Z původně emancipačního feministického hnutí se dle následujících řádků stal nástroj nerovnosti a hegemonní moci. Přispěly k tomu i samotné feministky, které podlehly ideálu individualismu. Lze vyvlastnění původně osvobozujícího hnutí ještě nějak zabránit?
Jako feministka jsem vždy předpokládala, že bojem za emancipaci žen buduji lepší svět – rovnostářštější, spravedlivější a svobodnější. V poslední době mě ale trápí obavy, zda ideály, které jako první začaly prosazovat právě feministky, neslouží k trochu jiným cílům. Abych byla konkrétnější: naše kritika sexismu je dnes zneužívána k ospravedlnění nerovnosti a vykořisťování.
Feministický kariérismus
Krutou hrou osudu se hnutí za osvobození žen zapletlo do nebezpečných vztahů s neoliberálními tendencemi, jejichž cílem je společnost ovládaná volným trhem. To by vysvětlovalo, proč feministické ideje, které kdysi tvořily součást radikálního světonázoru, jsou dnes čím dál více chápány v individualistickém slova smyslu. Zatímco kdysi feministky kritizovaly společnost, jež podporovala kariérismus, nyní ženám radí, aby „se do toho opřely“. Hnutí, které dříve stavělo na první místo sociální solidaritu, nyní oslavuje businessmanky. Světonázor, který kdysi zdůrazňoval „péči“ a vzájemnou závislost, teď podporuje osobní rozvoj a zásluhy.
Za tím vším se skrývá radikální proměna povahy samotného kapitalismu. Státem řízený kapitalismus poválečné éry ustoupil jeho nové formě – neorganizované, globalizované a neoliberální. Druhá vlna feminismu byla kritikou prvního typu kapitalismu, ale zároveň se stala služkou neoliberalismu.
Z dnešního pohledu už chápeme, že hnutí za osvobození žen odkazovalo k dvěma odlišným vizím budoucnosti. V prvním případě předjímalo svět, v němž emancipace žen šla ruku v ruce s participativní demokracií a sociální solidaritou, v druhém slibovalo novou formu liberalismu, který by ženám stejně jako mužům garantoval individuální svobodu, větší možnost volby a pozvednutí životní úrovně dle jejich zásluh. Druhá vlna feminismu byla proto v tomto smyslu ambivalentní. Byla slučitelná s dvěma různými pojetími společnosti, připouštěla dvě odlišná pojetí vývoje.
Domnívám se, že tato nejednoznačnost feminismu byla vyřešena příklonem k liberálněindividualistickému scénáři. A nikoli proto, že bychom se staly pasivními oběťmi neoliberálního svádění. Naopak, my samy jsme k tomuto vývoji přispěly třemi důležitými idejemi.
Vyvlastnění neoliberalismem
Za prvé jsme kritizovaly „rodinnou mzdu“ a ideál mužechlebodárce a ženy jako strážkyně rodinného krbu, který byl pro státem řízený kapitalismus klíčový. Feministická kritika tohoto ideálu nyní slouží k tomu, aby legitimizovala „flexibilní kapitalismus“. Tato forma kapitalismu koneckonců závisí do velké míry na námezdní práci žen, především té špatně placené ve službách a výrobě. Vykonávají ji nejen mladé svobodné ženy, ale také vdané s dětmi, a nejen ženy tmavší barvy pleti, nýbrž všechny bez ohledu na národnost či etnicitu. Zatímco ženy na celém světě hromadně vstoupily na trh práce, ideál rodinné mzdy a státem řízeného kapitalismu nahradil jiný, modernější – feminismem plně podporovaný – ideál rodiny, v níž vydělávají oba partneři.
Za tímto novým ideálem se ale skrývá snižování mezd, větší nejistota práce, prudký nárůst odpracovaných hodin připadajících na jednu domácnost, dvojité směny (dnes někdy i trojité či čtyřnásobné) a prohlubování chudoby, jež se čím dál více týká především domácností, kde je hlavou rodiny žena. Neoliberalismus nám překládá příběh o posílení žen a předstírá, že se z ošklivého káčátka stala bílá labuť. Poukazujeli na feministickou kritiku rodinné mzdy, aby ospravedlnil vykořisťování, zneužívá sen o ženské emancipaci pro kapitalistickou akumulaci.
Feminismus ale k neoliberální etice přispěl ještě jinak. V době státem řízeného kapitalismu jsme oprávněně kritizovaly omezenou politickou perspektivu, která se soustředila na třídní nerovnost a neviděla „neekonomická“ příkoří: domácí násilí, sexuální zneužívání nebo omezení týkající se reprodukce. Feministky odmítly „ekonomismus“ a politizovaly „soukromou“ sféru, rozšířily politickou agendu, aby zpochybnily hierarchie založené na kulturních konstrukcích pohlavní rozdílnosti. Cílem bylo rozšířit boj za spravedlnost nejen na ekonomiku, ale i na kulturu. Skutečným důsledkem však byl jednostranný zájem o „pohlavní identitu“ na úkor „chleba a vody“. A co hůř: feministický obrat k politice identity až příliš přesně zapadal do rétoriky sílícího neoliberalismu, jemuž nešlo o nic jiného než vytěsnit všechny odkazy k sociální rovnosti. V důsledku jsme řešily jen kritiku kulturního sexismu, a to právě ve chvíli, kdy bylo záhodno kritizovat politickou ekonomii.
Ještě jednu myšlenku klíčovou pro neoliberalismus má feminismus na svědomí: kritiku paternalismu sociálního státu. Ta byla jistě progresivní v časech státem řízeného kapitalismu, ale od té doby splynula s neoliberální válkou proti „státu jako pečovatelce“, a to včetně zneužití aktivit neziskových organizací z nedávné doby. Výmluvným příkladem je „mikrokredit“, program nízkých bankovních půjček chudým ženám z globálního Jihu. Je prezentován jako posilující, zespoda vyrůstající alternativa vůči seshora prosazovaným státním projektům. Mikrokredit je nabízen jako feministický lék na chudobu žen a jejich podřízenost. Jenže se už tolik nemluví o jedné znepokojivé souvislosti: mikrokredit se rozšířil právě v době, kdy státy zanechaly svých snah bojovat proti chudobě ve velkém, což půjčování v malém měřítku nemůže nahradit. Také v tomto případě byla feministická myšlenka kooptována neoliberalismem. Idea, která původně cílila na demokratizaci státní moci a posílení role občanů, nyní legitimizuje marketizaci a oklešťování státu.
Znovunalézání solidarity
Ve všech těchto případech byla nejednoznačnost feminismu vyřešena ve prospěch (neo)liberálního individualismu. Ale onen druhý, solidární scénář snad ještě není zcela pohřben. Současná krize nabízí možnost najít konec přetržené nitě a znovu propojit sen o ženském osvobození s vizí solidární společnosti. Feministky se ale musí rozejít s neoliberalismem a chopit se znovu všech svých tří „příspěvků“ a použít je pro své vlastní cíle.
Za prvé, měli bychom zrušit nežádoucí spojení mezi kritikou rodinné mzdy a flexibilním kapitalismem tím, že budeme bojovat za formy života, které námezdní práci odsunou na okraj a zhodnotí neplacené aktivity, včetně péče. Za druhé, měli bychom zabránit tomu, aby se kritika ekonomismu proměnila v politiku identity, a to začleněním našeho boje proti systému založenému na maskulinních kulturních hodnotách do obecnějšího zápasu o ekonomickou spravedlnost. Konečně bychom měli odmítnout falešné pouto mezi kritikou byrokracie a fundamentalismem volného trhu tím, že znovu uvěříme v participativní demokracii jako prostředek posílení veřejné moci, nutné k omezení kapitálu v zájmu spravedlnosti.
Autorka je feministická filosofka.
Z anglického originálu, který vyšel 14. října 2013 v deníku The Guardian, přeložila Tereza Stejskalová.