Neoliberalismus je založený na transpozici principů volného trhu do co nejširších oblastí veřejného i soukromého života. Od základu tak proměnil fungování současné civilizace. Vytvořil zrychlenou iluzi ráje, utopii, díky níž většina z nás pluje na jedné lodi, aniž by si uvědomovali, že se potápí. V čem spočívá jeho neodolatelná přitažlivost?
Málokdo zobrazil uzavřenost globálního kapitalismu tak působivě jako americký režisér Sidney Lumet. Hrdinou jeho snímku Televizní společnost (Network, 1976) je stárnoucí hlasatel Howard Beale, který v době hospodářské krize přichází o práci. V jednom ze svých posledních vystoupení však přednese nečekaný projev plný hněvu, což vyvolá nadšenou diváckou odezvu. Beale vyjadřuje nálady společnosti a jeho nadřízení ucítí příležitost. Vzniká nový pořad, z hlasatele se stává „prorok z obrazovky“, sledovanost i zisky stoupají. Vše funguje až do chvíle, kdy prorok vyzve lid ke vzpouře proti prodeji televize cizím investorům. Majitel ihned vykáže Bealea do patřičných mezí a přitom mu svěří tajemství: „Jste starý muž, který uvažuje v měřítku států a národů. Nic takového neexistuje. Je pouze jeden holistický systém systémů. Jedno ohromné, integrující, provázané, mnohonárodní panství dolarů. To je přirozený stav věcí… Svět je množina korporací, neúprosně ovládaných neměnnými zákony trhu.“
Beale po tomto zážitku uvěří, že spatřil tvář boží, a začne kázat „korporativní kosmologii“. Odpor už podle něj nemá cenu, svobodná lidská bytost se stává zbytečnou, je nedůležitá a nahraditelná. Tento názor je pro vedení stanice samozřejmě již zcela přijatelný, ale také velmi depresivní pro diváky. Sledovanost pořadu klesá a televizní prorok je nakonec v přímém přenosu zastřelen najatým levičáckým komandem. V této filmové simulaci reality se za „tváří boží“ skrývají korporace, jejichž zájmy určují souřadnice našeho světa. Ty se neobejdou bez evangelia, které je plné nevyhnutelností a v němž se odráží novodobý příběh o vyvolenosti a zatracení. Je ale jasné, že tvrdou a zcela obnaženou verzi takovéto „korporativní kosmologie“ by veřejnosti nešlo prodat.
Abychom považovali „zákony trhu“, vlastní nahraditelnost nebo sociální nerovnosti za přirozený stav věcí, potřebujeme vhodnou dávku sebezpytování, vědeckého vysvětlení a optimistické víry ve vlastní neomezené možnosti. Vstupujeme přitom do procesů individualizace, které „nevytvářejí skutečný individualismus, nýbrž úspěšně prolamují solidaritu, na níž stál alternativní svět“, jak konstatuje francouzský teoretik nerůstu Serge Latouche.
Příručky místo odborů
Dnešním světem obcházejí kazatelé víry v sílu pozitivních myšlenek. Jejich řady nedávno posílil multimilionář Karel Janeček, který si zaplatil titulní strany několika celostátních deníků. Vyzval v nich ke změně poměrů pomocí „pozitivní evoluce“: „V naší zemi se nic nezmění, když budeme pořád jen křičet a kritizovat. Chovej se líp, budeš šťastnější. Vyber si. Dobro, nebo zlo. Jak? Poslouchej svůj vnitřní hlas. Probuď se a vzbuď ostatní,“ vybízí ve své kampani. Znejistělí lidé tak mají pochopit, kde leží skutečná moc (kdo má na to, aby si koupil přední stránky novin?), a jelikož doba dozrála, není od věci na nich vyzkoušet „korporativní kosmologii“, tentokrát ovšem v pozitivní verzi. Kromě očekávaných politických ambicí však můžeme Janečkovu groteskní výzvu přirovnat k tomu, co se někdy označuje pojmem terapeutizace.
Polská socioložka Małgorzata Jacyno v knize Kultura individualismu (2012) připomíná následující podobenství. V kamenolomu pracovali tři lidé. První si zoufal a hlasitě naříkal nad těžkou prací, která mu ničila zdraví. Druhý sice nebyl s prací v lomu spokojen, ale byl rád, že si může vydělat na obživu své rodiny. Zato tvář třetího zářila štěstím. Neříkal, že pracuje v lomu, nýbrž že buduje katedrálu. Vzkaz příběhu je jasný: Je podružné přít se o vnější podmínky, nejdůležitější je změnit vlastní přístup. Byli jste vyhozeni z práce? Berte to jako příležitost! Nemůžete najít zaměstnání? Něco ve vás je špatně. Jste přetíženi? Stačí si lépe uspořádat čas! Neremcejte a místo stávky zakupte vhodnou příručku o tom, jak se prosadit…
Jako by nás tu vábil zpěv sirén staré protestantské etiky. Bůh rozhodoval o tom, kdo po smrti vejde do nebe, ještě před narozením člověka – někteří byli vyvolení, jiní zatracení, a předurčení vedlo k celoživotní nejistotě ohledně výsledku. Puritáni proto žádali dva hlavní důkazy milosti: úspěch a vnitřní přesvědčení o vlastní spáse. Jelikož bylo vyloučeno rozporovat okolnosti dané Bohem, řešením pro zahánění pochyb se stala sebekontrola a tvrdá práce.
Dnešní ozvěny protestantské etiky však vycházejí z jiného zdroje. S mašinerií neoliberálních politik, expanzí finančního kapitálu a bouráním sociálního státu přišla sekularizovaná verze předurčení. Shrňme ji takto: dnešní člověk bojuje za sebe a musí si přitom umět správně vybrat. Vše je otázkou volby stylu. Klíčové je zahnat negativní myšlenky a starat se o vlastní seberealizaci. Vždyť nejdůležitější je obstát na trhu. Daří se mi? Pokud ne, jsou to především mé problémy, můj špatný přístup. Na pracovištích se propouští, ale „přeživší“ zaměstnanci jsou nabádáni k větším výkonům. Stoupají nerovnosti, ale není na místě vinit systém. Budu-li se více snažit, práci si přitáhnu. „Kdo nechce pracovat, ať nejí,“ dočteme se v Lidových novinách. Zaměstnanci žijí v nejistotě, ale musí prokazovat loajalitu a optimismus. Pozemský život má být pohlcen prací. Horizontem našeho světa se opět stává fatalismus. Jak ale upozorňuje Małgorzata Jacyno, jeho soudobá verze je o to méně humánní, že za ním nestojí žádný božský důvod, který by rozsudek učinil lidsky snesitelnějším, a tím i přijatelnějším. To však neznamená, že ztratil svoji božskou přitažlivost. Lidé získali světonázor, podle kterého by mohli mít takřka neomezené možnosti, jen kdyby se náležitě přizpůsobili.
Odkud vítr vane?
Přijetí této víry jako přirozeného předpokladu společnosti se samozřejmě neobejde bez pastýřské moci ekonomů. I oni ukazují každému kusu ve stádu jeho místo. Neoliberalismus díky tomu ovládl naše ideologické pole a daří se mu buď šokem nebo krok po kroku prosazovat nový hospodářský a společenský řád. Myšlenkové zdroje jeho moci přitom vycházejí z jedné významné teoretické bitvy, jejíž kořeny sahají hluboko do devatenáctého století.
Pro klasickou odnož politické ekonomie platilo, že společnost (alespoň co se týče ekonomických vztahů) se vposledku dělí na dvě základní třídy – vlastníky kapitálu a pracující. Takzvaná marginalistická revoluce v sedmdesátých letech 19. století však s tímto předpokladem skoncovala. Pokud mají pravdu italští ekonomové Ernesto Screpanti a Stefano Zamagni, pak úspěch marginalistů spočíval především v tom, že poskytli v době první velké hospodářské krize kapitalismu ekonomickým elitám přitažlivé teoretické zdůvodnění volného trhu. Převedli totiž všechna jeho selhání na mimoekonomické faktory (zejména stávky, požadavky dělnických stran a zásahy státu).
Jejich gesto nepostrádalo jistý půvab a vědecké opodstatnění – tím, že využili některých poměrně zásadních nedostatků v pracovní teorii hodnoty a nahradili ji teorií mezního užitku, přenesli prakticky celou váhu ekonomického procesu na individuum-spotřebitele. Ten se odteď stal středobodem ekonomického uvažování. Problém distribuce výsledného produktu mezi třídy byl v neoklasické ekonomii nahrazen alokací omezených zdrojů mezi různá použití. Tady už mohla racionálně rozhodovat jen minimální jednotka typu individua, rodiny nebo firmy, ale ne velká kolektivní entita, jako je třída nebo stát.
V tomto novém teoretickém soukolí však ještě cosi skřípalo. Rozpaky ekonoma Williama Jevonse, jednoho z architektů tohoto nového paradigmatu, nad odlišnými zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů dokládají, že ani marginalisté se nedokázali zcela vypořádat s třídním prvkem. Jevons byl ostrým kritikem stávek a jakéhokoliv nátlaku na zaměstnavatele ze strany pracujících. Tyto „nekalé“ elementy v jeho pojetí nabourávaly hladký chod tržního stroje, a proto zaměstnance vehementně vybízel k tomu, aby se chápali jako konkurenti. I on nicméně připouštěl, že pracující nejsou „kapitalisté sebe samých“ a mají přece jen jiné zájmy než „skuteční“ kapitalisté.
Neoliberálové druhé poloviny dvacátého století už ale tak ostýchaví nebyli a gordický uzel třídních zájmů bez skrupulí rozetnuli. Byl to počin, který nepostrádal určitou, byť krutou eleganci, jež postupem času proměňuje naši sociální imaginaci i společenskou mapu. Tam, kde Jevons ještě váhal, neoliberálové (zvláště chicagské školy) vypustili stavidla tržního myšlení a jedním gestem vymazali problém zájmů pracující třídy a s ním i rozpor mezi prací a kapitálem. Kladná odpověď na otázku, zda je možné chápat pracující jako „kapitalisty sebe samých“, by Jevonsovi pomohla vyřešit jeho dilema s odlišnými zájmy. Přesto se jí (ať už z jakýchkoli důvodů) neodvážil. Neoliberálové ano, a tak lze jejich krok zpětně chápat jako poslední kamínek do mozaiky neoklasické představy o fungování ekonomie i společnosti.
Privatizovaná eugenika
Neoliberálové pohlížejí na zaměstnance prizmatem nabídky, poptávky a maximalizace užitku. Ale nejen na ně. Podstatné je, abychom považovali za normální aplikovat principy volného trhu na co nejširší sféry života. Pojmy z tržní ekonomiky proto nacházejí bohaté uplatnění i v dalších oblastech.
Tak například podle nositele Nobelovy ceny za ekonomii Garyho Beckera můžeme každý sňatek přirovnat k vytvoření firmy o dvou osobách. Lidé, kteří do něj vstupují, se budou chovat vždy tak, aby to maximalizovalo užitek z produkce komodit domácnosti. Problém však spočívá v tom, že výrobu komodit provází nejistota, která dosahuje nejvyšší míry, pokud jde o kvalitu dětí. Rozhodujícím faktorem pro snížení nejistoty se v tomto případě stávají dědičné rysy – rasa, inteligence nebo vzrůst. Čím větší je jejich soulad u partnerů, tím víc se snižuje nejistota u výsledného „produktu“. Pokud tomu tak je, budou osoby s kvalitnějším vybavením („lidským kapitálem“) vše zařizovat tak, aby se zvýšila pravděpodobnost jejich setkávání. Budou patřit do určitých klubů, chodit do škol nebo náležet k církvím tam, kde se najdou lidé ze stejného prostředí.
Becker příliš neskrývá, čí zájmy mají přednost: „Rodiny vlastnící většinu bohatství přirozeně chtějí ochránit svá postavení. (…) Tyto rodiny z vyšší třídy budou efektivnější, když budou jednat kolektivně. Mohou si najmout policii, strážce, soukromá vojska a používat trestů.“ Hůře postavení lidé mají naopak méně hodnotný „lidský kapitál“ a je třeba zabránit jejich vzpouře. „Vyšší třída bude přirozeně preferovat stav, kdy má moc vnutit normy a hodnoty ostatním třídám,“ píše Becker, který navíc svá tvrzení podkládá hutnými matematickými vzorci. To vypadá opravdu přesvědčivě. Kdo by se pak odvážil takovýto společenský řád zpochybnit?
Řečeno s Michelem Foucaultem: trh se zde stává „místem pravdy“. Měří efektivitu lidí, jejich životů i vládnutí. Má také nesporné výhody před demokracií. Vždyť ta je příliš těžkopádná – každý volič má jeden hlas, a to nezávisle na své produktivitě a inteligenci. Oproti tomu vliv jedince na trhu odpovídá mnohem víc jeho schopnostem. Nadto je politické soutěžení omezeno. Každý volič má odlišný zájem, takže je téměř nemožné vyjádřit zájem většího celku… Přirozeně.
Becker nám předkládá ekonomické modely, které dovádějí instrumentální rozum až na hranice možností. Nezapomíná ani na genetiku, která umožňuje rozlišovat schopné a rizikové jedince. V neoliberalismu tak nacházíme stopy eugeniky. Otázku, jak zvyšovat „lidský kapitál“ prostřednictvím třídění lidí, si samozřejmě naše společnosti nekladou poprvé. Řada autorů dnes varuje, že se eugenika začíná týkat právě vylepšování dětí. Dochází ke vzniku tzv. privatizované eugeniky. Ta již nemá být centrálně řízena státem, ale lidé sami si mají kupovat výhody pro své potomky. Zatímco staré podoby eugeniky se týkaly celých kolektivů, národů nebo ras, nový typ souvisí výhradně s individuem. Nezdá se však, že by byl ve svých důsledcích méně represivní než jeho dřívější verze. Jeho cílem není ani tak separace méněcenných, jako opevňování pozic silných a úspěšných. Setkáváme se zde s novou formou třídní společnosti.
Na jedné lodi
Neoliberálové se nám zkrátka snaží ukázat, že co se týče našich zájmů, jsme všichni v podstatě na jedné lodi, protože třídy v ekonomickém slova smyslu (a ten je rozhodující) neexistují. Existuje jen jediná třída – třída podnikatelů, v níž má každý svůj kapitál a své preference, neredukovatelné na preference ostatních. Každá artikulace společného zájmu je v lepším případě iluzí, v horším případě zločinem proti svobodě ostatních. Namítáte, že nemáte kapitál a nemůžete pomýšlet na založení firmy? Mýlíte se! Kapitál jsou vaše schopnosti, vaše dovednosti a vaše genetická výbava. Vylepšujte je, investujte je a budete se mít lépe. Říkáte, že pokud jste sami podnikem, kde je váš podíl na zisku? Odpověď je jednoduchá: vaše mzda je zisk. Kdo by si teď dovolil vznést otázku po zdravotním či důchodovém pojištění? Platí je snad podnikatelům stát?
Jako podnikatelé sebe samých ovšem získáváte cosi neocenitelného, po čem jste vždy toužili. Jste přece svobodní! Kdo by vám mohl mluvit do toho, jak a kam máte investovat svůj kapitál, zda a jak ho vůbec vylepšovat, když jste to vy sami? Nelíbí se vám služby určitého podniku? Přejděte k druhému! Nabízí vám jeden obchod nízký zisk? Neuzavřete ho a najděte si jiný. Ale především: nemáte šéfa. Vy sami jste svým vlastním šéfem. To, o čem snily celé generace, je nyní (budete-li správně myslet) na dosah ruky. Změňte své myšlení a sen se stane realitou! K dosažení beztřídní společnosti se obejdete hravě bez vyvlastňování. Stačí změnit vlastní přístup. Ne Marx, ale Janeček!
Jak už tomu bývá, ani tato utopie nemá šťastný konec. Rozpor mezi prací a kapitálem, který byl neoliberály tak elegantně vykopnut dveřmi, se vrací již méně elegantně, zato však s devastujícími následky oknem. Ona vize „beztřídní společnosti“ je ve skutečnosti snahou využívat nerovnosti a podat nám vládu oligarchií jako přirozený řád. Jak jsme viděli, vyšší třídy mohou hájit své zájmy a jednat kolektivně (budou tak vládnout efektivněji). U nižších tříd jsou naopak vnější rozpory přenášeny na jednotlivce, kteří se mohou obviňovat a snažit donekonečna.
Přímým důsledkem může být sotva něco jiného než schizofrenní rozpad a vposledku zánik individua, tedy destrukce toho, co zde sloužilo jako stěžejní předpoklad. Tuto utopii můžeme v krátkosti dokončit v poněkud temnějších barvách: Konkurence tlačí náklady dolů? Sniž je také! Propustit sebe sama sice nemůžeš, ale snížit náklady na vlastní provoz ano. Škrty nestačí? Prodej se! Nikdo tě nechce koupit? Zbankrotuj (čti: zemři)!
Zároveň však není pravda, že by štěstí v této utopii zcela chybělo. Přece jen se zdá, že skupina vyvolených – rozuměj: ti lepší, obratní, zdatní, silnější – země zaslíbené skutečně dosáhne. Krize z roku 2008 je toho pěknou ilustrací. Tam, kde někteří tratí, hrstka „obratných“ získává. Krize se tak stala jak příležitostí pohádkově zbohatnout, tak možností padnout až na úplné sociální dno. Chtěli byste se do této pohádky dostat? Použijte návod neoliberálního eugenika.
Autoři působí na FF UK.