Kultura a široce pojatá kulturní agenda zaplňuje v posledních dnech a týdnech nebývale velký mediální prostor. Těžko s tím ale můžeme být spokojení. Obecné propírání kulturních témat totiž nepřináší pocit zadostiučinění, ale smutek a stud. Namísto abychom se utvrzovali v tom, že má kultura ve společnosti svou důležitost a vážnost, topíme se v nesnesitelné trapnosti.
Yvoně Kreuzmannové, dnes už bývalé umělecké ředitelce projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015, a jejímu týmu vděčíme za to, že se plzeňská cesta do Evropy dostala na pěknou šestou stránku ekonomického týdeníku Euro. Předběhl ji jen časový komentář ke strmému růstu cen pohonných hmot a špatnému roku, který čeká české pumpaře. Obsah dvoustránkového materiálu ovšem žádný důvod k přehnané radosti nepřináší. Řeší totiž odchod Kreuzmannové, který se neobešel bez tiskových zpráv, vydaných stanovisek a mediálních přestřelek s ředitelem společnosti Plzeň 2015 Tomášem Froydou, výši jejích měsíčních odměn a především nebezpečnou politizaci celého projektu.
Když na Slovensku končila v pozici umělecké ředitelky Košic – Evropského hlavního města kultury 2013 Zora Jaurová, také se hodně psalo o tom, na kolik eur si měsíčně přišla. Zprávy o finančních odměnách zřejmě mají veřejnost zas a znovu definitivně šokovat. Copak je fakt, že své manažery platí kulturní organizace podle toho, jaké jsou obecné zvyklosti na trhu, hodný nějaké zvláštní pozornosti? Myslím, že ne.
Nejhorší je, že na peníze lze jako na společného jmenovatele nakonec převést většinu témat, která se v kultuře veřejně probírají (ostatně, když dojde na vize, jsou to většinou fráze). V lednu a únoru se obzvlášť daří pesimismu a fatalistickým náladám, protože nikdo z žadatelů o granty ministerstva kultury ještě pořádně neví, jestli kýženou finanční podporu pro další práci dostane. Peníze na živé umění klesají – jak na to upozornilo sdružení Za Česko kulturní ve svém otevřeném dopise – a bylo by fér, aby ministerstvo na rovinu řeklo, jak to s živým uměním myslí. Když přicházela ministryně kultury Alena Hanáková, jako o svých prioritách hovořila hlavně o církvích, památkách a mediální legislativě. Na živou kulturu trochu zapomněla. Předseda Asociace profesionálních divadel ČR Jan Burian v Divadelních novinách výstižně (a s odkazem na dominantní podporu pražskému Národnímu divadlu) napsal: „Kulturní politika státu je nejlépe vidět na tom, kam jsou umísťovány státní prostředky na kulturu. Dotace církvím, péče o památky a starost o státní příspěvkové organizace – to je kulturní politika českého státu v praxi. To je politika ‚ministerstva církví, památek a národních organizací‘.“
A jsme u toho nejdůležitějšího. Jestli někdo při výměně ministra kultury vskrytu nebo otevřeně zatoužil po tom, aby z ministerstva zazněl silný hlas nějakého respektovaného advokáta kultury, může teď leda brečet do polštáře. Nová ministryně zatím dělá kultuře medvědí službu. Nehodnotím její každodenní, jistě usilovnou práci (o té veřejnost čas od času informují webovky jejího úřadu), ale způsob, jakým se projevuje na veřejnosti. Její vystoupení v pořadu České televize Před půlnocí, kde hovořila o svých prioritách na ministerstvu a o pohledu na kulturu vůbec, a v Událostech, komentářích, kde měla obhajovat zákon o církevních restitucích, k čemuž jí ale chyběly základní argumenty, si lidé přeposílají mailem spolu s receptem na bezvadnou bábovku a posledními vtipy o zvířátkách či Evropanech. Sledovat oba pořady bez újmy dokáže jen naprostý cynik, případně masochista, který si libuje v utrpení. Anebo ten, kdo si přeje, aby se to „zbytečné“ ministerstvo konečně jednou provždy veřejně totálně odrovnalo. Jsme tomu blízko.
Zatímco se neseme na vlně téhle upatlané mediální jízdy, nesmějí nám zmizet ze zřetele fakta, která ve svém článku přinesla na serveru ProCulture Marta Smolíková. „Církevní restituce představují poslední velký majetkový přesun, který tuto zemi čeká. Bude se uvolňovat majetek pro města a obce, což je v době problematických plnění veřejných rozpočtů skvělá příležitost! Navíc v době finanční krize a poklesu trhu s nemovitostmi lze předpokládat výhodné ceny, investoři dostanou možnost realizovat různé dvacet let připravované projekty a dovrší se pozemkové spekulace,“ upozorňuje a dál píše o mýtu, který vypráví, že na ministerstvu kultury nejsou peníze. Jsou, nahlédněme za kouřovou clonu. Například v investičních akcích a v Integračním operačním programu. Ve světle těchto informací je pak mnohem jasnější, proč asi není nijak lákavé bít se za živou kulturu.