Na cestě v osmnácti

Asfaltová cesta se vzdouvala a klesala a nebrala konce, jako by byla přilepená na mořské vlně. A já jsem jako loď, když kráčím po téhle silnici vinoucí se kopcovitou krajinou. Letos mi je osmnáct. Těch pár žlutých chlupů na bradě, co si s nimi pohrává vítr, to jsou první, které se tu usadily, takže si na nich obzvlášť zakládám. Po téhle cestě už jdu celý den, viděl jsem hodně hor a spoustu mraků. Každý mi připomněl některou ze známých tváří. Otočil jsem se k nim a volal na ně jménem. Takže i když už jdu celý den, nejsem ani trochu unavený. Vyšel jsem takhle zrána a došel až do pozdního odpoledne, dokonce jsem už zahlédl i kštici soumraku. Ale stále jsem ještě nedošel do žádného hostince.

Cestou jsem potkal dost lidí, ale nikdo nevěděl, co je tam vpředu a jestli tam je nějaký hostinec. Všichni mi říkali: „Běž se tam podívat a uvidíš.“ Jasně, měli pravdu, vždyť tam jdu. Přesto jsem na hostinec ještě nenarazil. Asi bych si měl začít dělat kvůli hostinci starosti.

Zdá se mi divné, že i když jdu celý den, projelo kolem jen jedno auto. Bylo to v poledne, zrovna jsem si říkal, že bych si mohl něco stopnout, ale to jsem uvažoval pouze o stopování a s hostincem jsem si ještě hlavu nedělal, jenom jsem přemýšlel o tom, jak by bylo super si stopnout auto. Stál jsem na kraji silnice a mával na auto, mával ostošest a vypadalo to úplně přirozeně. Ale řidič se na mě ani nepodíval, auto mi stejně jako řidič taky nevěnovalo pozornost, ani jsem se nenadál a bylo pryč. Rozběhl jsem se za autem jako o závod, jen tak, pro radost, tehdy jsem ještě nepomyslel na problémy s hostincem. Běžel jsem za ním, dokud mi nezmizelo z dohledu, a pak jsem se rozesmál na celé kolo, jenomže jsem si hned uvědomil, že kvůli bujarému smíchu nemůžu popadnout dech, takže jsem se přestal smát. Pln elánu jsem se vydal dál po cestě, jen jsem trochu litoval, že jsem před chvílí do své přirozeně mávající ruky nevložil pořádný šutr.

Teď už bych si fakt něco stopnul, soumrak se blíží a hostinec stále v nedohlednu. Ale za celé odpoledne jsem nezahlídl ani jedno auto. Kdybych měl teď zastavit auto, určitě bych to dokázal. Lehl bych si doprostřed silnice a nevěřím, že by každé auto neduplo na brzdu a nezastavilo mi před nosem. Nicméně není slyšet ani zvuk motoru. Musím teda šlapat a uvidím. To je fakt, půjdu a uvidím.

Silnice klesala a zase šplhala, ta místa nahoře na obzoru mě přitahovala, sváděla mě, abych se ze všech sil hnal nahoru a rozhlédl se po hostinci, ale vždy jsem spatřil jen další vrcholek a uprostřed pochmurný, skličující radián. Přesto jsem se znovu a znovu hnal na místo na obzoru, jako by šlo o život. Teď se taky ženu nahoru. Tentokrát jsem uviděl ne hostinec, ale auto. Stálo dole na silnici, otočené směrem ke mně. Zpozoroval jsem řidičův vystrčený zadek, na kterém se usadily červánky. Jeho hlavu jsem neviděl, byla ponořená v přední části auta, kapota šikmo trčela vzhůru jako našpulený ret. Korbu měl plnou bedniček, určitě tam má ovoce, pomyslel jsem si. Nejlepší by byly banány. Určitě je má i vepředu v kabině, až se tam usadím, mohl bych si jeden dát. Auto má sice namířeno tam, odkud jsem přišel, ale na směru už mi stejně nezáleží. Teď potřebuju hostinec, a když není hostinec, potřebuju auto a auto mám před sebou.

Radostně jsem přeběhl k autu a slušně řidiče pozdravil. „Dobrý den.“

Řidič asi neslyšel, protože se pořád hrabal v autě.

„Dáte si cigaretu, šéfe?“

Až teď se vzepřel, vytáhl hlavu zpod kapoty, natáhl ke mně svou černou ruku a vzal si podávanou cigaretu. Rychle jsem mu připálil, on si ji pověsil na ret, párkrát silně potáhl a ponořil hlavu zpátky.

Byl jsem tedy klidný. Když si ode mne vzal cigaretu, určitě mě nechá svézt. Začal jsem přecházet kolem auta tam a zpátky, abych odhalil obsah bedniček. Ale nebylo pořádně nic vidět, zkusil jsem to čichem a rozpoznal vůni jablek. Jabka taky nejsou zlý, pomyslel jsem si.

Za chvíli měl auto spravené, zaklapl kapotu a seskočil. Rychle jsem k němu přistoupil: „Šéfe, chtěl bych se svézt.“ Vůbec mě nenapadlo, že mě svou černou tlapou odstrčí a zařve: „Zmiz!“

Vzteky jsem oněměl, on si však jen ležérně otevřel dveře, vlezl dovnitř a ozval se startér. Věděl jsem, že když promarním tuhle příležitost, další už nebude. Věděl jsem, že musím jít do toho. Přeběhl jsem na druhou stranu, otevřel si dveře a taky vklouzl dovnitř. Byl jsem připraven svést s ním v kabině tuhý boj a už ve dveřích jsem na něj houkl: „Ještě máte v puse mou cigaretu.“ To už se auto rozjíždělo.

On se však jen usmál a přátelsky si mě prohlížel, což jsem vůbec nechápal. Zeptal se: „Kam jedeš?“

„To je jedno, kamkoli.“

A pak důvěrně: „Dal by sis jabko?“ Pořád na mě hleděl.

„To se snad není třeba ptát.“

„Běž dozadu a vem si.“

Copak polezu ven z kabiny a dozadu na korbu, když jede tak rychle? Tolik odvahy nemám. „Raději ne.“

„Jen si běž vzít.“ Pořád se na mě upřeně díval.

„Co čučíš? Já nemám na čele silnici.“

Až pak otočil hlavu a začal sledovat cestu před námi.

Auto ujíždělo, odkud jsem přišel. Pohodlně jsem se opřel do sedadla, díval se z okna a klábosil s řidičem. Teď už jsme se skamarádili. Dozvěděl jsem se, že je soukromý přepravce. Tohle auto mu patří, i jablka jsou jeho. Dokonce jsem zaslechl, jak mu v kapse cinkají mince. „Kam jedeš?“ zeptal jsem se.

„Jedu a uvidím.“

Ta slova mi zněla tak povědomě jako slova vlastního bratra. Cítil jsem, že je mi čím dál tím bližší. Za oknem by měla ubíhat známá krajina, ty hory a mraky mi připomněly mé známé, takže jsem zase začal vykřikovat další jména a přezdívky.

Teď už mi vůbec nezáleželo na nějakém hostinci. Auto, řidič a sedadlo mě plně uspokojili. Nevím sice, kam jede, on taky neví. Stejně je mi jedno, co je před námi, hlavně když jede, pojedeme dál a uvidíme.

Ale auto se pokazilo. To už z nás byli skoro pokrevní bratři. Měl jsem ruku kolem jeho ramen, on zase svou na mých ramenou. Vyprávěl mi o svých láskách a zrovna, když došel k tomu, co cítil, když poprvé objal ženu, se auto pokazilo. Bylo to cestou do kopce, auto najednou přestalo řvát a v tu ránu se zastavilo, jak zabité prase. Nezbylo než si zase vylézt dopředu na auto, ohrnout znovu horní ret a ponořit hlavu dovnitř. Seděl jsem v kabině a věděl, že jeho zadek už zase trčí vysoko vzhůru, ale vyšpulený ret mi bránil ve výhledu. Neviděl jsem na jeho zadek, slyšel jsem jen, jak spravuje auto.

Po chvíli vystrčil hlavu a zavřel kapotu. Ruku měl ještě černější než předtím. Utřel si ji do košile, seskočil na zem a přistoupil ke mně.

„Opraveno?“ zeptal jsem se.

„Konec, nejde to spravit,“ odpověděl.

Byl jsem s myšlenkami v koncích. „Co budem dělat?“

„Počkáme a uvidíme,“ řekl, jako by se nechumelilo.

Seděl jsem v autě a nevěděl, co dál. Vzpomněl jsem si na jakýsi hostinec. Slunce už zapadalo, naopak červánky stoupaly po obloze a rozlévaly se jako pára. Hostinec mi tak opět vytanul na mysli, navíc se začal nafukovat a za chvíli už jsem ho měl plnou hlavu. Hlava zmizela a na jejím místě vyrostl hostinec.

Řidič teď uprostřed cesty cvičil rozcvičku podle rádia, od první až po poslední sestavu, všechny prováděl velmi pečlivě. Pak začal poklusem běhat kolem auta. Asi seděl v kabině dlouho a potřebuje si protáhnout tělo. Při pohledu na pohyb venku se mi už také nechtělo sedět, otevřel jsem dveře a seskočil na silnici. Ale necvičil jsem s rádiem, ani neklusal, jen jsem uvažoval o hostinci a o hostinci.

Vtom jsem uviděl na obzoru pětici lidí, jak na kole sjíždí směrem k nám. Všechna kola měla vzadu na nosiči přivázané dva veliké proutěné koše, říkal jsem si, že to asi budou rolníci z okolí, kteří byli prodávat zeleninu a teď se vracejí domů. Při pohledu na blížící se lidi se mě zmocnila euforie a vesele jsem je vítal: „Dobrý den, přátelé.“

Pětice dojela ke mně a seskočila z kola. Šel jsem jim radostně naproti a ptal se: „Je tu někde v okolí hostinec?“

Neodpověděli, naopak se zeptali oni mě: „Co je v autě za náklad?“

„Jablka,“ odpověděl jsem.

Všech pět jich došlo i s koly k autu, dva z nich vylezli na korbu a sundali deset bedniček jablek, ti tři dole odklápěli víka a přesypávali jablka do svých košů. Nejprve jsem si vůbec neuvědomoval, co se děje, jen jsem zíral s otevřenou pusou. Když mi to došlo, přihnal jsem se k nim a vyčítavě se otázal: „Co to děláte?“

Nikdo mi nevěnoval pozornost a dál přesypávali jablka. Vylezl jsem nahoru, chytil jednoho z nich za ruku a zakřičel jsem: „Kradou jablka!“ V tu chvíli mi na nos drtivě dopadla něčí pěst a odmrštila mě několik metrů daleko. Sbíral jsem se a ohmatával si nos, který již ne trčel, ale chabě visel na obličeji, a čerstvá krev se řinula jako slzy zlomeného srdce. Ale v momentě, kdy jsem jasně uviděl obrovitého siláka, který mě praštil, pětice již nasedla na kola a ujížděla pryč.

Řidič se zvolna procházel a s našpulenou pusou zhluboka dýchal, asi ho běh už unavil. Vypadal, že vůbec neví, co se stalo. Zařval jsem na něj: „Ukradli ti jabka!“ Ale on si mého křiku vůbec nevšímal a pokračoval v chůzi. Strašně se mi chtělo ho praštit, aby i jeho nos schlípnul. Běžel jsem k němu a zařval mu vší silou do ucha: „Ukradli ti jabka!“ Tentokrát se otočil a podíval se na mě. Sledoval jsem, jak se na jeho tváři objevuje stále veselejší výraz, a uvědomil jsem si, že civí na můj nos.

To už se na kopci objevili další lidé, kteří sjížděli na kolech k nám, na všech nosičích měli připevněné dva velké koše, mezi cyklisty bylo i pár dětí. Řítili se na nás jako roj sarančat a v mžiku obléhali celé auto. Spousta jich naskákala na korbu, bedničky plné jablek jedna za druhou mizely dolů, jablka se z některých rozbitých bedniček valila jako krev z mého nosu. Jako rozumu zbavení si cpali jablka do svých košů. Ani jsem se nenadál a všechna jablka byla dole. To už se z kopce snášelo pár malých traktorů, také zastavily u auta, seskočila z nich banda chlapů a začali nakládat jablka na traktory, vyprázdněné bedničky jedna za druhou létaly pryč. Všude po zemi se kutálela jablka a lidi je v podřepu jako žáby hromadně sbírali.

Právě v tu chvíli jsem se už neudržel a nedbaje nebezpečí jsem se vrhl vpřed s výkřikem: „Lupiči!“ Přivítalo mě množství pěstí a nohou. Ve vteřině dopadla snad na každičké místo na mém těle rána. Když jsem se zvedal ze země, pár děcek na mě zaútočilo jablky, která dopadla na mou hlavu a roztříštila se, hlava však nikoliv. Chtěl jsem se na ně vrhnout a dát jim za vyučenou, ale nějaká noha mě nenávistně kopla do boku. Chtěl jsem vykřiknout, ale nevydal jsem ani hlásku. Padl jsem na zem a zůstal sedět, neschopen se už zvednout. Nezbývalo mi než se dívat, jak neurvale rozkrádají jablka. Očima jsem hledal řidiče, ten gauner stál v uctivé vzdálenosti, díval se na mě a řehtal se na celé kolo. Pochopil jsem, že celé mé vzezření je jistě ještě oslnivější než před chvílí můj nos.

Neměl jsem ani sílu se vztekat, jen jsem sledoval očima to, co mě dohánělo až k nepříčetnosti. Nejvíc jsem zuřil na řidiče.

Z kopce sjížděly další traktory a kola a přidávaly se k všeobecnému rabování. Díval jsem se, jak jablek na zemi ubývá, jak někteří odcházejí a jiní přicházejí. Ti, co přišli později, začali pracovat na autě, viděl jsem, jak vyndali skla z oken, sundali kola, vytrhali prkna z korby. Auto bez kol vypadalo poraženecky, jak tak leželo na zemi. Pár dětí odešlo posbírat dříve vyhozené bedničky. Díval jsem se, jak nepořádek na zemi pomalu mizí a lidí ubývá, ale zmohl jsem se jen na pozorování, neměl jsem sílu ani se rozčílit. Seděl jsem na zemi, neschopen se zvednout. Jediné, co jsem ještě dokázal, bylo nechat zrak klouzat sem a tam.

Teď tu bylo pusto, prázdno, jen jeden traktor stál ještě vedle ležícího auta. Pár lidí prohlíželo auto zprava, zleva a hledali, co by se ještě dalo odnést. Až po chvíli jeden po druhém vylezli na traktor a ten se rozjel.

Uviděl jsem, jak i řidič naskočil na traktor a odjížděl; poté, co se usadil na korbě, se za mnou ohlédl a vesele se řehtal. Všiml jsem si, že v ruce drží můj červený batoh. Ukradl mi batoh. Měl jsem v něm oblečení a peníze, také jídlo a knihy. Ale on mi ho klidně sebral.

Díval jsem se, jak traktor šplhá do kopce, až zmizel, ale ještě bylo slyšet jeho rachot, po chvíli ustal i ten. Kolem se najednou rozhostilo ticho, stmívalo se. Stále jsem seděl na zemi, měl jsem hlad a byla mi zima, ale už jsem nic neměl.

Seděl jsem tam dlouhou dobu, pak jsem se pomalu začal zvedat. Dalo mi to hodně námahy, protože každý pohyb byl provázen ostrou bolestí celého těla, ale vstal jsem. Dobelhal jsem se k autu. Auto vypadalo skutečně zuboženě, leželo tam celé domlácené a já jsem věděl, že sám jsem také celý dobitý.

Byla už úplná tma, kolem nikde nic, jen pomlácené auto a zbitý já. S nekonečnou lítostí jsem hleděl na auto, auto se nekonečně smutně dívalo na mne. Natáhl jsem ruku a něžně je pohladil. Bylo celé studené. Začal se zvedat silný vítr. Listí na stromech se zmítalo a šumělo jako mořský příboj. Ten zvuk mi naháněl strach a stejně jako autu mi začala být zima.

Otevřel jsem dveře a vlezl dovnitř. Sedadla neodmontovali, to zjištění mi bylo alespoň malou útěchou. Lehl jsem si do kabiny. Ucítil jsem zápach prosakujícího benzinu, byl cítit jako krev, která tekla z mého těla. Venku vítr stále sílil, ale já jsem se, natažen na sedadle v kabině, cítil o něco tepleji. Vnímal jsem, že přestože je auto celé domlácené, uvnitř je silné, teplé. Věděl jsem, že i já mám v sobě teplo. Celou dobu jsem hledal hostinec – netušil jsem, že tě najdu tady.

Ležel jsem v autě a v mysli se vynořila vzpomínka na jedno takové teplé poledne, kdy překrásně svítilo slunce. Pamatuji si, že jsem si hrál dlouho venku a pak šel domů, oknem jsem viděl, jak otec balí věci do červeného batohu. Strčil jsem hlavu do okna a zeptal se: „Táto, ty někam jdeš?“

Táta se otočil a měkce řekl: „Ne, chci, abys šel ty.“

„Chceš, abych šel já?“

„Přesně tak. Je ti už osmnáct. Je čas jít poznat svět venku.“

Později jsem si vzal na záda onen krásný červený batoh, otec mne poplácal po zádech, jako by plácal koně po zadku, a já radostně vykročil přes práh domova a jako šťastný koník jsem se nadšeně rozběhl do světa.

Z výboru Yu Hua (Renmin wenxue chubanshe 2001) přeložila Zuzana Li.