Na českou politickou scénu vniklo podivné seskupení jménem Holešovská výzva. Vyvolává úsměvy a pobavení, ale také zděšení, hrůzu, strach a obavy. Obavy o to, že demokracie je v ohrožení, že ji začíná rozežírat podivný typ extrému, který, zdá se, má masovější zastoupení, než se komukoli ještě včera zdálo, takže z extrému se může snadno stát jeden z bočních toků hlavního proudu. Proč ale tolik strachu z hygienicky motivovaného davu, který za patetického zpěvu husitského chorálu a s písní Demokracie od Karla Kryla táhne do ulic a volá po očištění politiky? A proč vůbec tolik strachu o demokracii, jejíž základy, jsou-li nějaké, přece nemůže ohrozit jedna nesourodá skupinka protestujících?
Holešovská výzva vyvolává děs a hrůzu především proto, že nemá žádnou strukturu. Není to artikulovaný protest, který by využíval zaběhnuté metody a postupy komunikace většinového politického diskursu, kterému rozumíme a umíme s ním pracovat. Holešovská výzva přináší chaos, energii změny, protestní vůli, hnutí mysli, které jsou ale právě pro svou neurčitost naprosto nepoužitelné k jakékoli změně.
Politik zabydlený v klasických mechanismech moci a její distribuce je pochopitelně zděšen tím, že takový chaos vůbec existuje. Děsí ho neuspořádanost, která nerespektuje, co on považuje za základ jakéhokoli lidského systému. Neartikulovaný protest do systému nepatří, protože odmítá hovořit jím preferovaným jazykem: místo srozumitelných slov vydává pouhé skřeky, které odstrojují člověka politického a mění ho ve stádní zvíře, smečku. Jenže je to opravdu tak? Není naopak podobně chaotické vzepětí vždy na počátku každé politiky a není takový neartikulovaný hlas nakonec sama politika v čisté podobě?
Obecná představa o politice se pojí s mechanismem komunikace. V demokratické společnosti je chápána jako výměna názorů různých stran, které reprezentují odlišné zájmy. Střetávají se tu různé podoby a představy proměny společnosti a tento střet je pravidelně inscenován ve volbách. Přičemž se předpokládá, že i každý člen společnosti se prakticky či v představě ztotožní s jednou ze zájmových skupin, anebo přinejmenším své vlastní zájmy sladí s někým, kdo je jeho pozici nejblíže.
Holešovská výzva ale nic takového nedělá. Nereprezentuje žádný zájem, existuje sama o sobě a jen pod tlakem médií, která si spolu s politiky žádají jasnější artikulaci, tento zájem dodatečně hledá a konstruuje, případně se brání konstrukcím, které jsou jí vnucovány. To je také důvod, proč politici v reakci na Holešovskou výzvu – zmateni chaotickou podstatou tohoto politického (po)hnutí – okamžitě potřebovali toto proudění někam zařadit. Z fašistické škatulky se Holešov ve veřejném mínění rychle přesunul pod křídla komunistická, čemuž pomohla i vstřícná odborářská reakce, paradoxně motivovaná podobně jako odmítává reakce pravicových politiků.
S protestem typu Holešova si zkrátka nikdo pořádně neví rady. Umíme si ho buď přivlastnit pro vlastní potřebu, což dělají odbory, vzdor tomu, že je to riskantní podnik na hraně demokratických zvyklostí, anebo ho dokážeme vyloučit, což ostatně politické strany, nejenom ty pravicové, dělají vždy, když něco nechápou. Jako část vyloučená z politiky, která se velmi podobá známému konceptu „části bez podílu“ Jacquese Rancièra z knihy Neshoda (1998, česky 2011), tu potom Holešov stojí v roli připomínky skutečné politiky. Zdá se totiž, že politika se rodí tam, kde se potkáváme s něčím, čemu naprosto nerozumíme a čemu klasickými způsoby politické komunikace rozumět ani nemůžeme, tam, kde se potkáváme s něčím, co si tudíž nelze přivlastnit, co si nelze podřadit, co se vzpírá disciplíně, co se nedá řídit.
Holešovská výzva děsí nejvíce právě proto, že odhaluje nekonsensuální, disentní jádro politického konfliktu, který jsme z politiky už dávno vytěsnili tím, že jsme vytvořili sadu moderačních, zprostředkujících postupů (Rancière jim říká jednoduše „policie“), jež takové setkání znemožňují.
Než tedy nasadíme „policii“ a začneme tento děsivý chaos hníst podle svého, zkusme u něho přece jen ještě chvíli vytrvat, abychom po návratu k „normálu“ dokázali tradiční politiku nahlédnout trochu jinak. Jiný význam ostatně Holešovská výzva nemá, škrtneme-li nepopiratelnou zábavnou vrstvu, kterou si ale do sytosti vychutnala už jiná média.
Autor vede kulturní rubriku České televize.