Evropská kulturní politika se nese ve znamení koncepce kreativních průmyslů. Následující text poukazuje na odvrácené stránky této teorie, její sociální důsledky i na absenci alternativních kulturně-politických koncepcí v české kotlině.
Evropská kulturní politika je už několik let v zajetí bezmezné důvěry v teorie kreativních průmyslů, jež vyvracejí přesvědčení o chabém ekonomickém potenciálu kulturních aktivit. Umění je totiž v tomto pojetí vnímáno jako neoddělitelná součást budoucích inovací a technologií, které jsou považovány za motor postindustriální ekonomiky. V tomto směru Česká republika zaostává. Vládnoucí strany evidentně zaspaly svou dobu, stále totiž chápou kulturu především jako rozpočtovou zátěž a zcela nepodstatnou agendu. Ve slovníku českých expertů na kulturní politiku a studentů uměleckého managementu se však sousloví „kreativní průmysly“ začíná prosazovat. Zasloužily se o to mimo jiné kniha Martina Cikánka Kreativní průmysly – příležitost pro novou ekonomiku (2009), výzkumný projekt Divadelního ústavu či aktivity informačního centra ProCulture. Česko tak opožděně následuje doporučení Evropské unie, která nabádá své členské státy, aby tomuto sektoru věnovaly co nejvíce pozornosti.
Přežijí jen kreativní
Nově objevený pojem se stal především lékem na úzkost provázející úpadek industriální ekonomiky a nebezpečí asijské konkurence. V tomto boji můžeme zvítězit, jen když budeme chytřejší, vzdělanější, kreativnější a inovativnější než ti druzí. Evropané nechtějí přijít o své privilegované postavení, nechtějí být přece výrobnou pro nápady jiných. Proponenti kreativních průmyslů nám nabízejí volbu, již kritici ideologií nazývají nucená, protože druhá alternativa je záměrně stavěna jako hrozba a předem vylučována. „Pro udržení trvalého ekonomického růstu jsou kreativní průmysly velkou příležitostí, ale mohou se stát zároveň i hrozbou v případě, že jak Česká republika, tak Evropská unie nerozpozná nové trendy, dostatečně nezmapuje toto odvětví a nevyvodí ze získaných dat takové důsledky, aby zůstala konkurenceschopná,“ píše Eva Römerová ve sborníku Nová teorie ekonomiky a managementu organizací (2010). Sociální darwinismus současnosti zní: přežijí jen ti kreativní.
V kulturní politice nahrazují kreativní průmysly tradiční dikci sociálního státu, který obhajuje své dotace zajištěním přístupu širokých vrstev obyvatel k „vysoké“, nevýdělečné kultuře. Kreativní průmysly rozlišení na vysoké a nízké opouštějí a zakládají jedinou oblast, v níž se ocitají vedle sebe počítačoví experti, lidé z reklamní branže, designeři, vědci či umělci. Právě na společně sdílené kreativitě těchto osob spočívá budoucnost postindustriální ekonomiky, protože tvořivost – na rozdíl od nerostného bohatství – představuje neomezený zdroj slibující utopii nekonečného ekonomického růstu. Bohémská, avantgardní kultura hraje roli lákadla pro „kreativce“ a stává se důležitým nástrojem pro vytváření „líhní“ kreativní třídy. Umění má být jakési semeniště idejí a snad i potenciálních kandidátů pro pozice v komerčněji naladěných kreativních odvětvích. Ve vizi načrtnuté touto koncepcí přestává být ministerstvo kultury (či spíše kreativity?) poněkud obtížným ocáskem vlády, ale paradoxně se stává hned samým srdcem státní správy. Nad touto vizí se vznáší naděje, že snad statistiky o nárůstu pracovních míst a podílu na HDP zajistí větší pozornost a hlavně vyšší dotace kulturním aktivitám. Co to ale je, ta vzývaná kreativita? Je něčím za všech okolností tak pozitivním? Nezáleží přece jen na impulsech a ideálech, v jejichž jménu jsme kreativní? Finanční spekulanti, kteří způsobili ekonomickou krizi, byli také zajisté velice kreativní. Z termínu se stal pojem nadužívaný do té míry, že znamená všechno, a tedy zároveň nic.
Kreativní průmysly zřejmě skutečně způsobily narůst pracovních míst, ale entuziasmus z toho plynoucí zakrývá skutečnou situaci těch, kteří v něm pracují. Pro tuto oblast je totiž typická velká kolísavost a nevyrovnanost příjmů a lidé se častěji než jinde potácejí mezi krátkodobými úvazky, pracují vlastně pořád, protože se nerozlišuje mezi pracovním a volným časem, a nepožívají jistot spojených s delším pracovním poměrem. Kreativci se navíc nesdružují v odborech, kolektivně nebojují za zlepšení své situace. Můžeme se ptát, zda se tu nevytváří vhodná situace pro masové rozšíření nejistých a nechráněných podmínek na trhu práce. Existuje vážný důvod k obavám, že namísto vylepšení společenské a ekonomické situace umělce se jeho tradičně prekérní postavení má rozšířit na celou společnost. A co ti, kteří svými zcela nekreativními úkony vykonávají nutné služby, které onu žádanou kreativitu podmiňují?
Bez alternativy
Richard Florida, americký proponent kreativních průmyslů, ve své knize The Rise of the Creative Class (Vzestup kreativní třídy, 2002) tvrdí, že ekonomický úspěch měst závisí na jejich schopnosti přilákat kreativní jedince toužící po bohémském prostředí s kavárnami, galeriemi a hudebními bary. Florida tak propaguje revitalizaci a regeneraci městských částí, avšak jeho teorie je kritizována, že legitimizuje praktiky gentrifikace, urbanistických strategií, které sice vycházejí vstříc nově příchozím, žádaným obyvatelům, ale opomíjejí potřeby místních. Současná situace například v Berlíně, ale také v Londýně a v dalších centrech kreativity je kritická právě kvůli gentrifikaci – bohémští starousedlíci jsou nuceni své atraktivní lokace opustit, protože si nemohou dovolit zvyšující se nájmy. Berlínští kulturní aktivisté tak například upozorňují, že kreativní města nemusí nutně znamenat města sociálně spravedlivá a že bohatství plynoucí z tvůrčí atmosféry měst se nevrací těm, kteří tuto kulturu vytvářejí.
Lidé v kultuře jsou často omámeni koncepcí, která konečně staví kulturu do středu ekonomického a politického dění, aniž by byli jakkoliv zneklidněni úzkými mantinely jazyka investic, inovací a hospodářského růstu. Navíc: zatímco zde existuje celkem propracovaná kritika vládní politiky ve školství, zdravotní péči, ekonomice a jiných oblastech, kritická analýza nastupující hegemonie nového konceptu kulturní politiky schází. Tato situace je symptomem povrchního zájmu českých politiků a aktivistů o kulturu. To platí především o levicových kruzích. Ať už jde o umírněná nebo radikálnější uskupení, u většiny bychom nenalezli žádnou představu o kulturní politice nebo jen velice naivní pojetí. Alternativní názor na to, jaká je role kultury ve společnosti, má v Česku málokdo.