Volební podzim opět zaplevelil českou krajinu svérázem politického souboje formou fotošopových výšplechtů. Cestou autem z Českých Budějovic do Prahy se na mne stihlo mile a seriózně tvářit více než čtyřicet pánů a k nim přídavkem i pár paniček. Plešatí střídali kníraté, vrásčití ustupovali rozesmátým. Té lidské rozmanitosti a bohatosti, chtělo by se zvolat. To by snad ani otykadýlkovat nešlo.
Jenomže všichni ti krásní a důležití lidé na billboardech vypadali nakonec úplně stejně: záběr na obličej a hruď, dokonale vydestilované tvary i barvy a sdělení typu „Postarám se, že i zítra slunce vyjde“. Byly v historii západní civilizace doby, kdy se ti, kdo chtěli moc a peníze daňových poplatníků, snažili i formulovat jakýsi sloganovitý a jedinečný program, jakési teze či verbalizace, které si k dotyčnému uchazeči máme přiřadit. Dnes už je mediální agentury nejspíš přesvědčily, že s tím času trávit netřeba. Politická kampaň dnes v Česku toliko recykluje kult celebrit, jak jej masová média příklonem k vizualizaci založila na počátku 20. století. Dříve však statut celebrity fungoval na základě jedinečnosti a nedostupnosti glamourového světa, v němž celebrita žije a z něhož na nás prostřednictvím stránek novin a časopisů vykukuje. Taková celebrita je virtuální bytost. Politik nám ale tvrdí, že je naopak jedním z nás, že je z našeho světa, jen v něm chce vyšplhat výš a na bedrech nést větší odpovědnost. Na politika i kdyby člověk jen pif paf vodní pistolkou udělal, není to prý nic menšího než atentát, tak je to jeho bytí reálné.
Zhnusen nakonec tím defilé načinčaných prázdných ksichtů, sedl jsem doma a googloval se zvědavostí, jak že jsou na tom vlastně s vizualizací sebe samých naši spisovatelé. Bestselleristé se činí dosti vydatně. Fotogalerii najdeme na stránce Vieweghově. Často se fotografuje s psacím strojem, snad aby vyplynula přináležitost k tradici a vnuknutí, že jeho knihy jsou poctivé ruční práce. Miloš Urban raději o postupu psaní bloguje, ale malou fotogalerii také má, byť na fotkách se jeví zasmušilý. Vlastimil Vondruška nabízí, že za 2 500 Kč přijede na Talk Show, kde v šedesáti minutách přiblíží, jak na základě historických pramenů „přichází autorská inspirace“, přidá „zábavné historky ze života“ a ještě zbude čas na volnou besedu s posluchači. Za pět tisíc pak nabídne příběhy ze středověku i s písničkami. Svou fotogalerií říká, že kdysi lezl po horách. Jaroslav Rudiš má na svém webu bio v pěti jazycích a namísto fotek jej můžete spatřit v pohyblivých obrázcích v rubrice video. Kateřina Tučková nabízí ke stažení tři obálky a tři portrétní fotky – lze se asi nadít, že v rámci úhlednosti přibude s každou novou obálkou i její nová fotka. A mimochodem: na web si vkládá jen recenze kladné, zřejmě aby si její čtenáři nekazili svůj vytříbený vkus.
Prošel jsem spisovatelských webů desítky a konstatuji, že nejpříjemněji mi bylo na webu Vaculíkově. I tam je videí či fotek dosti, ale jedna fotografie tu pokrývá vždy léta života a fotky jsou to sice stylizované, ale nestrojené, nefotošopované, ale ručně a s rozmyslem dělané. Ale když se řekne Vaculík, musí se prý říct i Lenka Procházková. I zavítal jsem také k ní a pravým opakem jsem vyděšen byl, byť se i tady Vaculík vyskytuje. Procházková nezávisle kandiduje na senátorku, a tak tu nejspíše předvádí, že rozumí politice. Mimoto zde nalezneme hned 45 „portrétních“ fotek, k tomu obrázky „rodinné“, „s přáteli“, „volný čas“ a hlavně „akce“, kulturní i jiné: jednou čte dětem, podruhé důchodcům v jejich domově, prochází Prahou 8, za kterou kandiduje, na ulici mluví s obyčejnými lidmi. Kýčovitost sama, stejně jako ve složce textové. Zde národ, Masaryk, hlavně ale ne těm církevním restitucím. V anketě o vysokých školách navrhuje, že studenti by měli před nástupem odejít na povinnou roční praxi, k čemuž plácne, že studenti mají moc předmětů povinných, „mnohdy již zbytečných“, aniž by se namáhala říct, zda toto vybádala o všech oborech všech škol, či jen někde. Pěkně to zní, tak se to bude líbit. Školy by prý měly akreditace získávat podle toho, jak dokážou organizovat kurzy (asi pro pracující či co), školné už prý vyřešila v „jednom novinovém sloupku“.
Inu, tak si tu tedy žijeme. Politici se dobrovolně stávají modelkami, spisovatelé čtou, místo aby psali, lidé na spisovatelská čtení chodí pro zábavné historky, místo aby napsané knihy četli, a vězeň Rath napsal prý román, takže už aby mu chystali heslo ve slovníku spisovatelů.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.