Města duchů

V interakci lokálního s globálním nejde o obou­­stranný dialog. Města jako Peking, Káhira, ale i Praha jako by se řídila jediným modelem rozvoje. Rozrůstají se do okolí v podobě nesourodé zástavby rodinných domků, obchodních center a skladových prostor, staví se v nich jedna výšková budova za druhou a pozemky se porcují na oplocené parcely vlastněné soukromými developery, kteří při realizaci svých megalomanských projektů nekomunikují s okolím ani mezi sebou navzájem.

Americký model

V roce 2003 informovala BBC o tom, že Šanghaj se rychlostí zhruba jeden a půl centimetru za rok potápí pod tíhou vlastních mrakodrapů. Uplynulo deset let, ale v Šanghaji i na celém východním pobřeží Číny se ve stejném duchu staví dál. Pražští politici byli pro změnu ochotni riskovat vyškrtnutí Prahy ze seznamu UNESCO kvůli výstavbě mrakodrapů na Pankrácké pláni a odsouhlasit nenávratné poničení historického panoramatu jednoho z nejkrásnějších středověkých měst na světě. Movití obyvatelé indického Dillí unikají před jedním z nejznečištěnějších měst do svých luxusních sídel, kterým ustupují pozemky farmářů. Na místních komunikacích pak denně dochází k ohromným dopravním zácpám v důsledku dojíždění suburbanitů za prací. Všude tam, kde na to vlády mají, se problém řeší výstavbou mnohoproudých dálnic a dálničních mostů. Podobný model lze sledovat i v Káhiře, Istanbulu a mnoha dalších metropolích po celém světě.

Odkud se tato pomýlená představa pokroku bere? Paradoxně z prostředí, které o úpadkovosti tohoto modelu svědčí nejlépe. Je to právě americký model rozvoje měst z doby největšího boomu zdejší ekonomiky, který je již od počátku minulého století po celém světě obdivován a donekonečna slepě napodobován. Amerika vytvořila ikonický model úspěchu, ztělesněný stavbami mrakodrapů a kulisami amerického snu v podobě bílým plotem obehnaných rodinných domků na předměstí. Jen málokdo si všiml, že co bylo jednou symbolem úspěchu, se už dávno proměnilo v synonymum úpadku. Statisíce budov, v jejichž výstavbě Američané utápěli kapitál v dobách největšího hospodářského rozkvětu, dnes zejí prázdnotou. Nejde přitom jen o rodinné domy, které byly jejich majitelům zabaveny bankami během posledních několika let, ale i o velký počet mrakodrapů, které se někdy zcela, jindy zpola prázdné tyčí nad více či méně mrtvými centry měst, ale i o mnohé jiné stavby, včetně těch dopravních a industriálních. Nikde jinde na světě neuvidíte tolik nefunkčních, opuštěných, propastnými socioekonomickými rozdíly zoufale rozpolcených a trvale neudržitelných měst jako ve Spojených státech.

Příčina i důsledek úpadku

Kdo neviděl na vlastní oči, neuvěří. Obrázek, který o sobě Spojené státy vysílají do světa, patří k těm nejzmanipulovanějším na světě. Z médií známe americká města jako místa plná krásných rodinných domů obklopených vzrostlými listnáči, známe záběry z New Yorku, Los Angeles či San Franciska, prosperujících a pulsujících měst plných života, kultury a investic. Negativní stránky zdejších měst nám jsou představovány nanejvýš v podobě filmů odehrávajících se v černošských ghettech. Stejně tak jako jsou utajovány skutečné příčiny úpadku, pravděpodobně se nesetkáte ani se skutečnou podobou měst jako Cleveland či Detroit, nebo jakéhokoli jiného amerického města malé a střední velikosti postiženého nenasytností a pomíjivostí kapitalistické výroby. Jsou to jakési městské zombie, napůl mrtvá sídla, ve kterých nadále přežívají lidé.

Vůbec přitom není vyloučeno, že podobně může dopadnout Xiamen, Yiyang, Shaoxing nebo i Praha, pokud si jejich samosprávy rychle neuvědomí, že na stavění měst podle amerického modelu a momentální ekonomické situace je něco špatně. Přitom to, že mnohá města jednou dopadnou jako Detroit, ve kterém se v noci už ani nesvítí, protože není pro koho, předpovídal už Karel Marx, když upozorňoval, že v důsledku neustálé obměny výrobních prostředků a potřeby kapitalistů stále investovat a navyšovat svůj kapitál bude docházet k expanzi zastavěného či jinak narušeného prostředí, které se později projeví jako překážka dalšího rozvoje nebo dokonce jako příčina i důsledek úpadku v jednom.

Politiky a developery toto poselství ovšem těžko někdy může oslovit, neboť právě tento způsob výstavby nese ty největší, byť krátkodobé výnosy. Těžko si lze kupříkladu představit, že Spojené arabské emiráty budou schopné financovat provoz svých obřích budov i poté, co na tomto území jednou dojde ropa. Jenomže co bude za sto let, a jestli z megalomanských projektů zbudou jen torza, zatímco lidé nebudou mít co jíst a pít, je současníkům jedno. Tou dobou už budou podřimovat ve svých pozlacených rakvích.

Život a smrt velkoměst

Určitou naději lze snad vidět v pokračující osvětě vedené těmi, kteří se zabývají podobou a vývojem měst. V tomto úsilí byla úspěšná například slavná americká urbanistka Jane Jacobsová. Ta již v šedesátých letech brojila proti tehdy populární a fordistickou ekonomikou masivně dotované výstavbě racionálních měst, založených na určitém řádu s funkčně oddělenými čtvrtěmi, které spojovaly dálnice obřích rozměrů. Tyto státem mohutně podporované realizace sice vedly k výstavbě mnoha skvostů modernistické architektury, zároveň však měly za následek totální odlidštění městských center, v nichž dodnes dominují převážně obří monolitické stavby úřadů a korporací, zatímco lidé žijí na okrajích města a mezi oběma světy pendlují ve svých autech po obrovských dálničních nadjezdech a podjezdech.

Jane Jacobsové se nepodařilo před tímto vývojem uchránit všechna americká města. Podařilo se jí však zachránit newyorskou Greenwich Village i západní rezidenční čtvrť v centru kanadského Toronta. Její zásadní dílo The Death and Life of Great American Cities (Život a smrt amerických velkoměst, 1961)znají snad všichni architekti. Těžko však říct, co si čtenáři mimo angloamerické prostředí z této knihy odnášejí. Bez osobní zkušenosti s obyčejným americkým městem zdecimovaným modernistickým plánováním možná zůstává základní poselství knihy abstraktním konceptem, postrádajícím jasné obrysy. Jisté je, že mnozí architekti nadále pracují pro ropné šejky, pro čínský centrálně plánovaný kapitalismus či pro korupčníky spojené s pražskou ODS a pomáhají jim realizovat jejich představy o modernitě a pokroku. Stále přitom chybí aspoň částečně udržitelné paradigma budování měst.

Autorka je sociální geografka.