Problematika daní bývá diskutována v určitých intervalech: obvykle v březnu, což souvisí s podáváním daňového přiznání, pak při zmínce o takzvaném dni daňové svobody, nebo když vláda ohlásí zvyšování daní. Naposledy tak občany z daňové letargie vytrhl ministr Kalousek svou úvahou o dalším zvyšování DPH až na 20 procent – tentokrát s uvažovanými výjimkami na knihy a léky.
Daně bývají interpretovány různě: jako „trest za úspěch“ (Kalousek) nebo – v inteligentnější společnosti – jako „to, čím platíme za civilizovanou společnost“ (J. O. Holmes). Není divu, že český rodák J. A. Schumpeter říkal, že ve fiskální historii najdeme odraz společenského vývoje.
Výše a struktura daní sdělují hodně o ekonomice, ale i o společnosti, v níž žijeme. Spojení „daň jako trest za úspěch“ implikuje, že ten, kdo je bohatý, je bohatý zaslouženě, a trh tudíž poskytuje správné a spravedlivé rozložení bohatství. Zároveň jde o přesvědčení, že „každý svého štěstí strůjcem“ a úspěch je individuální fakt, jenž nemá s celospolečenskými podmínkami (infrastruktura, kultura země, sociální smír atd.) vůbec nic společného. Podobné je to se snem o daňové svobodě, jenž nám vnucuje myšlenku, že stát je parazit, který z nás žije, jakási cizí entita, již vlastně k ničemu nepotřebujeme. Podnikatelé, kteří tvrdí, že stát ani společnost k ničemu nejsou, by mohli uvítat třeba podnikání v takových zhroucených státech (failed states), jako je Somálsko či Súdán. Tam je jistě nikdo s daněmi obtěžovat nebude.
O tom, komu přeje Nečasova vláda, není pochyb. Za situace, kdy skuhrá nad vývojem veřejných financí, sáhla ke zrušení daně z dividend (inkaso 9 mld. korun). Nikterak jí přitom nevadí zvyšovat DPH, která je degresivní daní. U daní totiž není rozhodující jen sazba, ale i jejich dopad na různé vrstvy obyvatel. Degresivita daně (typická pro nepřímé daně) nejvíce postihuje nejchudší skupiny obyvatel, protože ty všechny své příjmy utrácejí a nejsou schopny hromadit úspory. Vyspělé země proto používají několik sazeb DPH (na potraviny a léky nejnižší, často i nulovou!). Pokud už má stát – jako např. Dánsko – vysokou sazbu DPH, pak ji kompenzuje vysokými progresivními přímými daněmi. Daňovou progresi jsme dříve měli i my – předtím než pravicové vlády představily pozoruhodný koncept tzv. rovné daně, která nejenže není rovná, ale ještě ke všemu se platí ze superhrubé mzdy. To je další neobyčejný vynález, jenž v podstatě spočívá v tom, že platíte daň z daně. Progresivní zdanění může být vyjádřeno několika sazbami, rostoucími s daňovým základem.
Důraz na nepřímé daně, jehož jsme v ČR svědky, je typický pro rozvojové země. Taková DPH se totiž relativně dobře vybírá (občané nemohou vyhrožovat hromadným přesunem do daňového ráje, protože zboží spotřebovávají v domácí ekonomice). Málo vyspělé země často rezignují na vybírání daní od bohatých skupin či z oborů, kde zdroje jsou (finanční sektor), a proto se koncentrují právě na nepřímé daně. Zvyšování DPH je tak pouze vyjádřením bezmocnosti státu vůči bohatým a vlivným aktérům – ať už to jsou nadnárodní firmy či bohatí jednotlivci.
Možností, jak se firmy mohou vyhnout placení daní, je mnoho. Třeba útěkem do daňových rájů (mezi které patří např. i Nizozemsko). Ještě ďábelštějším nástrojem jsou ale vnitrofiremní ceny. Ty používají právě nadnárodní firmy, čímž se legálně vyhýbají daňové povinnosti. Pomocí umělých cen mohou „vytvářet“ zisky tam, kde je nízké zdanění, a naopak vykazovat ztráty v zemích s vyšším zdaněním. Tyto praktiky státu vydatně „pouštějí žilou“ a v České republice máme zkušenosti s obojím. Proti těmto negativním vlivům by se mělo postupovat koordinovaně, ideálně v rámci EU, když už ne přímo globálně. Regulace daňových rájů, placení daně nikoli v místě sídla firmy, ale provozoven, zdanění finančního kapitálu či obratu burzy – to jsou jen příklady kroků, jimiž se lze bránit daňovým odtokům.
Když spolupráce chybí, dochází v rámci zemí k tzv. daňovému dumpingu, tj. závodu ve snižování přímých daní (ve prospěch firem), kterého se nadšeně účastnilo i Česko. Například Irsko má sazbu z příjmů právnických osob 12,5 procenta. Není tedy divu, že země s nízkým zdaněním se dostávají do problémů se zadlužením, zatímco například skandinávské země, kde je vysoká daňová kvóta (neboli poměr daní k HDP), tyto problémy nemají.
Vazba daní a HDP je další zajímavý spor. Pravicoví politici a ekonomové mají tendenci tvrdit, že nízké daně (hlavně ty přímé!) jsou hlavním motorem ekonomického růstu. Podle této logiky by ale nejdynamičtější zemí světa musel být např. Bangladéš. Vazba mezi úrovní zdanění a hospodářským růstem zdaleka není tak přímočará a jednoduchá. Je také velký rozdíl, jestli je vybrané daňové inkaso „odkláněno“ kamarádíčkům a klientele, která financuje volební kampaně politických stran, nebo jestli se z něho financuje efektivní poskytování veřejných statků, jež zvyšují kvalitu života obyvatelstva.
Česká republika je zemí s velmi zajímavým daňovým mixem. Je velmi degresivní (tj. nejvíce tyje z těch nejchudších), majetkové daně se de facto nepoužívají, daňová progrese rovněž téměř neexistuje, naopak různé úlevy a zastropování pomáhají opět nejbohatším. Tyto skupiny rovněž profitují z podpor stavebního spoření, penzijního připojištění atd. (právě bohaté skupiny jsou schopny nejvíce spořit). Obrovské jsou také rozdíly mezi zdaněním zaměstnanců a OSVČ, které podporují tzv. švarcsystém – tedy situaci, kdy živnostník de iure je v podstatě zaměstnancem. I na tak stručném výčtu je jasně vidět, které skupiny obyvatel preferuje současná vláda a komu se cítí být zavázána.
Autorka je ekonomka.