Výpravná monografie věnovaná sochařce Ellen Jilemnické představuje impozantní tvorbu fragmentární povahy. Průvodní eseje však neprávem opomíjejí filosofický a poetický rozměr jejích sochařských objektů.
Socha má svůj život, který je pravděpodobně intenzivnější než bytí jiného výtvarného objektu, třeba klasického závěsného obrazu. Trojrozměrnost a masivnost dávají svérázné existenci sochy akcent čehosi nadčasového, mimořádného a téměř posvátného. Po božských a později lidských postavách se sochami či sousošími staly také věci, pocity, děje, příběhy či pojmy, a to zejména v tvůrčím diskursu dvacátého století. Ovšemže také sochařsky ztvárněné předměty jsou obdařeny čímsi antropologickým, a tak se opět stávají bytostmi a ožívají, obdobně jako všední věci, které použil Marcel Duchamp ve svých readymades.
Na počátku dnes už rozsáhlého sochařského díla Ellen Jilemnické – jejíž loni vydanou monografii sestavil historik umění Petr Wittlich – jsou mimo jiné pískovcové objekty Dopis ze vsi nebo Pozdrav od moře. Odstartovaly sérii rukou cosi svírajících, avšak postrádajících podstatný zbytek postavy, tělo, hlavu, tvář.
Objekt jako dokument
Jilemnická je v celku své tvorby svéráznou filosofkou a hledačkou jiné sochařské dimenze, než na jakou jsme zvyklí. Rovněž Rodinovy mramorové ruce existují samy o sobě, vyvolávají však představu čehosi neúplného, násilného, torzovitého. Jilemnická se nejen v cyklu rukou, ale ve většině svých sochařských kreací (na jejichž začátku bývá, jak sama tvrdí, především neotřelý nápad) pokouší nahlédnout sochařský objekt jako dokument. Fragmentárnost nepředstírá, ale dovedně s ní pracuje a přivádí ji nazpět k celku. Kupodivu si právě tohoto charakteru jejích „monumentálních fragmentů“ – řečeno se sochařem Miloslavem Chlupáčem – nepovšiml nikdo z kritiků, kunsthistoriků ani literátů, jejichž hlasy jsou shromážděny ve výpravné a precizní monografii nazvané prostě Ellen Jilemnická.
Autoři průvodních a doplňkových textů, jejichž editorem byl zkušený znalec moderního sochařství Petr Wittlich, se koncentrovali na jednotlivé tvůrčí etapy, na dílčí témata, na groteskní či dokonce popartový charakter některých děl (Josef Kroutvor, Eugen Brikcius), na patřičnost či abnormalitu sochy v prostředí městského sídliště (Viktor Šlajchrt), na téma ruky jako „interpreta myšlenky“ (Marcela Pánková). Nikdo se však nezabýval otázkou, co je pro sochařství Jilemnické vskutku podstatné.
Poezie sochy
Dílo Ellen Jilemnické svědčí zejména o jakési průkazné cestě napříč kulturami a styly, jeho základní konstantou je přitom fascinace daným sochařským materiálem. Každý sochař překonává tíhu a zemskou přitažlivost, avšak zejména moderní umělci mají sklon zachytit pohyb, který vzdoruje tíživému ukotvení všeho na zemi. Constantin Brancusi vytvořil dynamického „ptáka v prostoru“, Jilemnické oblíbenec Alberto Giacometti šel – podle jejích slov – „s modelací až na pokraj ničeho“. A ona sama se pokusila sochařsky „znázornit něco tak jemného a křehkého, jako jsou motýlí křídla“. Tato sochařka je básnířkou v intenci svého oboru. Toto klíčové konstatování v monografii sice nenalezneme, je zde však oddíl autorčiných básnických textů (některé vyšly v roce 2008 knižně ve výboru Výlet nekončí), doprovázený jejími expresivními kresbami.
Defilé soch a realizací zachycených v monografii je téměř kompletní, nicméně sochařčina práce pokračuje dál. Z doprovodných textů je asi nejcennějším autorčino osobní vyznání, nazvané prostě O sochařství, a pak obšírné curriculum vitae Životní a umělecká dráha E. J., které krátce před smrtí napsal její životní druh, filosof Vladimír Borecký.
Autor je básník a kritik.
Petr Wittlich a kol.: Ellen Jilemnická. Gallery, Praha 2011, 162 stran.