Vzkypění žluči

Bouříte se proti rozhodnutí státu učinit ze soukromé galerie Danubiana neziskovou organizaci – Slovenské centrum vizuálnych umeni. Jak bys popsal postavení této galerie u slovenské odborné veřejnosti?

Slovenští umělci a kritici – mluvím za tu progresivnější část – chápou tuto galerii jako výstavní instituci středního proudu s nevyváženým a nekvalitním programem. Dokud se ale Danubiana a její nizozemský zakladatel Gerard H. Meulensteen nezačali zaplétat se státem, tak proti ní nikdo otevřeně nevystupoval. Nejde vůbec o problém Danubiany jako instituce, ale o rozhodnutí státu zachraňovat soukromou galerii.

Co tě štve na celé kauze nejvíc?

Celou situaci vidím jako úplně pochybenou. Šlo o jasné klientelistické jednání ministra financí na základě lobbingu vedení Danubiany. Vláda pro její záchranu vyčlenila dvanáct milionů eur. Pak se zjistilo, že ta částka je hodně nadsazená, a nebylo jasné, zda to není otázka jen pěti nebo tří milionů. Ministerstvo kultury poté hledalo jen něco, čím by celý ten netransparentní proces překrylo. Tím se stal projekt tzv. Slovenského centra vizuálnych umení, nazývaný též Kunsthalle. Na tom se už ale pracovalo předtím patnáct let! Vždy se vše odbylo tím, že nejsou peníze či politická vůle. Další argument byl, že neexistuje vhodné legislativní prostředí pro vznik potřebné instituce. Teď ji vytvoří za dva dny! To celé nám hnulo žlučí.

V poslední době se výstavní strategie Danubiany trochu změnila. Mohl bys upřesnit jak?

Nedávno se zde uskutečnily výstavy starších a všeobecně respektovaných výtvarníků Rudolfa Sikory a Jozefa Jankoviče. Můžeme to vnímat jako změnu strategie. Je ale otázkou, jestli už za tím nestál plán sloučení se státem, a tedy touha té instituce stát se šířeji akceptovatelnou. Možná si tyto výtvarníky také vybrali kvůli jejich kontaktům na politické špičky – například Mikuláše Dzurindu.

Jankovič navrhuje vnímat Danubianu jako počátek, z něhož je možné společnými silami vybudovat něco přínosného. Co si o tom myslíš?

Já s ním nesouhlasím. Jankovič a umělci sdružení okolo Danubiany to chápou jako šanci pro svou vlastní kariéru, proto za to bojují. Za zmínku stojí citace o činnosti instituce ze zakládací listiny: „organizovanie výstav domácich a zahraničných výtvarných umelcov (najmä slovenských umelcov generácie 60tych rokov, 80tych rokov a prelomu tisícročia v kontexte svetového umenia)“. Ministerstvo samo přiznává, že celé rozhodnutí bylo nestandardní, oni jen chtějí, abychom tu situa­ci přijali. Nabízejí nám spolupráci, ale vše už je dopředu dohodnuto – prostě standardní politické jednání.

O co tedy usilujete?

My se budeme snažit, aby se tato nově vzniklá neziskovka zrušila. Danubiana se nachází dvacet kilometrů od Bratislavy. My chceme, aby se Kunsthalle zřídila v Domě umění v centru města a aby ministerstvo kultury našlo finanční prostředky na zabezpečení jejího chodu. Ani Sikora, ani Jankovič ale nechápou projekt Danubiany jako Kunsthalle, v tom je zásadní rozpor celé situace.

Jak se díváš na roli, kterou v tom všem hraje ministr kultury Krajcer?

Ministr je jen figurka. Žádné peníze nesehnal, byly vyčleněné ministrem financí účelově. Jeho základní chybou je neochota komunikovat s odbornou veřejností. Je to sice ministr, ale šikovný lobbista z Danubiany toho dokázal víc než on v ministerském křesle. Chytil příležitost za pačesy, ale úplně špatně.

Všechny ty iniciativy, jejichž jsi součástí, spojuje, že se snaží vzbudit veřejnou diskusi o kulturní politice mezi laiky, odborníky a politiky. Kauza Danubiana zas ukazuje, že na důležité věci má vliv pouze skrytý lobbing. Co říkáš tomu, že v jednom televizním rozhovoru se Vincent Polakovič, ředitel Danubiany, vyjádřil o veřejné diskusi jako o cestě, která nikam nevede?

Polakovič ale zapomněl, že jsou ve hře veřejné finance, a to je snad důvod k diskusi. My se snažíme vytvořit normální model, jak dospět ke správným rozhodnutím. Chceme odbornou diskusi, ale zároveň usilujeme zapojit do ní co nejširší veřejnost.

Co si myslíš o kritice, která vám vytýká, že vaše diskuse nejsou konkrétně zacílené, a jsou tak neefektivní?

Právě naopak, naše diskuse měly vždy konkrétní téma. Dvě diskuse z roku 2010 – o Slovenské národní galerii; o ideálním modelu pro slovenskou Kunsthalle – posunuly řešení problému na úplně jinou rovinu. Už samo zveřejnění problému v médiích totiž vytváří veřejný diskurs. Nikdy ale nevíte předem, jak to všechno dopadne.

Jak bys sám zhodnotil fungování iniciativy Dvadsať rokov od Nežnej neprebehlo a o. z. Verejný podstavec?

Jsou to dvě rozdílné iniciativy, ale spojuje je snaha o změnu prostředí. První se zabývá reformou kulturní politiky státu. Druhá má konkrétnější cíl, vnést do slovenského veřejného prostoru kvalitní umělecké realizace. Obě iniciativy však mají své slabiny. Členové nežijí na stejném místě. Všechno taky děláme ve svém volném čase na úkor rodin a jiných zájmů. Jsme samí výtvarníci – Michal Moravčík, Dalibor Bača, Martin Piaček, Jana Kapelová. Teoretici a kritici nebyli schopní vyprovokovat žádnou diskusi a něco zorganizovat. Slovensko je malé, jedna osoba často pracuje ve třech institucích najednou, soukromých i státních. Lidé se bojí angažovat, aby nepřišli o svou pozici. Chybí tu skutečný kritický postoj. To nás štve. Slavoj Žižek říká, že situace je katastrofická, ale nikdo ji nebere vážně. To je přesně ono.

Dvadsať rokov vzniklo v reakci na srovnání s Českou republikou, kde – na rozdíl od Slovenska – proběhly výstavy, které reflektovaly dvacet let trvající politickou transformaci. Zdá se, že v tvé angažovanosti hraje roli, že žiješ v Praze, že jsi napůl „outsider“. Stejně tak i ostatní.

Určitě, to je velmi důležité. Odstup je klíčový. My Slováci žijící v Čechách vidíme ty věci jinak. České umělecké prostředí se se slovenským nedá srovnávat. Není to tu taky lehké, ale tak nízký strop jako my nemáte!

Jak souvisí aktivismus s tvou uměleckou tvorbou?

Je to přirozené spojení. Jsou kolem mne výborní lidé, s nimiž sdílíme podobný pohled na věc. Odmítáme přijmout pozici oběti a být nešťastní. Systém, ve kterém žijeme, se zakládá na apatii, neschopnosti se semknout, frustraci. Přál bych si, aby naše aktivity podněcovaly také ostatní.

Připadá mi, že jsi na Slovensku aktivista a v Česku umělec.

Dnes už je jedno, kde žiješ. Jde o to, jakými problémy se zabýváš a co chceš vlastně změnit. To, co se děje na Slovensku, mi není lhostejné, tak jako mi není jedno, co se děje v Čechách. Jako umělec jsem ale vděčný českému prostředí za ironii a nadhled.