Žijeme v době protestů a nepokojů. Kdykoli se v dějinách proti něčemu protestovalo, umění bylo nablízku. Někdy zapřažené do boje, jindy strnule přihlížející, paralyzované vlastní nedostatečností. Zvukové performance Romana Krzycha jsou případem, kdy politika kontaminovala umění do té míry, že ho takřka znemožňuje.
Některé druhy umění mají ke společenské či politické angažovanosti blíže než jiné: ty, které pracují se slovem a obrazem, mají schůdnější cestu, protože umějí mluvit přímou a názornou řečí (ale zároveň se často chytají do pastí, jež samy nastražují). Mnohem méně možností má hudba, která vzhledem k oslabenému vztahu reference v podstatě není schopná konkrétní a jednoznačné výpovědi, a pokud máme pocit, že ano, je to jen díky tomu, že součástí díla, které jsme zvyklí považovat za hudební, jsou i cizorodé, nehudební znaky: slova (texty písní, prohlášení hudebníků) a obrazy (jevištní stylizace, projekce, cover art). Těžko dosažitelná možnost politického gesta rozpuštěného přímo ve zvuku však přesto vybízí k atakování.
Hluk jako nepředvídatelnost
Už zhruba rok se po Praze potlouká Romano Krzych, francouzský hudebník v oprýskané kožené bundě se vzezřením teroristy, který nenávidí Francii a tvrdí o sobě, že má polské kořeny. Dříve ho bylo možné slyšet a vidět například ve skupině Bülanz Orgabar, nyní vystupuje v duu IR anebo sám, s vražedně vazbícím diktafonem v ruce. Koncertuje vcelku zřídka a pro nepočetné publikum, které během jeho performancí zpravidla ještě výrazně řídne, přesto ale existuje dost důvodů pro to označit ho za jediného bytostně politického hudebníka v Praze.
Není asi náhoda, že jde o tvůrce, jehož základním vyjadřovacím prostředkem nejsou tóny, melodie či zpěv, ale v první řadě ruchy a – jak napovídá jméno – křik. Jeho domovem nikdy nebyla města ani státy, ale hluk. V málokteré hudební oblasti přitom lze nalézt tolik konformnosti a bezzubosti jako na poli noise music, což na jedné straně zabíjí žánr a na druhé straně umocňuje velikost výjimečných gest. V pojetí Romano Krzycha však hluk nefunguje jako místo, kde se dá bydlet, ale jakožto čistá a ryzí nepředvídatelnost. Hluk jako proměnlivý prostor, ve kterém není radno se čehokoli dotýkat, protože by nám to v okamžiku mohlo utrhnout ruce. Prostor, v jehož souřadnicích je exploze stejně intenzivní a bolestivá jako nenadálé zmlknutí.
Není čas
Subverzivnost Romana Krzycha – a zároveň působivost celé jeho aktivity – spočívá v tom, že mu za prvé nedělá problém zabíjet a za druhé ničeho nelituje: je absolutně nemilosrdný a bez lítosti, a to jak ke světu, publikem a pořadateli počínaje, tak i k sobě a své vlastní produkci. Proto také mnohé jeho koncerty končí, aniž by vůbec začaly; proto ukončuje své sety náhle a se slovy jako „není čas“, která mohou odkazovat ke konkrétním organizačním komplikacím, ale zároveň fungují jako zpráva o stavu světa; proto přestává hrát, aby promluvil, a když se odhodlá k prohlášení, zjišťuje, že je nemožné cokoli říct. Vedle těchto vlastností se ale Romano Krzych vyznačuje také neobvyklou citlivostí: funguje jako seismograf, schopný zaznamenávat i ty nejjemnější otřesy a okamžitě je promítat do přítomného okamžiku hraní. Někdy je okolním vlivům – ať už jde o revoluční kvas na Blízkém východě, otevřené nepřátelství zvukaře nebo krátký nepatřičný úsměv jednoho z návštěvníků koncertu – vystavený do takové míry, že sám působí jako naprosto prázdný: člověk bez nitra, negativismus bez obsahu.
„Mimochodem, nevíte něco o chlápkovi, který se potuluje po okolí a hraje na harmoniku? Toho si lehko zapamatujete: když má mluvit, hraje, a když by měl hrát, mluví… Víte, madam, kdo zabil čtyři lidi, zabije klidně i pátého.“ Tato replika z filmu Tenkrát na západě přesně sedí na Romana Krzycha. Ve filmu se postava muže s harmonikou postupně konkretizuje ve mstitele starého zločinu – za co se ale mstí Romano Krzych? Odpověď je možná v jeho očích, které jsou neustále upřené kamsi za obzor. Ačkoli kolem sebe vidí mnohočetné příklady každodenního útlaku, dívají se především dopředu, do budoucnosti. Pomsta, koncentrující se v jeho nepředvídatelných, hlučných i tichých akcích, je pomstou za stupňující se příkoří, které teprve přijde. Pomsta za to, co je nám upíráno ještě předtím, než se to zrodí. Pomsta za budoucnost.