Démokritova linie

Ve všech svých dílech jste prokázal výrazný zájem o filosofii a o její vztah k politice. Souhlasil byste, kdybychom začali rozhovor právě tímto tématem?

Naprosto. Můžeme říct, že tento zájem se neprojevoval pouze na úrovni teorie, poněvadž od konce čtyřicátých let jsem byl jak filosofem, tak politikem. Bylo to zčásti dáno historickými okolnostmi, v kterých jsem byl nucen žít: druhá světová válka, stalinismus, hnutí za světový mír, Stockholmská výzva. Bylo to v době, kdy pouze Spojené státy vlastnily atomovou zbraň – bylo potřeba za každou cenu zabránit třetí světové válce. Aktivně jsem se tedy angažoval až deset hodin denně.

Vaše vyjádření připomínají, co jste napsal v předmluvě v knize Pour Marx, kde jste se odvolával na poválečné období. Cituji: „Dějiny nás ovládaly od našeho mládí, od Lidové fronty a války ve Španělsku, aby do nás vtiskly během krátkého válečného období hrozné poučení z faktů. Dějiny nás překvapily v době, kdy jsme teprve vstupovali do světa, a ze studentů buržoazního či maloburžoazního původu, kterými jsme byli, z nás učinily muže obeznámené s existencí tříd, s jejich bojem a s tím, o co v tomto boji jde. Z těchto samozřejmostí, které do nás vtiskly, jsme vyvodili závěr sjednotit se v politické organizaci dělnické třídy, v komunistické straně… Museli jsme tedy převzít odpovědnost za naše rozhodnutí a vzít na sebe důsledky.“

Ve Francii jsem chtěl působit ve Francouzské komunistické straně (PCF), jejímž členem jsem byl od roku 1948, abych mohl bojovat proti vítěznému stalinismu a jeho strašným důsledkům na politiku mé strany. Vskutku jsem neměl na výběr. Kdybych se veřejně angažoval přímo v politice Strany, která odmítala publikovat dokonce i mé filosofické texty (o Marxovi), které považovala za heretické a nebezpečné, byl bych, přinejmenším do roku 1970, brzy vyloučen, marginalizován a byl bych bez jakéhokoli vlivu na Stranu. Zbyl mi tak pouze jeden způsob, jak ve Straně politicky působit: skrze čistou teorii, tj. filosofii.

Vaše kritika tedy na základě tohoto vašeho odštěpení mířila na určité základní pojmy, z nichž žila oficiální pozice komunistických stran, napadá mě například dialektický materialismus.

Ve skutečnosti jsem chtěl, abychom opustili nesmyslné teze dialektického materialismu, takzvaný dia­mat, který vládl jako absolutistický vládce nad všemi západními komunistickými stranami kromě – a to jenom částečně – Itálie, a to díky gigantickému kritickému úsilí a díky rekonstrukci marxistické teorie uskutečněné Antoniem Gramscim.

Na čem jste založil svou kritiku dialektického materialismu?

Zdálo se mi nutné zbavit se materialistického monismu a jeho univerzálních dialektických zákonů: neblahé metafyzické koncepce Akademie věd Sovětského svazu, která nahradila hegelovského Ducha či Absolutní ideu hmotou. Považoval jsem to osobně za určité poblouznění vírou, a za prosazení víry, že můžeme přímo vyvozovat vědu a dokonce ideologii a marxisticko­leninskou politiku, budeme­li tyto předpokládané „zákony“ domnělé dialektiky na vědu a politiku přímo aplikovat. Zastávám názor, že filosofie nikdy nepůsobí takto přímo, ale pouze skrze ideologii.

Jaké politické důsledky mohou vyplývat z této pozice?

Myslím, že SSSR přišel tento filosofický klam draho. Věřím, že nepřeháním, když řeknu, že Stalinova politická strategie a celá tragédie stalinismu byla zčásti důsledkem právě „dialektického materialismu“, filosofického monstra, které bylo určené k ospravedlnění moci a které jí sloužilo jako určitá teoretická garance – moc prosazená vůči inteligenci. Pro úplnost je důležité upozornit, že Marx nikdy ne­­užíval pojmu „dialektický materialismus“, tento „žlutý logaritmus“, jak rád nazýval teoretické absurdity. Byl to Engels, kdo za jistých okolností pokřtil marxistický materialismus jménem dialektický materialismus. Marx litoval, že nenapsal dvacet stránek o dialektice. Vše, co od něj o tomto tématu známe – kromě dialektické hry pojmů v pracovní teorii hodnoty –, je obsaženo v této krásné větě: „Dialektika, která nejčastěji sloužila právě vládnoucí moci, je také kritická a revoluční.“ Když však vyjádříme ony zmiňované „zákony“, je dialektika konzervační (Engels) nebo apologetická (Stalin). Pokud je ale kritická a revoluční, je drahocenným nástrojem. V tomto případě není možné hovořit o „zákonech“ dialektiky, stejně tak jako nelze hovořit o „zákonech“ dějin. Obě vyjádření jsou stejně absurdní. Opravdu materialistický koncept dějin implikuje odmítnutí představy, že dějiny jsou řízeny a určeny zákony, které stačí poznat a respektovat, abychom zvítězili nad antihistoričností.

V čem spočívala vaše teoretická a filosofická intervence uvnitř Strany?

Pustil jsem se do prozkoumání textu Kapitálu, který se mohl stát marxistickou filosofií, a pokusil se docílit toho, aby marxismus byl něčím víc než jen „slavnými formulkami“, nejasnými nebo příliš jasnými, nekonečně citovanými či stále omílanými, bez žádného plodného vývoje a – samozřejmě – bez žádné sebekritiky.

A mohl jste – bez velkého riskování – interpretovat „skutečné“ Marxovy teoretické myšlenky v rámci strany, jež se vyznačovala rysy, které jste zmínil?

Navzdory tomu, že Komunistická strana byla velmi stalinistická, velmi přísná, bylo to možné, protože Marx byl pro ni svatý. Přistupoval jsem k tomu trochu – ale velmi vzdáleně – jako Spinoza, který, aby mohl kritizovat idealistickou filosofii Descartovu a scholastických filosofů, „vycházel ze samotného Boha“. Při svých důkazech v Etice začínal absolutní substancí, tj. Bohem, což byla léčka nastražená jeho odpůrcům, kteří od té doby nemohli odmítnout filosofickou intervenci dovolávající se všemohoucnosti Boží. Ti všichni, včetně Descarta, ji chápali jako článek víry a jako „důkaz“. Byla to pro ně základní Pravda ozářená přírodním světlem.

Jak ale také říkal Descartes: „Každý filosof nosí masku.“

­Přesně. Spinoza interpretoval Boha „ateis­­­ticky“.

Kam vás tato strategie přivedla?

Tato strategie se osvědčila, jak jsem předpokládal. Moji komunističtí protivníci ve Straně, stejně tak jako nekomunističtí marxisté, mě neušetřili svých prudkých, nesčetněkrát opakovaných útoků, které však postrádaly jakoukoli teoretickou hodnotu. Nejen že neměly význam z hlediska marxismu, ale ani z hlediska jednoduše filosofického, tj. z hlediska autentického myšlení. Od začátku jsem šel po této jedinečné, úzké, ale plodné cestě a výsledek byl takový, jaký jsem zamýšlel. Přijal jsem tedy jedinou možnou strategii: strategii teoretickou, která později poskytla prostor (například od XXI. a XXII. sjezdu pro upuštění od diktatury proletariátu) čistě politické intervenci. Ale Strana mě nemohla vyloučit, poněvadž moje čistě politické intervence se opíraly o Marxe, pro nějž jsem poskytl „kritickou a revoluční“ interpretaci. Marx mě tedy ve straně chránil tím, že měl charakter „nedotknutelného Otce­myslitele“.

Nikdy neměli podezření?

Věřím, že ano. V každém případě vím, že „oni“ se měli přede mnou na pozoru, drželi mě stranou od Svazu komunistických studentů z École normale supérieure, kde jsem vyučoval, byli zneklidnění nebezpečím, které mohla představovat tato podivná univerzitní filosofie, která se odvážila nabídnout jinou verzi myšlení o soustavě Marxových myšlenek… se všemi důsledky. Navíc mě podezřívali, že jsem utajený, ale velmi mocný inspirátor hnutí mladých maoistů ve Francii, které v této době fakticky procházelo originálním a pozoruhodným vývojem.

Z francouzského originálu Louis Althusser: Sur la ­philosophie (Gallimard 1994) přeložil Petr Kužel. Redakčně kráceno.