Hlavní je neodrazovat lidi

Je to několik dnů, co jste převzal funkci ředitele Národního filmového archivu a s tím zároveň i kancelář po vašem dlouholetém předchůdci Vladimíru Opělovi. V jakém stavu nacházíte podle vašeho mínění NFA?

Archiv je poměrně složitá struktura, ale jestli něco lze nazvat jejím jádrem, pak jsou to filmové sbírky – a ty jsou naprosto v pořádku. Netiká žádná bomba, nemusíme se obávat, že bychom museli něco urgentně zachraňovat. Pan Opěla se o filmy staral vzorně. Také proto jsme se dohodli, že bude v archivu pracovat i nadále, aby se věnoval tomu, co on umí nejlépe. Musí se vědět, že zachránil řadu filmů, které už byly určené k likvidaci. Ale on je taková povaha, že si žádné zásluhy nenárokuje, dokonce se k nim ani moc nehlásí. Úkoly, které nás čekají, jsou jiného rázu, ať už jde třeba o stavbu depozitáře, o němž se v mé­diích na podzim mluvilo. Musíme rozšířit už stojící komplex, který je na technicky velmi vysoké úrovni, ale nutně potřebujeme postavit depozitář pro barevné negativy. A pak je řada věcí, které chceme dělat jinak, než tomu bylo za minulého vedení.

Co se nachází kolem onoho jádra? Sám vím, že v neutěšeném stavu jsou například listinné sbírky, archiv se během let stal trochu zakletým zámkem. Řada lidí ani netuší, co se uvnitř děje…

Přiznávám, že jsem si vždycky myslel, že by se archiv měl chovat mnohem otevřeněji zejména vůči odborné obci, ale i veřejnosti. Sklony k uzavírání jsou částečně pochopitelné z psychologického hlediska. Žijeme v době, kdy kulturní instituce u nás musí donekonečna obhajovat své právo na existenci a neustále vysvětlovat, co vlastně dělají. Náš filmový archiv vznikl za války především proto, aby uchránil filmy před nebezpečím zničení. Poválečný komunismus a pak dvacet let normalizace se zapsaly do genů archivu: je v nich zakódováno, že musíme filmy především bránit proti ohrožení, ať už kulturnímu či materiálnímu. Co se týče listinného fondu, tedy souborů pozůstalostí, scénářů a dalších archiválií, tam bude potřeba trochu zrychlit proces zpracování. Potřebujeme, aby k nám našli cestu všichni potenciál­ní badatelé a uživatelé, studenti, novináři. Archiv by jim mimo jiné měl sloužit k tomu, aby svou práci dělali lépe.

Plánujete nějaké personální změny, nové nastavení personální politiky?

Náš rozpočet od ministerstva kultury je ještě menší, než byl loni, kdy už to bylo na žebráckou hůl. Neumím proto zázrakem zajistit několikanásobně vyšší platy zaměstnancům, kteří dosud vydělávali průměrně šestnáct tisíc korun měsíčně. Zároveň nemám v plánu je nějak dramaticky obměňovat. Ti, kteří tam zůstali, tím prokázali minimálně to, že mají archiv rádi a že pro něj leccos obětovali. Takže po nich nemůžete chtít najednou věci, jichž nejsou ani schopni. Dokud to půjde, budu pracovat s těmi, kteří tam dneska jsou, neboť také všechno nelze dělat hned. Už teď vidím, že někteří pracovníci jako by se probrali z mrákot, jsou iniciativní, mají nápady, o nichž se dá mluvit, snaží se zefektivnit a zviditelnit to, co děláme. A vytvářet synergický efekt, to je důležité. Například trpím, když se podívám na dramaturgii Ponrepa. Podle mého názoru nabízí mimořádně inteligentní, rafinovanou dramaturgii, kterou musí ocenit každý s filmem obeznámený člověk. Zároveň si nedovedu vysvětlit, proč nemá prakticky žádnou propagaci. Jako by tam diváci netrefili. Nebo si myslí, že je to jen nějaká promítací síň, a mají ostych? Archiv musí být ve všem, čím komunikuje s veřejností, mnohem vstřícnější.

Jak toho ale chcete dosáhnout?

Dosavadní slabostí byla jednoznačně komunikace, jak vnější, tak i vnitřní. S potěšením jsem zaznamenal, že si během prvního týdne zaměstnanci zvykli používat vlastní pracovní e­mail. Může to znít jako vtip, ale není. Když napíšete zvenčí do nějaké instituce, chcete aspoň vědět, s kým máte tu čest. Lidé v archivu často ani nevědí, na čem pracují jejich kolegové. Vznikají malé ostrůvky ztracené uprostřed moře, které se nikdy nepropojí. Když například nadejde výročí narození Jiřího Trnky, je to událost, která se musí oslavit s fanfárami – ale také s novými kvalitními kopiemi Trnkových filmů, abychom si neudělali ostudu. Nezbývá než začít uvažovat jinak, abychom byli více vidět a byli transparentnější.

Jak byste chtěl případně reorganizovat systém sbírek, když někteří lidé dělají kurátory určité kinematografie třicet čtyřicet let, prakticky celý život? A za nimi čekají další celá léta na to, až je po nich jednou zdědí. Není čas přivést nové lidi, kteří by vnesli do toho zakonzervovaného stavu trochu tvořivosti a života?

Nezapomínejte, že sbírky se v první řadě vytvářejí, poté se ochraňují a teprve pak zpracovávají. To je práce regulérních kurátorů, jimž se naštěstí už neříká filmoví historici. Kurátor ale musí se sbírkou pracovat aktivně, rozvíjet ji. To aspoň budu od svých lidí vyžadovat. Na druhé straně je archiv konzervativní instituce, respektující tradiční uspořádání. Každé oddělení má svého vedoucího – a někteří přicházejí s dobrými nápady. Já mohu říct zatím jenom tolik, že mohu těžko pracovat s lidmi, kteří nemají aktivní a pozitivní přístup k práci. Časem bych rád přišel s ideou, jak dosavadní strukturu přeskupit, snad i zefektivnit, ale teď je příliš brzy o tom mluvit.

Mám zkušenost, že současní kurátoři naříkají, že jsou zcela vytížení běžnou agendou a nemají čas rozvíjet badatelskou či vědeckou činnost.

Archiv má kromě filmových – a listinných – sbírek také badatelské pracoviště. Je pro mě těžko pochopitelné, proč jeho výstupy nejsou, s čestnou výjimkou časopisu Iluminace, téměř vůbec vidět. To se bude muset změnit, ale v této fázi chci se zaměstnanci mluvit, potřebuju vědět, co je trápí, kde vidí možnosti rozvoje, jakou mají vizi. A pak se buď dohodneme, anebo nedohodneme.

Lze s vaším příchodem čekat více peněz například z grantových projektů?

To je jeden z klíčových úkolů. Ve státní kase fičí severák a napřažená ruka čekající na víc peněz by nám akorát tak omrzla. Musíme hledat zdroje jinde. Dosavadní výsledky grantových pokusů se v archivu pohybovaly lehce nad nulou. Byly to drobné, s nimiž byla jen byrokratická práce, ale ekonomický přínos byl pramalý. Jinými slovy, musíme být mnohem ofenzivnější v grantové agendě a pracovat s profesionály. Jakmile jde o zajímavější peníze, není možné spoléhat na to, že někdo, kdo se celý život věnoval archivaci, bádání či redakční práci s vědeckými texty, napíše hned a dobře grantový projekt. Zároveň ale budeme ministerstvu připomínat, aby lépe plnilo sliby, k nimž se zavázalo.

Co tím máte na mysli?

Například jsme převzali archiv Laterny magiky, a to s podmínkou, že ministerstvo bude financovat jeho záchranu, konzervaci a zpracování. Trochu peněz přišlo, takže jsme odplísnili to, co už hrozilo rozkladem. Ale na víc nejsou peníze… Stejně tak ministerstvo dosud dávalo peníze na nákup současných uměleckých filmů, které by stálo za to u nás uvést a které žádný komerční distributor nezakoupí. NFA takové filmy pak půjčuje filmovým klubům. Archiv by se měl angažovat i v různých sociálně vzdělávacích aktivitách, například filmová a audiovizuální výchova by měla získat v NFA přirozeného garanta.

Právě o distribučních aktivitách NFA financovaných z veřejných prostředků byla řada pochybností, neboť informovanost o vaší nabídce filmů byla velmi malá. Odvážím se tvrdit, že řada klubů o ní nemá dodnes ani tušení. Není problémem NFA i mentalita českých úředníků, kteří jsou přesvědčeni, že klienti jsou tu kvůli nim – a ne naopak? Když se přijedete podívat do listinného fondu do archiválií, zaměstnanec vám tam milostivě půjčuje papír po papíru…

Lidé jsou možná trochu přecitlivělí a někdy zbytečně opatrní. Už i v Česku najdete listinné archivy srovnatelného významu, v nichž vám samozřejmě dovolí pracovat s celým kartonem dokumentů. V badatelně mají třeba obyčejnou webkameru, jejímž prostřednictvím může ten, kdo sedí u počítače, hlídat pracoviště. Ale to jsou technické detaily, které se dají vyřešit relativně snadno.

Nepomohlo by zavedení – s nadsázkou řečeno – kursů pozitivního myšlení?

Hlavní je neodrazovat lidi a budovat s nimi vztahy založené spíše na partnerství. Jeden z receptů vidím v tom, že bychom začali zvát na stáže studenty filmových věd. Vždyť v Brně, v Praze či v Olomouci studují, když to sečteme, stovky lidí, kteří by mohli chodit k nám na praxi. Když vidím, jak často končí mimo obor, řekl bych, že spoluzodpovědnost je i na archivu. Studenti u nás musí bádat, rozvíjet svůj talent – a třeba nám i říkat, jak sami vidí další rozvoj archivu.

Jaké je vlastně odborné zázemí filmových vědců vycházejících dnes ze školy, kteří by možná usilovali o získání práce v archivu? Netrpí náš obor stále dědictvím časů minulého režimu, kdy se vyvíjel bez kontaktu se zahraničím, zejména se studiem filmu na Západě?

V roce 2012 se už nemůžeme vymlouvat na dědictví komunismu. Všechny zásadní mezery z doby, kdy jsme byli odtrženi od světového kontextu a kdy se filmová věda ve světě nejvíce rozvíjela, už by měly být zaplněné nebo si je adepti filmových věd mohou doplnit sami. Kolem sebe vidím mladou generaci se spoustou lidí nabitých energií a talentem. Otázkou zůstává, jestli takový obor v České republice mají rok co rok jít studovat desítky lidí na třech školách. Jestli lze pro všechny najít uplatnění, jestli to dává nějaký smysl. Možná by bylo dobré to trochu více strukturovat – a archiv je jedním z míst, kde se má o těchto oborových věcech debatovat.

Archiv by mohl jistě pomoci i tím, že by rozvíjel svoji publikační činnost a pomáhal překlady a vydáváním zásadních publikací, které u nás stále nevyšly.

Když se podíváte na ediční činnost NFA, jeho produktivita ani efektivita není nijak slavná. Je to spíš smutné. A když se podíváte na příslušnou část našeho rozpočtu, je to tragické. Řekl bych, že jsme tuhle sféru zanedbali. Je ostuda, že stále neexistuje souhrnná kniha o dějinách československého a českého filmu, nicméně archiv vydal takzvaný katalog – publikace, které vzorně dokumentují hranou filmovou tvorbu v českých zemích od roku 1898 do počátku devadesátých let. To byla práce, která se musela udělat jako první. Nyní nastal čas, kdy bychom se mohli pustit do další fáze zpracování dějin naší kinematografie. Mimochodem, teď na jaře vyjde podobný katalog, který podrobně mapuje první dekády animovaného filmu v českých zemích!

Jak je archiv připraven na novou epochu digitalizovaných kopií?

Dnes se filmy točí převážně digitálně a představte si, že archiv nemá dodnes ani metodiku, jak bude zacházet s digitálními kopie­mi DCP. Ale to je vlastně globální problém. V Praze pracuje jeden americký specialista, který se podílel na výzkumu digitální archivace ve Spojených státech, hlavně v Lucasfilmu, a odešel odtamtud proto, že hollywoodská studia žila v domnění, že digitalizace je jenom jejich starost, a tvářila se, jako by ten problém mimo Hollywood neexistoval. Dnes o tom víme vlastně jen tolik, že je to problém, na jehož řešení se musejí podílet IT experti. A historici, archiváři, filosofové tu budou mimo jiné od toho, aby jim to svými znalostmi komplikovali. Řešíme teď otázku, jestli máme budovat spíš digitální úložiště, nebo digitalizační pracoviště – a peníze nemáme ani na jedno.

Loni se mluvilo o tom, že by se archiv měl chopit digitalizace filmů z tzv. zlatého fondu.

Ministerstvo kultury musí pochopit zásadní věc – totiž že digitální restaurování starých filmů tempem jeden film za rok se zbytečně prodražuje. V Karlových Varech se udělá slavnostní premiéra, jako to bylo loni s Marketou Lazarovou, a všichni, téměř všichni, jsme nadšení. Letos se snad podobně připraví další klenot z českých filmů – ale vezměte si, že chceme digitalizovat nejméně sto, možná dvě stě snímků. Stát přijal koncepci digitalizace, a tím to zhaslo. Teď jsme závislí na privátním sektoru, na sponzorech a mecenáších, kteří mají digitální restaurování financovat. Když jsme spolu s FAMU připravili poměrně náročný projekt digitalizace českých filmů, který měl za cíl vytvořit metodiku, standardizaci a certifikaci, čili absolutně nutné nástroje, tak nám hodnotitelé sdělili, že je to zbytečné, protože by výsledky sloužily pouze filmovému archivu! Jinými slovy, jestli se mají filmy digitálně restaurovat, aby byly dostupné v kvalitě, která odpovídá jejich významu, musí ministerstvo uvolnit peníze nejdříve na stanovení nějaké metodiky, nákup zařízení, zřízení digitálního úložiště – a musíme dospět také k dohodě stran autorských práv. Jsem si jist, že NFA může digitalizovat i digitálně restaurovat filmy za menší peníze, než za jaké by to udělaly soukromé subjekty. Ale tento projekt se musí stát součástí státní kulturní politiky. Teď budou všichni říkat, že je krize, že na to nejsou peníze, ale vždyť my za chvíli nebudeme mít co nabídnout televizím vysílajícím v HD kvalitě. Může se stát, že se brzy objeví pár dalších šíbrů, kteří budou chtít něco digitalizovat a dolovat ze státu peníze – a ejhle, my nemáme nastavenou žádnou metodiku, žádný standard, žádnou certifikační metodu, takže ať si každý urve, co to dá. A nastane chaos.

Jak se postavíte k aféře se stavbou depozitáře, která vyvolala na podzim změny ve vedení NFA? Vladimír Opěla byl šest týdnů před ohlášeným koncem svého funkčního období narychlo odvolán. Tvrdilo se například, že nebyly správně nastaveny smlouvy…

Pokud jde o projekt stavby nového depozitáře, udělám vše pro to, aby se v tom pokračovalo. Neříkám, že vše bylo absolutně bez chyby, ale nevzniklo žádné pochybení, které by se nedalo napravit. Dosavadní práce, které proběhly, byly řádně vyfakturované. Projekt se úspěšně rozjel, a není tedy žádný důvod k tomu, aby se proces vracel zase zpátky. Kdyby vše běželo ideálně podle plánu a nedošlo k žádným průtahům, mohl by depozitář na konci roku 2013 stát. Ale to je ideální harmonogram, tedy málo pravděpodobný.

Můžete říct, jestli jste nebyl vystaven nějakému politickému tlaku, o němž se také spekulovalo v souvislosti s odvoláním Opěly?

Ne, to nebyl.