K rozhovoru s Kamranem Dibou připojujeme text, který pomáhá uchopit charakteristické rysy íránských projektů tohoto architekta a zasadit je do kontextu dějin progresivní architektury na Blízkém východě.
Pro svou diplomovou práci, nazvanou Sbírka moderního umění v Teheránu a já a vybranou do letošní finální přehlídky StartPointu v Centru současného umění DOX, se umělec Noam Darom za pomoci agenta vyslaného přímo do Teheránu snažil dozvědět co nejvíce o tamním Muzeu současného umění, respektive o tamní unikátní sbírce evropského umění 19. a 20. století. Početnou kolekci děl Moneta, Toulouse-Lautreka, van Gogha, Picassa, Kandinského, Miróa, Warhola nebo Pollocka od doby islámské revoluce, tedy již více než třicet let, prakticky nikdo neviděl. Špionážní cesta, kterou jako izraelský občan nemohl podniknout sám autor práce, vedla až k architektovi a zakladateli muzea a zároveň původci ojedinělé sbírky Kamranu Dibovi, jehož pražskou návštěvu Darom inicioval.
Sociální kontext architektury
Diba studoval architekturu a sociologii na Howardově univerzitě ve Washingtonu. Západní inspirace promísená s tradičními prvky napříště určily jeho styl. Ještě více pozornosti než aktuálnímu modernistickému vzhledu budov však mladý architekt věnoval tomu, aby novostavby plynule navázaly na místní prostředí a vytvořily životaschopný veřejný prostor, jak to ukázal už Šafaghský park, Dibův první teheránský projekt z druhé poloviny šedesátých let. Malý sousedský park, umně strukturovaný veřejný prostor doplněný sochami a spojený s kulturním centrem, byl v té době vůbec prvním projektem svého druhu v Íránu. Stejnou měrou jako o kulturní kontext se Diba zajímal i o ten sociální. Obě funkce propojil při projektování Nového města – nové čtvrti starobylého města Šúštar určené pro dělníky místní továrny. Urbanismus Nového města se rozvíjel kolem pěších bulvárů, lemovaných školami, bazary a veřejnými institucemi a vybízejících obyvatele k jejich sdílení a užívání. Auta byla soustředěna na vyhrazených místech a do obytných čtvrtí plných zeleně neměla přístup. Dnes je již většina zeleně vykácená a její místo obsadila parkoviště. Poslední Dibovou prací, kterou dokončil v revolučním roce 1978, nedlouho předtím, než musel Írán opustit, byla modlitebna Namaz Khaneh v Teheránu, složená ze dvou do sebe vložených betonových kostek otevřených k nebi, dílo na pomezí instalace, sochy a architektury.
Smělé plány
Pokud jde o architekturu, byl Írán šedesátých a sedmdesátých let minulého století vcelku progresivní. Dokonce sama královna Farah Diba, žena šáha Pahlavího a Kamranova sestřenice, prošla v Paříži architektonickým školením. Právě ona vyzvala finského architekta Alvara Aalta, aby navrhl Muzeum umění v Šírázu. Zůstalo však jen u návrhu.
Bohatým a rychle se rozvíjejícím státem byl za vlády krále Faisala II. také sousední Irák. Pro Bagdád tehdy navrhovali věhlasní tvůrci jako Walter Gropius, Gio Ponti nebo Frank Lloyd Wright. Na přelomu let 2008 a 2009 představilo londýnské Victoria and Albert Museum dosud málo známý Le Corbusierův projekt pro olympijské hry v Bagdádu v roce 1960, který objevila výzkumnice Francouzského blízkovýchodního institutu Caecilia Pieriová v souvislosti s bádáním o moderní architektuře v Bagdádu. Realizace se dočkala jen malá část ambiciózního projektu – sportovní hala, která nyní prochází obnovou do původní podoby. Smělé plány architektů skončily revolucí v roce 1958 a vyvražděním hlavních představitelů irácké monarchie.
Louvre v poušti
Tradiční kulturní a umělecká centra Blízkého východu jako Bagdád, Bejrút nebo Káhira dnes předávají vládu novým sídlům vyrostlým v poušti. Ekonomický boom oblasti nastartoval příliv kapitálu i lidí (polovina populace v Kuvajtu je mladší dvaceti let) a donedávna téměř neznámá města Šardžá, Dubaj, Dauhá či Abú Dhabí dnes patří mezi iniciátory kulturních projektů nebývalých měřítek, na kterých se podílejí světoví tvůrci zvučných jmen: Zaha Hadid, Frank Gehry, Tadao Ando a další. Nedaleko Abú Dhabí, centra Spojených arabských emirátů, vyrůstá největší muzejní komplex světa, jehož součástí je i arabský Louvre navržený Jeanem Nouvelem nebo pobočka Guggenheimova muzea od Franka Gehryho. Vedle naddimenzovaných galerií, extrémních výškových staveb a luxusních turistických areálů se v oblasti projevují i některé následováníhodnější tendence. Podle návrhu londýnské kanceláře Normana Fostera se dnes v poušti staví město Masdar pro čtyřicet tisíc obyvatel, které bude „napájeno“ pouze z obnovitelných zdrojů, z většiny vyrobených na místě, a jímž budou projíždět elektrická vozidla.