V polovině šedesátých let zažila černošská hudba transformaci do soundtracku politického hnutí rasové menšiny. O čtyři dekády později cítíme hlavně romantický sentiment nad érou, kdy „revolucionáři zaujímali pozice popkulturních ikon, zatímco muzikanti se stali revolucionáři“.
Citát uvedený v perexu je mottem nedávno vydané knihy Listen, Whitey! (Poslouchej, bělochu!) amerického historika Pata Thomase. Publikace s podtitulem The Sights and Sounds of Black Power 1965–1975 začíná provoláním: „V 21. století ztratilo slovo ‚revoluce‘ svoje ostří. Reklamy se holedbají ‚revolucí‘ v péči o vlasy a ohlašují nové ‚revoluční‘ auto. Když ale v šedesátých a sedmdesátých letech mluvili mladí lidé o revoluci, mysleli tím svržení establishmentu a ukončení války ve Vietnamu a pro Afroameričany znamenala revoluce Stranu černých panterů a černý nacionalismus. Dělo se hned několik revolucí a žádná z nich neznamenala novou skvělou vůni pro vaše vlasy nebo komfortnější řízení.“
Fascinace a kompilace
Citovaná kniha vyšla letos v únoru v prestižním nakladatelství Fantagraphics Books a na první pohled vypadá jako ten typ knihy, pro kterou se vžil termín „coffee table book“. Pevná vazba a křídový papír jsou samozřejmostí a text se krčí mezi velkoplošnými reprodukcemi dobových fotografií či obalů desek. Naštěstí tato publikace není jen dalším příkladem výprodeje revoluční rétoriky, o níž Thomas pohrdavě píše v úvodu. Stojí za ní bádání v archivech, a tak přináší i zapomenuté poklady obskurních vydavatelství spojených s hnutím Black Power. Kniha je především skvělým důkazem o fascinaci bojem za lidská práva v šedesátých letech, v němž současná Amerika vidí paralelu s aktuálními reformními hnutími typu Occupy Wall Street.
V posledních letech se s podobnými počiny roztrhl pytel. Britský label Soul Jazz Records vydal v roce 2009 stejně výpravný komplet knihy s dvěma kompaktními disky Freedom Rhythm & Sound s podtitulem Revolutionary Jazz and the Civil Rights Movement 1963–1982. Za zmínku stojí i kompilace Black Power: Music of a Revolution, která vyšla v roce 2004 na značce Shout! Factory, nebo společné album hiphopové skupiny The Roots a zpěváka Johna Legenda Wake Up! z roku 2010, jež obsahuje coververze šlágrů z doby „černého odporu“. Hudba je pro vykreslení ducha revoluční éry jednoduše lepší než rozbor politických ideologií Černých panterů.
Deska, která vyděsí k smrti
Všechny zmíněné kompilace pochopitelně narážejí na otázku, jak vlastně předmět svého zájmu definovat. Rozhodně to nejde žánrově – vlna angažovaných písní probíhala napříč všemi myslitelnými styly. Lze v ní najít zástupce populárního soulu, folku, tanečního funku, radikálního free jazzu a patří sem i experimenty jazzových básníků, záznamy stand-up komiků, politické proslovy, rozhovory či militantně-náboženská kázání, jež například vydávalo černošské vydavatelství Motown na svém sublabelu Black Forum. Stejně jako v rámci hnutí Black Power operovala spousta odlišných a často protikladných názorových skupin, také spektrum hudebníků sahá od těch umírněných až po separatisty či nacionalisty.
Kořeny této vlny lze najít na jazzové scéně napojené na hnutí za lidská práva, jež se v polovině padesátých let zformovalo jako reakce na autobusový incident Rosy Parksové v Alabamě a aktivně je podporovali černé hvězdy té doby jako Duke Ellington, Ella Fitzgeraldová nebo Dizzy Gillespie. Vyhraněně politická témata se koncem padesátých let objevují třeba v tvorbě Arta Blakeyho, hledajícího africké kořeny žánru, či u Maxe Roache, jehož slavnou desku We Insist! (1960) zdobí portrét tří černochů sedících v restauraci u stolu s nápisem „Jen pro bílé“. Saxofonista Archie Shepp patřil mezi přední členy literární skupiny Umbra Workshop, jenž se později pod vedením Amiri Baraka transformovala v hnutí Black Arts Movement. To už se ale psal rok 1965, v němž umírá Malcolm X a afroamerická menšina se začíná radikalizovat. Poklidnou hymnu A Change is Gonna Come soulového zpěváka Sama Cookeho z roku 1964 brzy vystřídalo extatické a agresivní provolání černé hrdosti Jamese Browna Say It Loud! I’m Black and I’m Proud z roku 1968 a o tři roky později hořké varování The Revolution Will Not Be Televised básníka Gila Scott-Herona. Desku This Is Madness jeho souputníků The Last Poets propagoval v téže době reklamní plakát s textem: „Jestli seš bílej, tak tě tahle deska vyděsí k smrti. Jestli seš černej, tak tahle deska vyděsí k smrti negra v tobě.“
Jedním z vedlejších produktů nově získané hrdosti byla snaha černošských hudebníků o nezávislost na nahrávacím průmyslu, v kterém viděli jeden ze zdrojů rasového vykořisťování. Zatímco Berry Gordy z Motownu byl především podnikatel a chtěl těžit z popularity R’n’B a soulu, pro freejazzové vydavatele, jako byli Alton Abraham z El Saturn Research či Gene Russell z Black Jazz Records, to už byla činnost politicky orientovaná. Příběh Berry Gordyho, otce detroitské hitové továrny Motown, která v šedesátých letech zásobovala hudební žebříčky černými interprety a přispěla tak společně s Jamesem Brownem ke zrovnoprávnění černých interpretů, je v mnohém typický pro osud celého hnutí. Když se ekonomická situace Detroitu začala na pokraji sedmdesátých let dramaticky zhoršovat, Gordy prostě přesunul svůj label do lepší lokace v Los Angeles. Éru vzájemnosti nahradil kapitalistický hon za osobním úspěchem a s vědomím možnosti společenského vzestupu opustili černošští muzikanti i svá radikální témata. Nástup „černé buržoazie“ na jedné straně a deziluze z pomalých změn k lepšímu a ekonomická krize na straně druhé hnutí zcela rozdrobily.
Hiphopová schizofrenie
Když švédský dokumentarista Goran Olsson sestavoval z dobových materiálů svůj loňský snímek The Black Power Mixtape 1967–1975, oslovil jako zástupce současné černé generace smetánku uvědomělého hip hopu. Ve snímku se tak objevují třeba Talib Kweli, Erykah Badu nebo ?uestlove z The Roots. „Že můžeme teď pít ze stejné fontánky, neznamená automaticky nějaký pokrok ani to, že křivdy staré čtyři sta let jsou zapomenuty,“ říká například ve filmu posledně jmenovaný. Byla to logická volba – kdo jiný z černé Ameriky se dnes objevuje v médiích a má k tématu co říct? Hip hop má ale ve skutečnosti k éře Black Power poněkud schizofrenní vztah.
Jak známo, žánr se zrodil v polovině sedmdesátých let, kdy naděje černošského emancipačního hnutí už pohasínaly a na povrch se drala deziluze. I proto je syrový zvuk hip hopu, stejně jako chladné syntezátorové riffy o něco mladšího detroitského techna, odrazem beznaděje generace uvězněné ve velkoměstských ghettech. Postsoulová hudba – termín, který razí publicista Nelson George v stejnojmenné knize – je cyničtější a agresivnější, chybí v ní extatický rozměr soulu a hlavní slovo má zemitý rytmus, připomínající nemožnost úniku z reality. Ne snad, že by jazzoví básníci, jako byl třeba Gil Scott-Heron, nevyznávali na začátku sedmdesátých let podobně nesmlouvavou rétoriku jako Public Enemy, jenže hip hop si jejich odkazu ve skutečnosti všiml až na začátku tisíciletí. A ačkoli byl uvědomělý hip hop vždy důležitou součástí scény, nikdy se z něho nestal mainstreamový fenomén. Žebříčkový úspěch naopak čekal na gangsta rap začátku devadesátých let, který sociálně kritické texty vyměnil za cynickou pózu zlých pouličních výtržníků, jež je bližší estetice brakových blaxploitation filmů než projevům hrdosti na barvu své kůže.
Roztržka mezi generací hip hopu a Black Power tkví hlavně v opuštění víry, že by se věci mohly změnit politickou cestou. Hlavní silou ideového boje o emancipaci v osmdesátých letech už nejsou Černí panteři, ale náboženská hnutí jako Národ islámu či Pětiprocentní (Nation of Gods and Earths). Nakonec individuální spása skrze víru se lépe hodí do éry zuřivého individualistického kapitalismu, v němž si každý chce zažít svůj „americký sen“. I v dalších dekádách pak nabídli rappeři až na výjimky především oslavu vlastní sociální mobility. A slovo revoluce se stalo součástí především reklamních sloganů.
Autor je hudební publicista.