„Jakmile dostal čínský spisovatel Mo Jen Nobelovu cenu, přestal jsem se o něj zajímat, přestože jsem o jeho existenci neměl předtím ani tušení. Může to být dobrý spisovatel, ale člen čínské komunistické strany a místopředseda mocného prorežimního Svazu spisovatelů (…) mne prostě nezajímá.“ Takhle přivítal zprávu o udělení Nobelovy ceny za literaturu čínskému prozaikovi Mo Jenovi česko-slovenský spisovatel, druhdy disident Martin M. Šimečka (Respekt 12. 10. 2012). Hrdý, nesmlouvavý postoj, vedený ušlechtilou solidaritou s pronásledovanými. Ale také hlas překvapivě omezený, ozvěna z naší poněkud do sebe zahleděné provincie: My už jsme na svém políčku vyhráli, suďme tedy i veškerá políčka ostatní.
Jistě, Mo Jenovo oficiální angažmá nebudí nadšení. Zrovna my však přece můžeme vědět, že autoritářské režimy mají své nuance a proměňují se někdy doslova od hranice k hranici. Už na Slovensku vládla za normalizace jiná situace než v Čechách, někteří umělci si tam tykali s ministrem kultury, a přece by je nikdo neoznačil za režimní. A teď máme šmahem soudit spisovatele až z Číny? Mo Jenovo zrání na čínském venkově, zdá se, nelze srovnat s žádnou zdejší zkušeností. „Za lahůdky jsme považovali spoustu věcí, které by normální lidi vůbec nenapadlo jíst. Stromovou kůru, plevel ze střech, shnilé sladké brambory…“ vzpomíná Mo Jen, přičemž řeč je o šedesátých letech. Jinde uvádí: „Hlad a osamělost jsou témata, která opakovaně ve svých románech využívám, stala se mým bohatstvím.“
Mo Jen opatrně, ale důrazně upozorňuje na to, že stačí pozorně číst jeho díla, aby bylo jasné, že pouhým jejich napsáním dost riskoval. Ukázky tomu napovídají. Zahuštěný a expresivní styl, naturalismus bez zábran, brutální tematika, mezilidské násilí, explicitní sexualita – to vše dohromady skládá dílo z principu těžko vtěsnatelné do ideologicky sanitarizovaných přihrádek. Naopak, čínská realita je tu evokována ve vší krutosti, režnosti, ale i vitalitě a senzualitě, bez ohledu na popisovaná historická období. Čínský zeitgeist, zdá se, tu vlaje docela bez ideologického dohledu. Alena Zemančíková v článku Spisovatel a moc (Deník Referendum 15. 10. 2012) hledá k Mo Jenovi českou spisovatelskou paralelu. Nachází ji v Ladislavu Fuksovi. Ano, i Fuks se dovedl učinit tolerovatelným pro režim a zároveň psát relativně svobodně. S třaskavostí a rizikovostí Mo Jenovou však Fuks sotva snese srovnání.
Naopak: když jsem se dozvěděl o udělení Nobelovky u nás neznámému romanopisci z Číny, když jsem si navíc přečetl cosi o halucinatorním stylu či dokonce frenetický výkřik, že cenu dostal „čínský Kafka“ (už Borges poukázal na kouzelnou příbuznost Kafkovy prózy s jistým staročínským zlomkem!), hned to probudilo můj zájem. Proč? Asi bych rád viděl „nastydlou“ euroamerickou postmodernu proťatou něčím exoticky svěžím, žahavým a odjinud. Navíc čínská tradice vždy někde může vystrčit své „taoistické“ růžky, otevřít tu podivuhodnou cestu proti srsti evropského rozumu a uondané křesťanské etiky.
Nejslabší článek Šimečkovy glosy je paradoxně jako vystřižený ze socialistické čítanky. Jde o větičku, v níž se praví, že duši a utrpení čínského vesničana Mo Jen bezpochyby rozumí (leč vlastní duši zaprodal). Jenže redukovat Mo Jenovo psaní na floskuli o „duši a utrpení čínského vesničana“ je to nejhorší, co s ním můžeme provést. Je úlevné si všimnout, jak někteří západní komentátoři dovedou i o Mo Jenových politických pro a proti hovořit střízlivě, bez potřeby ukázat svou morální převahu. Ještě víc potěší, když jdou k věci a začnou mluvit o spisovatelově vlastním dílu. Esejista Robert Davis-Undiamo v delší stati Západní reflexe Mo Jena (World Literature Today 12. 10. 2012) vřazuje Mo Jenovu experimentující prózu do postmoderního literárního proudu a některé vyprávěcí postupy přirovnává k tomu, co v textech provozují Donald Barthelme či John Barth. Vzápětí ale ukáže, že Mo Jen zásadně vychází i z lidové vypravěčské tradice. K tomu Mo Jen: „Dědeček byl mistr vypravěč. (…) Naučil jsem se zpaměti na tři sta jeho historek.“ Přičemž řada z nich samozřejmě došla literárního zpracování, spisovatel však nezapomene dodat: „Ty nezapsané jsou zdaleka nejzajímavější.“
Před třemi lety zesnulý americký romanopisec John Updike byl skvělý i v roli kritika a esejisty: pozorný, empatický, se sytým analytickým jazykem, jenž nijak nepodvazoval jeho imaginaci… Mo Jenův román Velká prsa a široké boky (jenž se u nás chystá na příští rok pod názvem Krev a mlíko v překladu Denise Molčanova) Updike svého času recenzoval v týdeníku New Yorker (9. 5. 2005) a dovolil si použít rafinovanou metodu, příznačnou pro svůj zaujatě střízlivý, hebounce ironický pohled: čínského spisovatele ani výslovně nekritizuje, ani nechválí; jen dalším a dalším líčením a nanášením detailů z Mo Jenova románu, jejich přesnou charakterizací a klasifikací mlčky před námi nechává vyrůst výmluvný obraz recenzované knihy.
Zdrženlivost kritikova je sama podstatným komentářem: zdržuji se verdiktu, neboť dílo přesahuje hranice verdiktu. Zacházím s něčím natolik jiným, že raději tu jinakost přijmu, než bych se ji snažil vecpat do našich známých hodnotících měřítek. Jindy cítíme: Updikeovi připadá, že míra brutality či viscerálnosti byla překročena, přesto ani pak neupře dílu právo na vlastní křivolakou volbu. Neboť ta volba je signifikantní; kritik se záměrně nevysloví k tomu, kde je pravá míra a zda se šlo přes ni, neboť tuší, že právě jinakost míry je v tomhle případě podstatná.
V závěru však přemýšlivý Anglosas přece jen rezolutně naznačí, že si hodlá svůj etický žebříček podržet (v tom punktu se ostatně s Číňanem protnou). Mo Jenův zvichřený portrét čínské society, metaforizovaný v postavě „grassovského“ zákrska Jintonga, lakonicky shrne: „Špatné společnosti nepobízejí k tomu, aby človek vyrostl.“
Ve své glose Šimečka a priori láme nad Mo Jenem hůl: „K čemu je mi takový spisovatel?“ Hm, spisovatel co užitné morální vehikulum… Radši si přečtu Updikea. Updikeovi byl Mo Jen „k něčemu“ zkrátka už tím, že něco pořádného napsal.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.