Filosofie peněz

Řekněme hned na začátku, že s radikalitou je to tu zapeklité. Jistá očekávání vznikají poté, co jsme si dříve než samotnou Filosofii peněz (Philosophie des Geldes, 1900) přečetli v příloze přetištěnou autorskou recenzi z roku 1901, v níž se Simmel podmíněně přihlašuje k historickému materialismu. Mezi ekonomy, na něž se v knize odkazuje, jmennému rejstříku skutečně dominuje Karl Marx – nikoli Adam Smith, David Ricardo nebo autorovi současníci z rakouské či lausannské školy. Nicméně položka pro marxismus natolik zásadní, jako je pracovní teorie hodnoty, je v jedné z posledních kapitol odmítnuta coby důsledek mystifikující abstrakce: práce jako taková, extrahovaná z množství funkcionálně hodnocených forem, je prý ideologickým nesmyslem.

Na rozdíl od svých marxistických a marxismem inspirovaných následovníků (György Lukács, frankfurtská škola) necítí Simmel povinnost ani potřebu zaujmout k „vzestupu peněz“ nějaké jednoznačně kritické stanovisko. Žádné wagnerovské chmury nad zlatem, jež zcizeno dcerám Rýna zatěžuje svět kletbou. Žádné marxistické zlostnění nad odcizující mocí peněz. S ničím z toho zjevně nechce čerstvý pan prof. Dr. své čtenáře obtěžovat. Těmi, na něž zde bere ohled především, jsou totiž jeho akademičtí kolegové. Chce­li si u nich – on, populární esejista, aktér četných veřejných přednášek – vylepšit reputaci, nemůže omílat morality, už tehdy čím dál očekávatelnější u leckterého z ambicióznějších žurnalistů. Přinejmenším v prvních čtyřech kapitolách z celkových šesti je tak pozornost soustředěna naopak na ty efekty peněžního hospodářství, které se zdají svědčit o jeho způsobilosti napomáhat osvobozování lidské individuality.

Svobodný „subjekt peněz“

Dle Simmela jsou peníze médiem, skrze něž se dovršuje emancipující rozluka mezi výkonem a osobností. Jsou dokonalým výrazem – a vlastně i nástrojem – základní tendence novověkého ducha, jíž je redukování všech kvalitativních určení na určení kvantitativní. Umožňují, aby se v kterékoli situaci nerovnováhy nárok uplatňovaný vůči aktuálně povinované straně týkal ekvivalentu určeného čistě početně, nikoli jakostně. Zkrátka, osobnost zde není svými závazky determinována natolik jednoznačně jako v režimu naturálních dávek, natož v otrokářském systému.

Oproti jiným dvěma mocným společenským institucím, totiž státu a kultu, „peníze obsahově nemají vůbec žádné vztahy k jednotlivému účelu, k jehož dosažení nám pomáhají (…) to, co peníze zprostředkovávají jako celek, není vlastnictví objektu, nýbrž směna mezi objekty. Peníze jsou ve své dokonalé formě absolutním prostředkem (…) ve své podstatě nejsou prejudikovány žádným jednotlivým účelem a účelové řadě se nabízejí jako naprosto indiferentní průchozí bod.“ Stručně shrnuto: peníze osvobozují člověka od subjektivity určené jím kladenými účely – žádným z nich již není trvaleji „sub­jikován“ (podmaněn, respektive „povoláván“ ke své subjektivitě). Coby „subjekt peněz“ podléhá jedinec již jen obecné možnosti (nutnosti) klást si cíle a volit mezi nimi.

Jak vidíme, peněžní směnu – na rozdíl od práce – Simmel neváhá analyzovat jako obecnou, od časoprostorových souřadnic abstrahovanou formu mezilidských, společensky regulovaných interakcí. Uchopit chce principiální možnosti peněz, jejich trvale přítomný potenciál – něco, co na jedné straně ke svému vyjevení potřebovalo určitou postupně se rozvíjející konstelaci dějinných okolností, nicméně co je na straně druhé jako jednou objevená základní dispozice neodvislé od nejrůznějších historických zákrut a paradoxů. A jakkoli se Simmel v posledních dvou kapitolách zabývá též negativními nebo přinejmenším ambivalentními dopady peněz, přece jen váháme, do jaké míry reprezentují autorův hodnotící postoj. I zde se totiž německý vědec vyhýbá, seč může, všemu, co by mohlo zavánět laciným moralizováním.

Otázka metody

V prvních zmínkách o knize, které nacházíme v autorově korespondenci, čteme jako její původně plánovaný titul Psychologie peněz. Tento záměr měl své opodstatnění. Všude tam, kde se Simmel od historických exkursů dostává k filosofickému (či přesněji: duchovědnému) výkladu peněz, je jeho východisko mikroekonomické. Zajímá jej tedy nikoli teleonomie hospodářských formací (funkce částí diktovaná zákonitostmi jimi tvořené a jim hodnotově nadřazené totality), nýbrž teleologie jedincova jednání, založeného na rozumové kalkulaci s osobními zisky a ztrátami. Tento individualizující pohyb se přitom nezastavuje na úrovni interakce mezi dvěma individui, zástupci slavného rakouského živočišného druhu homo oeconomicus, nýbrž proniká – takřka freudovsky – pod kůži každému z nich: „Pro hospodařící subjekt jako takový je jistě naprosto lhostejné, zda substance či pracovní síly ve svém vlastnictví vloží do půdy nebo dá jinému člověku, pokud je jen výsledek obětí pro něho stejný. Tento subjektivní proces oběti a zisku v jednotlivé duši vůbec není jen něco sekundárního či zkopírovaného oproti interindividuální směně, nýbrž obráceně: výměna mezi obětí a ziskem uvnitř individua je základní předpoklad a téměř podstatná substance každé dvoustranné směny (…) Je mimořádně důležité, abychom prováděli tuto redukci hospodářského procesu na to, co se děje skutečně, tj. v duši každého hospodařícího individua.“

K čemu zde došlo? Obraz konfliktu individua­lizovaných jednotek (tedy obraz, který spolu s Michelem Foucaultem můžeme označit za klíčový motiv ekonomické modelace čehokoli) je zde promítán do sféry, na niž byl psychologií 19. století uplatňován model biologický. Je jistě pravda, že v tomto bodě Simmel nebyl osamocen, ba že se tu dokonce setkává s největším revolucionářem dotyčného oboru, zakladatelem psychoanalýzy. V souvislosti se Simmelovými úvahami o intrapersonálním ujasňování účelových hierarchií a „hegemonií“ si pravděpodobně vzpomeneme na ústřední antagonismus mezi „principem slasti“ a „principem reality“, zahrnutý Sigmundem Freudem právě do „úvah ekonomických“. I zde se respekt k zákonům skutečnosti manifestuje kombinací dvojího typu kompromisů: buď si subjekt určitou budoucí libost vykupuje přítomnou nelibostí, anebo onu prvotně cílenou libost, spjatou zpravidla s očekáváním jisté intenzity, směňuje za libost dlouhodoběji udržitelnou – kvantum síly za kvantum trvání, respektive za větší šíři finálního dosahu.

K logice lidského jednání

Nicméně takováto shoda, historicky jistě zajímavá, přece jen sama o sobě z praxeologie – o niž u Simmela jde především – psychologii neudělá. Úsilí o optimalizaci zisků (minimalizaci ztrát), o racionalizaci mezilidských styků (aspoň rámcovou, ve smyslu zdravé ekonomie života, včetně jeho citových stránek) je psychologií pochopitelně podporováno, rozhodně však nemůže být konstatována jeho úspěšnost. V této skepsi se psychologie liší od přístupu, jímž je lidské jednání heuristicky zredukováno na ty případy, kdy jeho skutečnost není v rozporu s vůlí k rozumnému plánování – případy, jimiž se člověk stvrzuje jako animal rationale. Simmelův opus by našemu pojetí psychologie mohl odpovídat pouze jako analýza procesu spočívajícího v postupném vydělování těch stránek, jimiž lidský duch své v přísném smyslu psychologické vymezení přesahuje, osvobozuje se od něj.

V takovém pojetí nám samozřejmě nic nebrání, každopádně autorovi samotnému nestačilo. Svůj intelektuální výkon přece nakonec zařadil právě do oblasti filosofie. Ve Filosofii peněz najdeme nemalé množství pasáží, jejichž povaha takové rozhodnutí opravňuje. Nicméně ptáme­li se, jaké místo v jejím horizontu získávají obě dosud probírané perspektivy, jsme odkázáni na spekulace.

Jednu si závěrem dovolme: Jestliže psychologické hledisko zaujímá filosofie tehdy, když chce de/legitimizovat určité jednání odkazem na jeho ne/přirozenost, a hlediska praxeologického se dovolává s ohledem na výlučnost člověka coby racionálně plánujícího živočicha, trvat na hledisku ryze vlastním by pro ni – mimo jiné – mohlo znamenat konfrontaci psychologického s praxeologickým. Konfrontaci, jejímž účelem je nalezení kritéria pro porovnání hodnoty oněch hledisek jako takových, tedy nalezení hodnoty, vzhledem k níž se obě hlediska zodpovídají. Takové, jež by vyjadřovala jejich ekvivalenci. Snad právě takový byl obzor, k němuž se Georg Simmel vztahoval.

Autor je bohemista.