Anketa Kniha roku Lidových novin si za dvacet jedna let své obnovené existence vybudovala reputaci, produkovanou v raných devadesátých letech samotným aktem hřejivého přihlášení se k tradici Lidových novin a později už i samopohybem, kdy každý následující ročník ankety se mohl odvolávat na vliv a ohlas ročníků předchozích, tak jako se prestiž dnešní první fotbalové ligy zakládá na Bicanovi, Masopustovi, Kvašňákovi, Nedvědovi a podobných géniích, kteří tuto ligu kdysi také hrávali.
Anketa je to užitečná nejen proto, že pár knižních titulů snad zviditelní a že se její účastníci a snad i další čtenáři mohou dozvědět, co že kdo pozoruhodného přečetl, anebo přesněji: co že uznal za dobré deklarovat, že to přečetl a do ankety vybral. Budoucím literárním a kulturním historikům jistě jednou pěkně poslouží jako dosti široký a pěkně zachovaný vzorek doložených, byť velice dílčích způsobů čtení a generování řeči o knihách. Než budoucí historikové přijdou, může leccos říci i nám.
Na anketě je pěkná ona abecedně řazená směsice, stejně jako čtení způsobu, jímž se každý respondent se zadáním popasoval. Soudobí editoři, literární a jiní historici, kritici, překladatelé, redaktoři, kněží či bohemisté se čtením knih a vyjadřováním se na jejich konto živí, takže i jejich řeč v anketě je obvykle adekvátní žánru, a tudíž i nepřekvapivá. Tito lidé rovněž většinou vědí, že i když sami také knihy sepisují či připravují, není odborná kniha tím pravým držákem na věnec vavřínový; každý obor je tak nějak dílčí a nepoměřitelný, takže při hraní vážné hry na soutěž prací z onkologie a etymologie zůstane v ústech pachuť. Sféra imaginace je naopak – možná – jenom jedna, takže poměřit knihy beletristické člověku problém nečiní.
Herní strategie jsou v této směsici různorodé. A odpovědi hezky deklarují, kdo je s kým kamarád a kdo vysílá signály: všiml sis, že jsem tě uvedl? Letos já zahlasuji pro tebe a třeba za rok ty se mi odměníš. Vrcholný výkon předvedl letos Václav Daněk, vychválivší Jiřího Stránského za to, že se výtečně rozhodl nenapsat své Tóny v ichformě. Milovníka groteskna potěší také neodolatelné přihrávky typu „malá domů“, kdy jisté knihy kvůli evidentnímu střetu zájmů nominovat nemohu, nicméně nabídnutého reklamního prostoru zdarma využiji a knihy si pěkně vychválím, byť mimo soutěž. Tentokrát v této disciplíně vítězí potírač pavěd Jiří Grygar, který si vychválil hned tři knihy, k nimž napsal předmluvy, a aby bylo vidět, že se mu ty předmluvy fakt povedly, tak z jedné se i sám odcitoval.
Zaznamenáníhodný je i výkon spisovatelky Františky Jirousové, která uvedla do ankety dva anglické sborníky o Pierru Teilhardovi de Chardin se zdůvodněním: „Potvrzuje se tam to, co jsem vždy věděla.“ Inu, člověk by řekl, že knihy čteme proto, abychom se dozvěděli, co ještě nevíme; že čteme, aby nás četba zneklidnila, vyvedla z míry. A ejhle, ono už i tohle je prý naopak. Nemluvě o tom, že bádání akademiků z oněch sborníků se tím vysvětlením dosti znehodnocuje; oni si hlavy lámali, složité texty psali, a přitom se mohli jenom poptat po laureátce Ortenovy ceny z Česka, která už to všechno ví.
Pan prezident nám v anketě sdělil, že letos v zrcadle, v němž mu knihy odpovídají, kdo že je na světě nejmoudřejší, se kromě knih o hrozbě evropanství (EU jako Filiálka pekla na zemi) a globalizace identifikoval i s postavou Lota, putujícího po světě dva tisíce let a marně hledajícího jediného spravedlivého, z Terleckého románu Don Kichot ze Sodomy. Jakpak se mu tam promítá Lotova žena, by jistě uměl vysvětlit i průměrný psychoanalytik, který si v metru prohlédne titulní stránky našeho bulváru.
Pozoruhodností jiného řádu je místo hned pod stupni vítězů, jež v čase předvánočním obsadil výbor z textů Ladislava Jehličky Křik koruny svatováclavské. Jehlička je také konzervativec, byť bytostný, z časů, kdy hlasatelé rodinných hodnot ještě neopouštěli tyto rodiny při prvním závanu zajíčkovských sukní. A výbor nabízí jeho texty pozdní, vzpomínkové i komentující, které psal od sedmdesátých let dále. Nicméně tentýž Ladislav Jehlička je i autorem textů mnohem ranějších, byť také pozoruhodných. V době druhé republiky, v říjnu 1938, napsal v článku, jehož název je pěkně sexy i dnes (Likvidace bolševismu): „Dnes už tedy není neškodnou zábavou popřávat pánům Nejedlým, Neumannům, Peroutkům, Ripkům atd. žvaniti své nesmysly. (…) Ještě nyní můžete býti platnými členy českého národa. Zvlášť teď bude potřebí stavět železnice, silnice a mosty. Myslíme, že jste poznali dokonale, že se nehodíte k ničemu jinému. Nuže – rozhodněte se! Ale především nemluvte, nepište, neotravujte národ, jejž jste ničili dvacet let, odejděte a skryjte se v temnotách a po kavárnách, zalezte do skrýší jako netopýři, ponořte se do hlubin mořských. Vyjdeteli očištěni – budou tu pracovní tábory. Ale teď mlčte, mlčte, mlčte!“
Jehličkova idea čistého národa nachází i moc pěkný vzor, vyjádřený v článku Budou se ubíjet mladí lidé?: „A konečně si v Německu pomohli dokonalým řešením otázky židovské. Tento problém musí být vyřešen i u nás, a to radikálně a rázně. (…) V těchto dnech sdělil Spolek čsl. mediků, že počet židovských mediků a lékařů dosahuje u nás výše 40 procent. To je tedy číslice přímo obludná, uvážímeli, že na př. mediciŽidé se rekrutují výlučně z bohatých rodin. Numerus clausus (…) je tu věcí, která přímo řve o okamžité provedení, jež by ovšem zasáhlo ještě nynější fakultní ročníky. Podobná situace jako u mediků bude jistě i na právech.“ Hlasatel národní pospolitosti Ladislav Jehlička vítal na konci roku 1938 nové časy, v nichž se v jeho zemi prosadí „nikoliv útočiště mezinárodní emigrace, ale národní kmen, očištěný od všech cizích živlů“. Jehličkovy články z Obnovy a Národní obnovy ve výboru, navrženém na knihu roku hned sedmi hlasy, pochopitelně nejsou a je jistě sporné, zda cokoli napsaného pod jedním jménem má být navěky autorovi připomínáno a přisuzováno. Jen by mne z čiré zvědavosti zajímalo, zda hlasující, vesměs lidé sečtělí, při hlasování pro tuto knihu vzali dané Jehličkovy články v potaz a jenom jim prostě vyšlo, že i přes tyto malé nerozvážnosti je jejich autor tak pozoruhodný myslitel.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.