pouze o jeden výstřelek, asi by nestál ani za zmínku. Je tomu však teprve pár let od doby, kdy se ukázalo, že nejeden petržalský rapper slavného jména svého času využíval sponzoring od firmy Street Wear Shop, která je úzce spjata s neonacistickým hnutím. Rozhodně to neznamená, že by slovenští rappeři byli neonacisté, ale určitě to značí, že vidina tepláků zadarmo kdekomu brání domýšlet, od koho a proč je vlastně dostává. Poté, co se všechno (především díky investigativní práci slovenské Antify) provalilo, si už každý dává dobrý pozor, ale hořká pachuť zůstala – především proto, že slovenská scéna nebyla schopná na vyložené přešlapy některých svých protagonistů reagovat. Upovídaní rappeři pro tentokrát mlčeli nebo vsadili na to, že věc se zbytečně nafukuje. Programově neuvědomělá česká scéna se tak v porovnání s tou slovenskou, zakládající si na sociálně kritickém tónu, nakonec zdá ve svém antifašistickém zaměření daleko autentičtější a nepotřebuje k tomu v podstatě ani žádné politické texty.
Vratké kroky s duchem doby
Nic ale není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zvláště v posledních dvou letech je mezi slovenskými rappery zvučných jmen (DNA, Čistychov, Majk Spirit, Gramo Rokkaz) patrný ještě jiný trend. Ten samozřejmě opět souvisí s uliční tematikou. Dotyční si všímají dění v koutech světových metropolí a pak vydávají desky s názvy Revolucionár, Rap/Evolúcia, Manifest nebo Nový človek, které lze označit za počiny angažované. Dílem se v tom jistě odráží skutečný zájem o veřejné dění doma i ve světě, při bližším zkoumání však neunikne, že se tu emocionální kritika nespravedlnosti utápí v obecných floskulích a patosu. Ten prozrazuje, že interpreti sice chtějí jaksi přiložit ruku k dílu, ale ve věci se vůbec neorientují, tápou a chytají se nejrůznějších konspiračních teorií nebo načrtávají cestu duchovního obrození skrze plastové východní mudrce typu jogína Osha. Kráčení s duchem doby, tedy s duchem protestů, je tak značně vratké. Interpreti sice pochopili, že se světem kolem nich se něco děje, nemají ale sílu a možná ani chuť nad tím poctivě přemýšlet. Zjednodušení podstatného nicméně k rapu vždy patřilo a nakonec je třeba ocenit i skutečnost, že někdo vůbec vidí za vlastní humna, i když se přitom drží předepsaného spikleneckého mustru v intencích hnutí New World Order.
Také je třeba podotknout, že vzhledem k šíři slovenské hiphopové scény nelze vše výše řečené brát za konečné hodnocení celé jedné slovenské subkultury. Existují výjimky, kterých není málo, i když se jejich jedinečnost odráží především v novátorském lyrickém zpracování starých témat (Bene, Lyrik, Vec). Lze také konstatovat, že co se techniky rapu a flow týče, má Slovensko jistě mnohem více a lepších rapperů než česká scéna (Moja reč, Ego, Torula, Boy Wonder, Danosť, Čistychov, Majk Spirit). Osidla dogmaticky trueschoolového vnímání rapu a života na ulici jsou ale s každým dalším hudebním vyznáním stále lépe viditelná a dosvědčují, že rapovým klišé par excellence nemusí být nutně jen narcistická hra přebujelého ega či tradiční machismus, nýbrž i sama uliční a sociální tematika. Slova „ostáva navždy celý Názov stavby“ z legendární desky Reč naša z roku 2003 jsou tak v mnoha ohledech pořád platná. Nezaměnitelný způsob zacházení s jazykem a svérázné hudební podklady, které kupodivu nepřipomínají nic z americké produkce, jsou i přes svůj zastaralý minimalismus v mnohém nepřekonané. Možná i proto, že ulice ještě nehrála roli modly a byla pouze jedním z mnoha nástrojů těch, kteří na ní – a o ní – začali rapovat.
Autor vlastní 45 originálních nosičů slovenského hip hopu a stále nemá dost.