Dnešní volání po vzniku nové české levicové strany naráží na mnohé překážky a pochybnosti. Francouzský filosof Alain Badiou kdysi šel trochu jinou cestou – inicioval vznik organizace, která měla mechanismus parlamentních stran překročit a naznačit směr pro radikální politiku budoucnosti.
Není příliš známo, že Alain Badiou není jen akademický filosof, ale také politický aktivista. V polovině osmdesátých let spoluzaložil politickou platformu, která vznikla jako praktická odpověď na otázku, zda je možné nějak změnit stávající situaci. Lze zorganizovat účinnou politickou sílu, která by na jedné straně nebyla závislá na stranické politice prostoupené velkými penězi a zároveň nepropadla roztěkané spontaneitě hnutí, která jsou příliš chaotická a brzy se unaví? Přestože se jednalo o experiment, ukazuje Politická organizace (Organisation politique), fungující v letech 1985 až 2007, co všechno mohou dokázat odhodlaní lidé, a to i v poměrně malém počtu. Politická organizace zasáhla ve Francii do několika důležitých kauz, týkajících se například práv migrantů bez dokladů, podmínek dělníků v továrnách nebo všeobecné zdravotní péče a vzdělání. Badiou trvá na tom, že tyto akce nevedly a neměly vést ke zformování nějakého obecného programu nebo stranické linie. Základem politiky budoucnosti je podle něj „axiomatická politika“, která dopředu nic neslibuje, ale vychází z uskutečňování několika poměrně jednoduchých principů v praxi.
Oddělení státu a revoluce
Podle Badioua je politika ve formě stran překonaná. Její nevýhodou je, že nás podřizuje předem daným pravidlům – vede k nutnosti přijmout stávající řád jako něco, co nelze změnit. Naše možnosti dojít k nějakému zásadnímu posunu jsou v prostoru vymezeném stranickým systémem a velkými penězi zcela nedostačující. V minulosti byli členové dělnických hnutí spojováni mobilizačními termíny typu „proletariát“ nebo „socialismus“, ale dnes není ve skutečnosti nic takového možné. Dokud nenalezneme podobně obecné, a přitom emancipační politické kategorie, zbývají lokální experimenty, uskutečňované však ne jako intelektuální cvičení, nýbrž formou praktických akcí. Snaha organizovat se umožňuje lépe dobývat nové pozice a aktivismus uchovává v paměti konkrétní činy, jimž je možné zachovávat věrnost.
Je nemálo těch, kteří dodnes Badioua považují za autoritáře, jenž volá po silné ruce Pána, znovunastolení diktatury proletariátu nebo vlády jedné strany. Těžko si však lze s ohledem na jeho filosofické a politické texty představit větší nesmysl. Jeho stanovisko pochopíme lépe, když se podíváme na jednotlivé historické etapy, které nám radikální emancipační (komunistické) hnutí zanechalo a které pro Badioua představují výzvu hodnou kritického promyšlení – přičemž zmíněnou kritičnost je potřeba pro jistotu ještě jednou zdůraznit. Jedná se o Marxovo dělnické hnutí, Leninovu stranu a Maovu kulturní revoluci.
Pro Marxe byla komunistická politická organizace jednou ze součástí internacionálního dělnického hnutí, v němž tvořila především ideologickou platformu. Lenin se pak zaměřil na vytvoření přísně disciplinované, hierarchické strany, jež je předvojem mas, a je tedy od nich svým způsobem oddělena. Maova kulturní revoluce pak představuje pokus vypořádat se pomocí mobilizace mas s byrokratizovaným Leninovým (a rovněž Stalinovým) dědictvím propojení strany a státu. Její neúspěch, který spočíval v neschopnosti oddělit vlastní revoluční aktivitu od státu, signalizuje pro Badioua klíčový přelom – na základě této zkušenosti bude odmítat jakékoli jejich propojení. A to rovněž proto, že masakry a teror, které většinu moderních revolucí doprovázely, byly neblahým důsledkem právě této mesaliance.
Dělník a imigrant
Badiouova Politická organizace nejenže rezignovala na jakoukoli vizi uchopení moci ve státě, ať již násilným převratem nebo pomocí parlamentní politiky, ale dokonce prohlásila tyto instance za nepolitické. Nepolitické proto, že stát, a to ani ten demokratický, není s to ze své podstaty řešit emancipační požadavky rovnosti, což je pro Badioua klíčové kritérium pro politickou činnost. Stát totiž pracuje jen s těmi lidmi, kteří jsou již klasifikováni jako občané, kdežto Badiouova politika se týká naopak těch, kteří jsou nějak deklasifikováni (imigranti, bezdomovci, vykořisťovaní). Strategií tedy bylo působit na místech, kde vznikal potenciál pro emancipační aktivity, s cílem oslovit co největší počet lidí. Odtud i slavná fráze „Kdo je zde, je odsud“ z doby, kdy Politická organizace bojovala za legalizaci pobytu imigrantů a proti takzvaným Pasquovým zákonům. Ty zavedly speciální status pro ilegální přistěhovalce, jenž jim například znemožňoval uzavřít manželství nebo upíral právo na plnohodnotnou zdravotní péči a sociální zajištění.
Mezi další významné akce Politické organizace patřila kampaň za kompenzace dělníkům při rušení továrny Renault v Billancourtu v roce 1992 nebo za znovuvystavění dělnických ubytoven v Montreuil v roce 1995. Postava dělníka a imigranta se tu stala rozhodujícím nástrojem pro aktivizaci – v prvním případě v opozici vůči managementu, který chtěl redukovat továrnu pouze na místo průmyslové výroby a řízení, ve druhém pak proti státu, který rozděluje politické společenství na reprezentované a nereprezentované lidi, místo toho, aby na všechny uplatňoval stejná pravidla.
Badiouovy proklamace ohledně organizace a disciplíny dodnes vyvolávají zmatení. Pokud v nich ale někdo spatřuje hierarchickou strukturu s represivními mechanismy typu důtek a vylučování, jejímž cílem je reprezentace nějaké části populace, pak si lze těžko představit větší protiklad jejich skutečného smyslu. Jistě, každá organizace předpokládá nějakou formu hierarchie, nicméně Badiouovi jde spíše o koordinovanost aktivit při konkrétních politických akcích, kterou prostě nelze přenechat masové spontaneitě. A co se týče disciplíny, jde především o disciplinovanou formu myšlení, která vychází ze základních principů, jakými jsou ideje spravedlnosti a rovnosti. Ty se ovšem musí vždy kreativně vztáhnout k lokálním požadavkům dané situace. A konečně, Badiou zcela odmítá jakoukoli formu zprostředkování či reprezentace. Již manifest Politické organizace byl v tomto ohledu jasný: přístup na jednání nebyl nijak omezen, rozhodnutí se přijímala vždy kolektivně, aniž by byla důsledkem předem daného programu, a byl dodržován princip, podle něhož každý mluvil pouze sám za sebe a nikoli za druhé.
Odstup jako výraz doby
Myšlenka založení nové levicové strany v Česku, kterou často zmiňuje například filosof Michael Hauser, čelí dilematům v lecčems podobným těm, před kterými stál Badiou v osmdesátých letech, a navíc ještě umocněným dědictvím postkomunismu. Napsalli Max Weber, že politika znamená namáhavé a pomalé vrtání tvrdých prken, a že ten, kdo to může provést, musí být vůdcem, pak narážíme na opravdu mimořádně tvrdá prkna a, zřejmě naštěstí, i na absenci vůdců. Prostor pro novou parlamentní levici je malý, jakkoli dnes už i mainstreamová žurnalistika vyhlašuje konec antikomunismu. Je sice otázkou, nakolik antikomunismus opravdu skončil, ale i když připustíme, že jeho nejviditelnější formy mizí, parlamentní volby ukázaly, že se otevírá prostor pro něco jiného než novou levicovou politiku. Do popředí se sice prodral Andrej Babiš, viněný ze spolupráce s minulým režimem, ale zároveň to byl právě on, kdo podle svých vlastních slov „zachránil zemi před vládou levice“. Tím, co táhne, je tedy neobaťovský populismus s příslibem makání, zefektivnění státu a antikorupční rétorikou, která je v posledku ztraceným dvojčetem antikomunismu.
Namísto touhy participovat na novém emancipačním projektu je pro dnešní dobu příznačný odstup. Odstup v podobě distance od politiky a přílišné angažovanosti, odstup jako touha po nerušeném individuálním štěstí. Tyto postoje jsou sice krátkozraké, ale to neznamená, že nejsou podmíněné oprávněnou nedůvěrou, že by se naše situace mohla změnit, stejně jako obavami z nové historické katastrofy, která by přinesla nesvobodu ještě větší.
Úkolem pro teorii i praxi je přesvědčit veřejnost o tom, že odstup nestačí, že žijeme ve strukturách podmíněných politickými kroky. Zda se tyto struktury zviditelní teprve nějakou novou katastrofou, anebo samotným aktivismem, zůstává samozřejmě otevřené. Že by však dnes řešení přinesla nová strana, je pochybné – s ohledem na to, jaký postoj ke stranám a stranické politice většina lidí zastává.
Autoři působí na FF UK.