Aktuální metylalkoholová aféra (bohužel) potvrzuje mé předchozí výroky o tom, že stát již dosáhl takového stupně korupce a rozkladu, že není schopen plnit své základní funkce. „Předvojem“ byl kolaps systémů sociálních dávek hned na počátku roku, který řadu rodin uvrhl do zoufalé sociální situace. Registr aut byl „zpříjemněním léta“ a nyní tu máme děsivou záležitost s pančováním alkoholu, která nakonec vyústila v bezprecedentní použití prohibice jako nástroje poslední instance.
Kromě rozkladu základních funkcí státu ale rozkrývání sítě pančovaného alkoholu ukazuje, jak stát ignoroval tento významný daňový únik – dokud nedošlo k vlně ztrát na životech. Je to již nejméně deset let, co odborníci a investigativní žurnalisté, jako například Jana Lorencová, upozorňovali, že pančování je rozsáhlou nelegální aktivitou, v níž stát ztrácí velkou část příjmů, plynoucích ze spotřební daně a DPH. Nečasova vláda se ale převážně koncentruje na to, jak zvýšit daně (degresivní povahy jako právě DPH) a především seškrtat výdaje, což v příštím roce pocítí především senioři. Ve hře je stále i hrůzostrašný návrh na zásadní „reformu“ příspěvků na bydlení, který by mohl na ulici dostat desetitisíce lidí. Vláda ale žádný velký zájem o získání příjmů opravdu nemá. Vzpomeňme na „uniklých“ 12 miliard korun v kauze Mostecká uhelná, o kterou nikdo nejevil sebemenší zájem. Vzpomeňme na návrhy ministra Kalouska, aby v době, kdy se státní kase nevede příliš dobře, zrušil daň z dividend (výnos 9 miliard korun). Mimo pančování je tu ale i řada jiných děr, do jejichž látání se vládě nechce, protože by nejspíš narazila na zájmy svých kmotrů, donátorů a mohla tak ohrozit mafiánskou chobotnici, která tuto zemi pevně svírá.
Jedním z nejsnazších opatření je konečně zrušit anonymní akcie na majitele, které z ČR dělají skutečně světovou raritu. Stále to ale není na pořadu dne, na rozdíl od vydatného přiškrcení důchodců. Dlouhodobě se hovoří o netransparentnosti veřejných zakázek. Už jsem zde psala o alternativních nástrojích, jakými jsou systém Open Data a také participativní rozpočet. Takřka hned je ale možné zavést, aby firma, která má sídlo v daňovém ráji, byla z ucházení o veřejnou zakázku prostě a jednoduše vyloučena. A stejně tak je možné stanovit, aby veřejné zakázky měly sociální a lokální aspekt. Jenže by to narušilo pracně a celé ty roky v klidu budovanou mafiánskou strukturu lokálních a celostátních kmotrů, za kterou by se nestyděl ani Al Capone.
Velkým problémem, jenž se s krizí prohlubuje, jsou úniky v DPH. Lze se zcela běžně setkat s otázkou: chcete na to doklad, nebo to uděláme „bokem“? Už dávno měly být v ČR – podobně jako ve všech vyspělých zemích – zavedeny registrační pokladny s fiskální pamětí. Jsou země, kde musíte prokázat dokladem i koupi zmrzliny na ulici, a pokud ne, máte problém vy i obchodník. Zároveň by toto opatření pomohlo zlepšit kvalitu trhu – v současném modelu totiž prohrávají ti, kteří podnikají poctivě a odvádějí daně, tak jak mají.
Praktická neexistence majetkových daní je dalším faktorem, který ulehčuje praní špinavých peněz a jejich transfer. Zde můžeme vzpomenout na bývalého ministra Kocourka s jeho odkláněním (kdyby se do toho tak nezamotal a řekl, že peníze mu někdo daroval, těžko by mohl být dle naší legislativy potrestán). Právě darovací a dědické daně, jež jsou u nás směšně nízké, vytvářejí podhoubí pro daňové úniky a samozřejmě nedoplňují daňový příjem státu tak, jak se to děje ve vyspělých zemích,.
Existuje řada dalších metod, jak se placení daní vyhnout. Mnoho subjektů (nutno říci, že především s asijskou účastí) dováží zboží do ČR, ale pak nejsou k nalezení a prostě zmizí. Uplatňují se fiktivní doklady, jimiž se snižuje daňová povinnost (velmi časté je to také u veřejných zakázek). Typickým „vysavačem“ je v tomto ohledu poradenství (marketing, právo), či IT služby. Mezi velké problémy finančních úřadů patří fiktivní dodávky zboží v rámci EU. Z toho pak vyplývají nároky na vyplacení odpočtu DPH – a nejde přitom o žádné troškaření, nýbrž o miliardy korun. Pokud máte pocit, že jen straším, a ptáte se, co dělají finanční úřady, mohu vás uklidnit. Tyto informace mám totiž přímo od nich. Vědí o těchto machinacích, ale právo není na jejich straně. V Praze jsou finanční úřady zoufale přetížené, zákon je často formulován vágně a nepřesně a soudní judikáty hovoří drtivě ve prospěch firem. A to dokonce tak, že je možné, aby osoby zodpovědné za daňové úniky v klidu zakládaly další firmy. Daňoví poradci, kteří jim v tom vydatně pomáhali, také o svou licenci nepřijdou…
Velikou otázkou je působení daňových rájů – a to v globálním měřítku. Současný ekonomický systém nahrává kapitálu a jeho rychlým transferům. Daňové ráje vůči národnímu státu plní funkci určité nekalé konkurence. Je záhodno, aby země postupovaly jednotně (alespoň v rámci EU). Zdá se ale, že zatím mají jiné priority – hlavně škrty a záchranu bank…
Sofistikovanou metodu volí nadnárodní firmy pomocí takzvaných vnitropodnikových cen. Síť nadnárodní firmy často pracuje s tím, že používá umělých cen, aby v zemích s vysokými daněmi vytvářela ztrátu a zisky naopak v zemích s nízkým zdaněním. Tímto způsobem „daňové optimalizace“ země ztrácejí na daních obrovské částky a jsou dále motivovány k závodu ke dnu – tedy k dalšímu a dalšímu snižování zdanění korporací.
Autorka je ekonomka.