Letošní ročník festivalu vážné hudby Hudební fórum Hradec Králové se zaměřil především na pobaltské země. Jedním z představených autorů byl i osobně přítomný estonský skladatel Erkki-Sven Tüür, pro jehož kompozice je charakteristické propojování zdánlivě nesourodých prvků.
Festival Hudební fórum Hradec Králové je na české scéně vážné hudby pozoruhodným jevem. Publiku uvyklému v průběhu roku spíše konzervativnější klasicko-romantické hudební výživě servíruje poměrně vyhraněnou dramaturgii hudby 20. století. V letošním roce bylo jeho zaměření ještě sevřenější a zároveň orientované směrem na východ, do postsovětských oblastí, které sice již nejsou pro české posluchače zemí zcela neznámou, ale spousta tamních tvůrců na důkladnější představení u nás dosud čeká. Jedním z nich je také Erkki-Sven Tüür, vedle Arvo Pärta nejvýznamnější současný estonský skladatel. Oproti Pärtovi, jemuž radikálně zjednodušený hudební jazyk i aura „spirituálního minimalisty“ otevřely cestu k širokému publiku, je hudba Erkki-Svena Tüüra mnohem komplikovanější a vzpírá se snadnému škatulkování. Jeho kompozice v sobě mají různé, často ostře kontrastující vrstvy, slovník hudební moderny – disonance, nepravidelné rytmy, překvapivé dynamické zlomy – stojí vedle odkazů k hudbě baroka či klasicismu, zahuštěné zvukové propletence se mohou střídat s libozvučnými souzvuky.
Skladatel v kostce
Není lepší způsob, jak poznat skladatele „v kostce“, než prostřednictvím profilového koncertu sestaveného z děl z různých období, jak tomu bylo právě na Hudebním fóru, kde zazněly skladby z let 1990 až 2011. Nejstarší byly dvě části z volného sedmidílného cyklu Architectonics, který patří v Tüürově tvorbě k tomu nejzajímavějšímu. Charakteristiky, které jsem uvedl výše, tedy propojování zdánlivě nesourodých prvků, jsou na nich vidět nejlépe. Úvodní Architectonics IV „Per Cadenza Ad Metasiplicity“ (1990) se nejprve rozeběhne v radostné parafrázi Mozartova Houslového koncertu a pak se zlomí do divokého kvílení barytonsaxofonu smíchaného s elektronickými hluky. Architectonics VI (1992) je mnohem klidnější a stojí na střídání pomalých ploch s rychlejšími běhy. Passion (1993) pro smyčcový orchestr zpočátku celkem výrazně připomíná zmíněného Tüürova krajana Arvo Pärta. Od nejhlubšího tónu kontrabasů se rozrůstá jako vějíř pomalých a opakujících se melodií, ovšem s přidáváním dalších hlasů se struktura zahušťuje, takže po chvíli má posluchač pocit, jako by strčil hlavu do včelího úlu, který bzučí čím dál vyšší frekvencí, až se ke konci vytratí kamsi do nebe.
Nejnovější kus na programu, Flamma (2011) pro komorní orchestr, je přehlídkou všech typických skladatelových postupů – od zvukomalebného úvodu po rytmické bouření. Po dramaturgické sevřenosti a relativní stručnosti starších skladeb se ale najednou objevuje hlodání, zda to netrvá nějak dlouho. Celkem to samé se dá říci o Oxymoron (Music for Tirol) z roku 2001, které ještě shazuje vstup bicí soupravy ve finále. Odkaz na artrockovou minulost Erkki-Svena Tüüra je těžkopádně patetický a působí jako zbytečné natahování. To neznamená, že v novém tisíciletí tvoří Tüür slabší hudbu než v devadesátých letech. Díky nahrávkám si můžeme ověřit, že i teď jde o mimořádně zajímavého skladatele. Jen prostě v této konkrétní kombinaci více vynikla razance a energie starších kompozic. Podobných příležitostí k vhledu do hudebních světů současných autorů si rozhodně můžeme přát jen více.
Nadějný nový orchestr
Koncert byl také možností udělat si obrázek o poměrně novém domácím tělese, které si zvolilo pěkně popisný název: Brno Contemporary Orchestra. Soubor převážně mladých hudebníků vznikl pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra v minulém roce a na svém kontě má zatím jen několik veřejných vystoupení, takže na kategorické verdikty je brzy. V místech, kde Tüür vyžaduje precizní rytmickou souhru a jemnou práci, bylo občas slyšet, že je ještě zapotře bí ledacos vylaďovat, naopak tam, kde bylo třeba nasazení a intenzivní zvuk, energie nechyběla. Každopádně s Brno Contemporary Orchestra na českou scénu nastupuje slibně vypadající uskupení a těším se na příležitost slyšet je s dalším repertoárem. Skladatel, který byl na koncertě osobně přítomný, se při následném rozhovoru zdál být s provedením spokojen.
Soudobá vážná hudba má pověst disciplíny pro posluchače-specialisty. Ti ale byli toho večera v sále Filharmonie Hradec Králové (a na celém Hudebním fóru) pravděpodobně v menšině. Tento fakt jen potvrzuje, že dramaturgové festivalu riskují a risk jim docela dobře vychází.
Autor je šéfredaktor časopisu HIS Voice.
Hudební fórum Hradec Králové. Filharmonie Hradec Králové, 1. 11. 2012.