Mám chuť se ozvat

Ve vaší próze V mene otca lze rozklíčovat, že dějiště odpovídá jihoslovenskému maloměstu Nové Zámky. A kdo chce, může si na internetu zjistit, že v Nových Zámcích také žijete. Nemrzí vás, že nejste v centru dění?

Teď už ani ne. Dřív to bývalo nepříjemné, když mí bratislavští přátelé začínali psát a publikovat první básně a povídky v časopise Dotyky – tedy začátkem devadesátých let, kdy ještě Dotyky byly dobrý časopis. Tehdy jsem trochu litoval, když mi Peter Macsovszky, dnes už známý básník, vyprávěl, s kým ze známých nebo starších spisovatelů se kde setkal. Ale na druhé straně, když mi roku 1996 vyšla první kniha Leptokaria, byl to pro leckoho blesk z čistého nebe, že ji napsal člověk, který žije takřka na venkově, navíc v maďarsko-slovenském pohraničí. My jsme tam ale měli například tu výhodu, že jsme kromě československé televize, která byla koncem osmdesátých let trapně socialistická, mohli sledovat maďarskou, kde byla míra svobody daleko vyšší. Spoustu knih jsem taky četl poprvé v maďarštině, než vyšly slovensky nebo česky. Život v malém městě v pohraničním ústraní tedy měl i své přednosti, i když jsem žil bez všech těch kaváren a rozhovorů. S tím souvisí to, že už dvaadvacet let pracuju na témže místě, na úřadě práce v Nových Zámcích, kde jsem naštěstí za celou dobu neměl potíže. Vlastně si dělám, co chci a co jsem dělat chtěl.

Jaká je práce slovenského úředníka?

Těžko říct, moje práce vlastně není moc úřednická. Je to spíš práce s lidmi, rozhovory s těmi, které podvede nějaký podnikatel, nebo i s podnikateli, které naopak napálí nějaký zaměstnanec. Nemusím dělat nesmysly, až na výjimky nemusím vyplňovat moc tabulek a podobně, nemusím se slušně oblékat a taky to nedělám – a je pravda, že na jedné literární akci ve Slovinsku se tomu Rakušané velmi divili.

Takže na úřadě zůstanete?

Určitě. Je sice nepříjemné, že vždy, když se změní vláda, změní se i vedení, ale přežít se to dá, práce a můj přístup se nemění.

Dotkl jste se politiky. Vyjadřujete se k veřejným otázkám? Máte někdy pocit, že spisovatel je, jak se říkávalo, svědomím národa?

Někdy – v lepších chvilkách – ano. To ovšem neznamená, že bych se měl vyjadřovat ke každé kauze. Ale mám chuť se ozvat. Nepřikládám tomu nicméně zas takovou váhu, protože hlas nějakého slovenského spisovatele mezi všemi těmi hlasy je úplně stejně významný, to jest bezvýznamný. Ano, kdysi spisovatel výjimečný hlas měl, ale dnes je svědomím národa úplně každý – tedy pokud chce. Když nechce, tak ne, a lidé většinou nechtějí, bojí se. Na druhé straně je tu totiž obrovská skupina lidí, kteří žádný hlas a názor nemají, což se udrželo ze socialistických dob.

Téma minulého režimu se objevuje také ve vaší knize. Poznamenává osudy postav, ty se ale ještě dlouho potom alibisticky vymlouvají na to, v čem vyrostly.

Pokud to v té knize vidíte, je to dobře, protože to tam být mělo. Já bych o tom nepsal, kdyby ty věci nepřetrvávaly, zvláště na Slovensku, a hlavně strach mluvit pravdu. Ten vytváří atmosféru, v níž se nakonec stává oprávněným. A ti, kterých se lidé bojí, to vědí a využijí toho. Takže se v tom babráme pořád. Připadá mi, že u vás to tolik není, že se dělá něco pro to, aby se to nevracelo. Jenže ono se to vlastně ani vracet nemůže, protože to tu stále je.

Když s někým mluvím, často se ptáme, proč život pořád ještě není svobodnější, proč je tu stále ten tlak – aspoň já ho cítím dost silně. Možná si někdy vymýšlím, ale vidím, jak se chovají ostatní. Zazvonil mi třeba telefon, neznámé číslo, a ptají se pro nějaký výzkum: koho byste volil, kdyby byly zítra volby? Já jim odpověděl a ještě si s nimi popovídal. Kolega na mě nevěřícně zíral: Ty jsi jim to řekl! A co na tom? povídám. Jenže lidé by v takové situaci neřekli nic, nevěřili by, že je to anonymní, že je nikdo nesleduje, že z toho něco nebude.

A nebude?

Nedávno mi volala známá, že četla rozhovor, který se mnou vyšel v Nota Bene, což je časopis prodávaný lidmi na ulici. A říkala: To jsi jim řekl úžasně o tom strachu! Tak to je! To až si lidi přečtou, to bude síla! Aha, povídám, myslíš, že bude zle? Nebude zle, protože ty si to můžeš dovolit, tobě se nic nestane. A to je zase druhá strana mince – těžko říct, kde se to bere.

Ladislav Snopko, někdejší ministr kultury, dnes v Praze vede Slovenský inštitút. Ptal jsem se ho, jestli se neobává, že může být třeba během pár týdnů z politických důvodů odvolán. A on odpověděl, že by to bylo medializováno, že by to bylo v každých novinách. Jenže co na tom? Žádné hnutí odporu nevypukne, ať se dějí jakékoli špinavosti. A proti komu by vlastně odpor směřoval? Namočení jsou už pomalu všichni. Nedávno jsme tu měli kauzu Gorila, obrovský skandál, ve kterém se vezou politici i podnikatelé, ale je jasné, že všechno ve zdraví přežijí. Být zločincem v politice nebo ve velkém byznysu se vyplatí. Lidé jsou apatičtí, čekají, že do ulic půjde místo nich někdo jiný. Jenže nepůjde.

Cítíte ve svých textech vliv už tolikrát omílaného středoevropanství?

Nevím. Když ale čtu například slovenského Maďara Lájose Grendela nebo maďarské či polské autory, cítím, že jsou mi myšlenkově blízcí. Gombrowicz, který z Polska odešel, ale vychází z tamní zkušenosti, je mi také blízký. Na druhé straně i při čtení Borgese cítím silnou příbuznost. Nevím tedy, jestli je to středoevropský duch, který se odráží v mém myšlení, ale nevylučuji to. To bych však nejprve musel vědět, jaký je například duch norský. Je nějak zvlášť odlišný? Existuje duch regionu, který přinutí psát každého stejně? Nakonec se mi totiž zdají blízcí i Hamsun a Strindberg, a někteří Slováci jsou mi naopak totálně cizí.

Není onen středoevropský duch i výrazem uzavřenosti? Třeba Sándor Márai tvrdí, že maďarská nostalgie, sklon k pesimismu a melancholii vycházejí z izolovanosti maďarského jazyka, obklopeného jazyky z úplně jiných jazykových rodin. Není tento pocit přítomný i ve vašem díle?

Tenhle pocit maďarské izolovanosti nechápu, nevím, jestli není vymyšlený. Už v máraiovských časech nebyla přece maďarština izolovaná, maďarsky mluvili všichni jejich slovanští sousedé, každý druhý Slovák studoval v Budapešti, všichni uměli jejich jazyk. Maďarská izolovanost je nejspíš nějaká intelektuální chiméra. Neumím si to vysvětlit. Podívejme se na pozici Maďara třeba v osmdesátých letech, kdy jsem to začal vnímat. Tenkrát neměli mít pocit izolovanosti Maďaři, ale právě Čechoslováci. Maďaři měli tehdy svobodu, jakou jsem já zažil až v roce 1990, když jsem v bratislavském knihkupectví Artforum našel knihy, které jsem už dávno předtím četl v maďarštině. Pro mě byly v osmdesátých letech maďarské zdroje primární. V té době tam vycházely texty s myšlenkami, o jakých se tu bavíme až dnes. Já jsem v tomhle úplný opak Máraie – pro mě byla maďarská kultura únikem z izolace. Ten Máraiův pocit se však vrací, sleduji to v maďarských médiích, vytváří se tam jakýsi pocit ublíženectví, aby si jisté nacionalistické kruhy mohly udržet moc.

Melancholie, fragmentárnost, rozpadání, nostalgie. Není to obsese, přisuzovat je jen středoevropské kultuře?

Melancholii v ní cítím a miluju ji. Možná je však i v literatuře albánské, a o té nevím nic. Je ale dobré myslet si, že jsme v něčem originální. Aspoň máme nějaký trademark.

Proč ale potom není česká literatura rovněž chápána jako nostalgická?

Třeba v Polsku panuje názor, že česká literatura představuje humor, něco zábavného, maďarská literatura je melancholie a slovenská – o té nevědí nic. Česká i maďarská představují kvalitu, i když každá jinou, slovenská zatím neexistuje. Ale to změníme.

Jak vnímáte kontext slovenské literatury, v kterém se dnes ocitáte?

Mé knihy vycházejí od roku 1996 ve vydavatelství KK Bagala, které se snaží vydávat, jak říká jeho majitel, múzickou literaturu. Je to jiné než u komerčně laděných nakladatelství, která vydávají například nyní tak populární „ženské autorky“. Na druhé straně autorky, které vycházejí u KK Bagaly, jako Michaela Rosová, Svetlana Žuchová, Zuska Kepplová, Monika Kompaníková nebo Mária Modrovich, se – někdy s úspěchem – snaží o kvalitní literaturu. Není možné posuzovat je společně, každou stojí za to přečíst a udělat si o ní názor. Bohužel v Česku existuje povědomí o slovenské literatuře nejvíce přes komerční ženskou literaturu, jakou vydává například Evitapress. Já bych si nikdy nepřečetl knihu, která by vyšla v takovémto vydavatelství – počkal bych si, až to vyjde jinde, pokud je to náhodou kvalitní. Je to asi nespravedlivý postoj, ale pokud žijeme v době, kdy je naštěstí k dispozici tolik dobrých knih, nikdo si nemůže dovolit ztrácet čas s těmi špatnými.