Nová polská levice

Krytyka Polityczna je levicová organizace, jejímž cílem je vytvořit v Polsku nové a moderní levicové prostředí. Mohla byste ji krátce představit?

Krytyka Polityczna vznikla v roce 2002. Naším cílem je překračování bariér mezi jednotlivými disciplínami. Vycházíme z předpokladu, že kultura, věda a politika ovlivňují společenskou realitu ve stejné míře, liší se pouze svými výrazovými prostředky. Neuzavíráme se v žádné z těchto oblastí, snažíme se je naopak propojovat. Například veškeré formy uměleckého vyjádření jsou do určité míry i politickými výpověďmi o světě, artikulují a formují naše názory. Vydáváme politicko-sociologický čtvrtletník Krytyka Polityczna, od roku 2006 existuje také stejnojmenné vydavatelství. Máme devět knižních edic a v roce 2010 jsme vydali více než třicet titulů. Máme také internetové stránky, které byly zpočátku spíše informačního charakteru. Dnes se z nich ale stalo nezávislé médium průběžně komentující politické a společenské dění v Polsku i v zahraničí. Ve Varšavě navíc provozujeme Kulturní centrum Překrásný nový svět, které je naším sídlem a zároveň zde pořádáme řadu diskusí, setkání, filmových projekcí i workshopů. Podobná centra existují také v Lodži, Polském Těšíně a Gdaňsku.

Za cíl si kladete mimo jiné „vytvořit ve veřejné sféře místo pro levicový diskurs a společenský projekt“. Podařilo se vám jej zrealizovat?

Ano. A říkám to s plnou odpovědností. Dnes fungujeme jako plnoprávný levicový hlas, který je slyšet ve veřejné debatě, jsme zvaní do médií. Řada z našich postulátů a pohledů na svět pronikla do mainstreamu. Přestaly být podivné nebo exotické, jak tomu do jisté míry bylo ještě před několika lety. Mám na mysli například progresivní zdanění nebo odstraňování sociálních nerovností. I média, která byla dříve spíše liberální, s orientaci lehce vpravo, se dnes přiklánějí více na naši stranu. Společnost se začíná proměňovat. V období krize, nejen v Polsku, ale například i ve Španělsku nebo ve Spojených státech, se kyvadlo vychýlilo lehce doleva.

Polsko má novou vládu. Jak hodnotíte podzimní polské parlamentní volby?

V Sejmu jsou dnes zastoupeny dvě strany, které se označují za levicové. Kdybychom na ně uplatnili naši definici levicovosti, byly by to spíše strany „pololevicové“. Janusz Palikot [vůdce nově založeného Palikotova hnutí – pozn. red.] vystoupil s hospodářsky silně liberálním programem, který je ale levicový v kulturní či sociální oblasti. Svaz demokratické levice neměl špatný program, ačkoli ani oni nebyli zcela konsekventní. Svaz demokratické levice je už dvacet let stranou rádoby levicovou, ale část svých postulátů nikdy nezrealizoval. Dnešní situace na polské politické scéně je novinkou i pro SLD. Doufáme, že si budou s Palikotovým hnutím konkurovat, že spolu budou soupeřit o to, kdo nakonec navrhne některé zákonné úpravy, například v oblasti regulace potratů nebo liberalizace vztahů mezi státem a církví. Snad tak dojde ke změně. Krytyka Polityczna jako nestranická organizace je může alespoň trochu kontrolovat.

Janusz Palikot vyrazil do boje s heslem „moderní stát“. Chce bojovat za práva menšin, za právo žen na potrat či naopak proti výrazné roli katolické církve v polském veřejném životě, ačkoli jeho názory v ekonomické oblasti jsou často v ostrém kontrastu s názory většiny levicových politiků. Kde hledat rozdíl mezi vizí moderního státu v podání Janusze Palikota a vaší organizace?

Je zajímavé, co si Janusz Palikot představuje pod pojmem „moderní“. Některá jeho vyjádření napovídají, že je to modernost liberální, levicová, možná libertinská ve společenské sféře, ale po ekonomické a sociální stránce se neliší od programů, jež byly v Polsku realizovány v průběhu uplynulých dvaceti let. Jsme tedy moderní, protože stejně jako všichni snižujeme daně, jsme moderní, protože stejně jako všichni rezignujeme na sociální politiku, jsme moderní, protože sázíme na velké korporace a podnikatele a nezajímají nás „archaická“ témata typu vyloučených minorit apod. V tom spočívá rozdíl mezi námi. Janusz Palikot reaguje na určité signály. Pod vlivem kritiky se ještě v průběhu předvolební kampaně i okamžitě po volbách začal od některých svých nápadů distancovat. Přišel s různými podivnými konstrukcemi, například s ideou zavedení rovné osmnáctiprocentní daně. Lidé vydělávající dva a půl tisíce zlotých, což je poměrně velká skupina, by oproti tomu daně vůbec neplatili… Chce-li být Palikot levičákem – a dnes chce –, musí se ještě snažit. Na druhé straně je to otázka i pro nás: jak vést levicovou politiku, jak například odstraňovat velké rozdíly v příjmech lidí, jak realizovat dobrou sociální inkluzivní politiku ve světě, v jakém žijeme. Zjišťujeme, zda mohou recepty staré dvacet nebo třicet let vůbec obstát v dnešních podmínkách.

V programu Palikotova hnutí lze najít i tato slova: „Jsme prvním společenským hnutím po roce 1989, které se rozhodlo být politicky aktivní. Vznikáme zdola…“ Nejde ale spíše o degradaci pojmu společenské hnutí?

Janusz Palikot přijal tuto strategii a ona se osvědčila, což má své klady i zápory. Jeho strana se prezentuje jako společenské hnutí, respektive jako hnutí zdola, nestranické, antisystémové a antiestablishmentové, což zní vzhledem k jeho dřívějšímu působení na polské politické scéně lehce kuriózně. Všichni víme, že je představitelem onoho establishmentu, že byl dlouho součástí zdegenerovaného stranického systému v Polsku stejně jako zavedeného systému mediálního [J. Palikot byl od roku 2005 poslancem za Občanskou platformu, v letech 2005–2006 vydavatelem konzervativního týdeníku Ozon – pozn. red.]. Palikot vytvořil své hnutí během necelého roku, nemá žádné hlubší zakořenění. Problém věrohodnosti je výtkou, která k němu směřuje de facto z každé strany politického spektra. Faktem ale zůstává, že se mu s podobnými hesly podařilo dostat do parlamentu.

Krytyka Polityczna nebyla ani Palikotovým příznivcem, ani jsme nikoho nepřesvědčovali, aby jeho hnutí volil. Přesto je pro nás důležité, že z jeho kandidátek se do Sejmu dostali i někteří společenští aktivisté, například Wanda Nowická, ředitelka Federace pro záležitosti žen a plánování rodiny, která už dvacet let bojuje za práva žen a za liberalizaci zákona o potratech, nebo Robert Biedroń, koordinátor Kampaně proti homofobii, bojující za práva sexuálních menšin. Přes značné kontroverze byla Wanda Nowická nakonec zvolena vicemaršálkyní Sejmu. To je opravdu velká změna. V Polsku dnes existuje poptávka po nové společenské síle, i to je pozitivní. V roce 2007 Poláci vůbec nechtěli vystoupit z partajního matrixu Občanská platforma – Právo a spravedlnost. Šlo o takovou zrcadlovou hru mezi dvěma pravicemi. Ta byla najednou narušena, a to i díky Palikotovi, a nikoli díky SLD, jenž velmi stál o to být onou třetí silou, což se mu nepodařilo.

Neobáváte se, že reakce pravicových a konzervativních kruhů bude právě proto ještě razantnější?

To je dobrá otázka. Palikotův volební ú­spěch, mimo jiné se silně antiklerikálními hesly, skutečně vyvolal určitou protireakci pravice, která se začala cítit ohrožená. Znovu se například začíná uvažovat o zostření zákona o potratech. Existuje tedy určité riziko, ale Palikotův program týkající se například rovnoprávnosti žen nebo práv sexuálních menšin zároveň mnoho lidí osmělil. To, o čem Poláci mluvili jen doma před televizí, najednou někdo vyslovil veřejně. A lidé dokonce mohli volit někoho, kdo podobná hesla propagoval. Už se za ně nemuseli stydět, protože taková strana se dostala do parlamentu.

Zajímavé byly povolební reakce polských médií. Snad poprvé jsem od novinářů uslyšela větu: Podívejte se, do parlamentu se dostal někdo, kdo propagoval vaše hesla! Trochu je to zaskočilo. Zaskočil je fakt, že to, co se říká a o čem se píše, může mít vliv na reálnou politiku ve smyslu stranické politiky.

V Polsku existuje podle mého názoru velký rozdíl mezi tím, jaký je oficiální postoj naší politické elity, a tím, jak lidé v praxi žijí. V nás to vyvolávalo velkou frustraci. Šlo o jistý druh přetvářky – oficiálně jsme všichni katolíci, chodíme do kostela a milujeme svého papeže, ale v soukromém životě žijeme velmi liberálně. Palikot měl odvahu učinit z toho polovinu svého volebního programu. Toho se všechny strany strašně bály, zejména SLD, který si dlouho myslel, že církvi se postavit nelze, že musíme obětovat ženy, homosexuály či různé vyloučené nebo marginalizované skupiny obyvatel ve prospěch vyšších cílů, například vstupu do Evropské unie. Palikot udělal výrazný krok kupředu. Dozajista konjunkturálně, ale pokud se podaří pootočit společnost lehce doleva, třeba s pomocí odpovídajících zákonů, bude to jen dobře. Neměli bychom podobné iniciativy předem odmítat s tvrzením, že „to nemyslí poctivě“.