Kdo v komentáři čeká pár tradičních šťouchanců do ministerstva kultury, bude zklamaný. Rozhodla jsem se, že s úbytkem světla, které na sklonku roku způsobuje tendence k mírné depresi, budu bojovat vyhledáváním pozitivních zpráv. V psychologii se tomu říká přerámování. Nejde o nic jednoduššího, ale ani složitějšího (v závislosti na konkrétní situaci či osobě) než o změnu perspektivy, postoje, pohledu na věc. Obecně známým příkladem zmíněného jevu je chvíle, kdy se díváme na částečně naplněnou sklenici vody. Kdo má sklony k pesimistickému pohledu, vidí, že je sklenice poloprázdná, kdo je laděný optimisticky, tvrdí, že je skoro plná. Navíc je všeobecně vyzkoušené, že co jedinec investuje do okolí, to se mu také vrací. S pozitivně vyladěným postojem, který mi velí tvrdit, že v místní kultuře to nejde od desíti k pěti, ale od pěti k deseti, tak v poslední době jenom žasnu nad přívalem kulturně-politických dobrých zpráv.
Iniciativa a zdroj dobrých zpráv v oblasti kulturní politiky samozřejmě paradoxně vzlíná zpravidla zdola. Občanské sdružení Vize tance uspořádalo v říjnu na festivalu 4 + 4 dny v pohybu pracovní setkání nazvané Potřebujeme taneční komoru?. V bývalém kasinu v Pařížské ulici sice nebylo zrovna přecpáno, ale poměrně reprezentativní vzorek osobností z oboru se tu sešel a relativně konstruktivně diskutoval.
Pak mi na Facebooku přistála pozvánka do Plzně. Ópéeska Plzeň 2015 tu v prosinci pořádá dva workshopy zaměřené na propojení byznysu a umění. Spolupracuje na nich se švédskou společností pro strategické aliance TILLT, která mimo jiné organizuje intervence umělců ve firmách – s cílem je transformovat i stimulovat v oblasti kreativity, inovací a rozvoje lidí. První seminář je zaměřený na rozdíly mezi uměním a byznysem a v úvahu bere pohled umělce, druhý se zabývá otázkou, jak vytvořit podmínky pro funkční propojení obou oblastí, a to z pohledu kulturního manažera.
Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA. zařadilo do programu letošního ročníku festivalu KoresponDance konferenci a panelovou diskusi na téma Kultura a společenská odpovědnost, společnost a odpovědnost kultury. Je třeba dodat, že to není ojedinělá akce, diskuse se zástupci firem i umělců organizuje SE.S.TA. průběžně. A ještě zmínka o poslední akci, s vědomím toho, co opomenu. Tou je prosincový brainstorming s umělci na téma uměleckého aktivismu a vlastnictví prostoru Co je náš prostor?. Pořádá ho občanské sdružení Motus spolu s Pražským Quadriennale v divadle Alfred ve dvoře.
Dění ještě v souladu se zákonem synchronicity okořenily dvě tiskové zprávy LBBW Bank. Informují o partnerství banky s divadlem a galerií. Peníze směřované do kultury banka vidí jako něco, čím se má chlubit, a považuje za důležité informovat o tom novináře a jejich prostřednictvím veřejnost; to je další dobrá zpráva.
Na tři měsíce se toho v malém Česku událo překvapivě mnoho. Od stížností na nedostatek peněz a nedostatečnou podporu kultury, respektive umění od státu, krajů nebo většiny měst, která jde často ruku v ruce s fatální nekompetentností odpovědných osob, urazila minimálně část kulturní scény kus cesty. Podstatné je, že ve veřejném prostoru jsou najednou v souvislosti s kulturou a uměním přítomné důležité myšlenky a vize, které zasahují do mnoha dalších oblastí – od práva přes byznys až po politiku. Dikce, se kterou komunita vystupuje, je teď diametrálně odlišná: je v ní přítomná odpovědnost za to, co se se mnou a kolem mě děje, vůle hledat, jak mohu věci skutečně ovlivnit a co pro to doopravdy udělám; nebo to tak minimálně z vnějšku vypadá. Bude důležité, jestli se takhle nastavený směr podaří udržet.
Letošní senátní a krajské volby byly hodně bilanční a virus zpětného pohledu je silně nakažlivý. Se změněnou perspektivou jsem se ale pro změnu neohlédla za tím, co se v kulturní oblasti během demokratického čtvrtstoletí neudělalo nebo zpackalo, ale za tím, co se povedlo. Pohled je to tak motivující, že ho doporučuji užívat každé ráno na lačno. Bráno realisticky, nestojí za tím zázrak, ale mravenčí práce konkrétních lidí, která je lidským údělem a podmínkou dobrých zpráv. Dobře se to ukázalo při změnách globální ekonomiky – šetření v kultuře zasáhlo i ty státy, které jsme považovali v přístupu ke kultuře v jistém smyslu za vzor: Velká Británie, Holandsko a další. I tady je potřeba zase zahájit adaptaci. Postup vpřed ve struktuře „cíl – popis reality – možnosti, které vedou k cíli – kroky, které skutečně udělám, a tak pořád dokola“ je, ať se to někomu líbí nebo ne, nutnou celoživotní mantrou.
Autorka je divadelní kritička.