Tenderenda fantasta

grossiga m’pfa habla horem

égiga goramen

higo bloiko russula huju

hollaka hollala

anlogo bung

blago bung

blago bung

bosso fataka

ü üü ü

schampa wulla wussa ólobo

hej tatta gôrem

eschige zunbada

wulubu ssubudu ulu wassubada

tumba ba­umf

kusa gauma

ba­umf

GRANDHOTEL METAFYZIKA

Zrození dadaismu. Mulča­Mulča, kvintesence fantastiky, porodí mladého pána Féta, vysoko ve výšinách v oné oblasti obklopené hudbou, tancem, blázněním a božskou důvěrností, která se až dost jasně odráží od opaku.

Nad proslovy pánů Clemenceaua a Lloyda George, nad Ludendorffovou střelou z kulovnice se nikdy nikdo nerozčiloval tolik jako nad rozkolísanou hrstkou potulných dadaproroků, kteří svými prostředky zvěstovali dětskost.

Výtahem z tulipánů a hyacintů se ubírala Mulča­Mulča na střešní terasu grandhotelu Metafyzika. Nahoře na platformě ji očekávali: mistr obřadník, jenž měl za úkol obstarávat astronomické přístroje, Hurá­osel, který si hltavě dopřával z kýble malinové šťávy, a Musikon, naše milá paní, zcela vystavěná z passacaglií a fug.

Štíhlá noha Mulči­Mulči byla zcela ovinuta chryzantémami, takže se dotyčná mohla při chůzi rozkročit jen omezeně. Mezi zuby jí tak trochu čouhal třepetavý jazyk z růžových lístků. Z oka jí visel zlatý déšť, a černý strop lože s nebesy, jež na ni čekalo, byl pomalován stříbrnými psy.

Hotel vybudovaný z pryže byl porézní. Z vrchních pater přečnívaly daleko vpřed hřebeny a hrany. Když Mulču­Mulču svlékli a nebesa zbarvil lesk jejích očí: ejhle, tu byl Hurá­osel do sytosti ukojen. Aj, vzkřikl daleko slyšitelným hlasem, vítej. Mistr obřadník se mnohokrát hluboce uklonil a přisunul dalekohled blíže k balustrádě, aby mohl studovat celestografii. Leč Musikon tancující neustále v podobě zlatého plamene kolem nebeského lože pozvedla náhle paže a hle, město zastínil bezpočet houslí.

Mulča­Mulčiny oči zaplály. Tělo podstoupilo plnitbu žitnou, kadidlem a myrhou, až se pokrývky lože zvedaly a dmuly. Všemožnými semeny a plody rostl náklad jejího těla, až s rachotem pukaly obaly, jimiž bylo spoutáno.

Tu se veškerý rachitický národ z okolí přichystal, že zabrání porodu, který zpustlou zemi ohrozil plodností.

S hořekováním se na své dřevěné noze rozrůstal P. T. Bridet, za kloboukem měl kytku mrtvých. Na tváři se mu vyrazila louže jedu. Celý rozzuřený přispěchal z komnaty zesnulých, aby se s tou neslýchanou událostí utkali jeho běsi.

A byl tu Troník s odšroubovatelnou hlavou. Z uší mu po obou stranách visel pomačkaný bubínek. Severské světlo mu rozsvěcovalo čelenku nejnovějšího data. Typ masového hrobaře zachlístaného bahnem, který se ze žaluzií velmi podezřelých výparů a pod vanilkovým pudrováním vydal zachraňovat čest.

A byl tu Mrtvouš, jenž nesl toto jméno a jinak už nic. Jeho metalické Adamovo jablko předlo naolejováno ve větru, při běhu v ústrety povětří. Kolem břicha si ovázal jerišskou bandáž, aby nepřišel o vlající cáry střev. Z hrudi mu rudě zářila Marseillaisa, jeho šibolet.

I oblehli sady, rozestavili stráže a filmovými kanóny ostřelovali platformu. Dunělo to dnem a nocí. Jako pokusný balón vypustili do výše ‚bramborovou duši‘ obklopenou fialovou září. Na světelných raketách na ní stálo: ‚God save the King‘ nebo ‚Nastal zas modločas‘. Tlampačem však zvolali na platformu: „Sžírá nás úzkost z přítomnosti.“

Tam nahoře se mezitím marně pokoušel čilý prst Božstva vylákat mladého pana Féta z Mulča­Mulčina kručícího života. Už už opatrně vykukoval ze zejících mateřských bran. Avšak s větší zchytralostí v liščí tváři zamrkal a opět se stáhl zpět, an spatřil ty čtyři, Jopa, Musikon, Božstvo a Hurá­osla, kterak se sjednotili v uvítací komando se sítěmi na motýly, holemi a tyčemi a jednou mokrou žínkou. A ukrutný pot vyrazil z Mulčina zrudlého těla se stříkotem a cákáním, že zlil celé okolí.

Tehdy ti dole naprosto znejistěli stran své zrezavělé filmové artilérie a nevěděli, co počít, zda odtáhnout, anebo setrvat. I poptali se na radu ‚Bramborové duše‘ a usnesli se, že líbezný spektákl Grandhotelu Metafyzika dobudou násilím.

Jako první metací stroj přivezli: modlu módy. Je to blyštivý špičatec s nízkým čelem obtěžkaný imitacemi drahokamů a orientální veteší. Ježto je od hlavy po paty vysoustružený z dřevěných lží a na prsou nese jako přívěsek železné srdce, může se nazývat Modlou nešpásovnou.

S černou šíjí tu trčí ověšena zvonky, vysoko ve zvednuté pravici ladičku hříchu. Avšak celá pomalovaná písemnými znaky kabaly a talmudu, hledí přece jen dobrotivě z dětinských zorniček. Svými šesti sty pažemi se samočinnými klouby překrucuje skutečnost i dějiny. Na nejspodnějším obratli zad má též připevněnu plechovou schránu s dmychadlem na bouchací kuličky. A jak tak probíhá naolejovávané vyprazdňování, řítí se z ní prdnatě generálové a vůdci band, člověku nepodobni, s tvářemi smýkanými v lejnech.

Avšak seshora jí Jop s pomocí Musikony zavedou hluboko do žaludku doutnák, a protože je nabit hesparem, salfuriem, akunitem a kyselinou sírovou, roztříští ji a útok zmaří.

Jako druhou modlu přivedou ‚Vousatého psa‘, aby svým zemitým řevem a bestiální slinou spláchl z platformy grandhotelu Metafyzika jemnou anekdotu. Vylamují dlátem dlažbu veškerých náboženství, aby mu otevřeli cestu a dráhu. Rapidně klesají ‚ideologické akcie nadstavby‘. „Ó, řícení do bestiality!“ naříká Bridet. „Magické tiskárny svatého ducha už nestačí zabránit zkáze.“

A už si to sem netvor prská, zapřažen před kostel vezený na kolečkách, zpoza jehož záclonek vyhlížejí kněží, preláti, děkanové a summi episcopi. Pětikostné zádové obratle vlekou jeho prašivou srst, do níž jsou vtetovány předvoje. Na ubíhajícím čele trůní obraz Golgoty. Krmen řezankou ze siločar stál dosud ve stáji alegorie. Nyní přijíždí, aby svůj úžas vyfukoval proti zvučnému hlasu Musikony.

Avšak jeho zuřivost se zvrtne. Ještě než jeho dech stačí dosáhnout hřebene střechy, zkřiví záda a vypustí semeno své pohlavní mužnosti, jež voní jasmínem a vodními růžemi. Vysílena chvějí se kolena obludy. Položí hlavu na tlapy, pokorně zakňučí. Vlastním ohonem rozbije rozkymácený prázdninový kostel lidových poručníků, jež sem přitáhla. A rovněž tento nápor selže.

Zatímco na vzdušné platformě tančí Musikonin zlatý plamen, umbala haja, přivážejí poslední z model: loutku Smrt ze štuku, roztaženou v autě, aby ji na lanech vytáhli do výše. „Ať žije skandál!“ zvolá na přivítanou Troník. „Poetická přítelkyně,“ dí Mrtvouš, „vaši hlavu obstupuje chorobně zmrzačená chcíplotina. Kobaltovou modří jsou zbarveny vaše oči, světelným žlutým okrem vaše čelo. Sem s příručním kufříkem. Sela.“ A Bridet: „Vskutku, mlčenlivá Zubatá, na svůj věk nepáchnete špatně. Z toho ještě pojde velká sranda. Křepčemež každý oním tanečním krokem, kterýž jsme druhému urvali. Vystavmež vítězný oblouk, a kam vy nohu postavíte, provázejž vás požehnání a spása!“

I pokývla Smrt a převzala od nich jejich zážitky, jako se přijímá holdovací listina, a nastavila šíji smyčce, čímž měla být avansována do výše. A oni zahákovali cívky, otočili pákou a navigovali ji. Leč břímě bylo příliš těžké. Bimbavě a komíhavě dosáhla tří čtvrtin výše a už se chystala ožít a vyšplhat na hřeben střechy. Když tu se lana propjala, zapěla a zabzučela. Drát zakrákal, i zřítila se dolů ze závratné výše a plným nárazem svého břemene zasáhla udatného Troníka, který se takového dorážení nikterak nenadál. Třikrát zemřelého a pětkrát zamordovaného ho odnesli, zahalena do kapesníku, stranou od cesty, a usilovně snažili se zasaditi vazbu jeho zátylku zpět na místo. Avšak nebylo pomoci. A také Smrt se Troníkovou smrtí skrze Smrt rozpoltila ve dví.

Když tu náhle vyrazila Mulča­Mulča dvanáctinásobný ječivý pokřik, ráz na ráz po sobě. Její kružidlová noha se pozvedla k okraji nebes. I porodila. Nejprve malé Žiďátko, to mělo na purpurové hlavince korunku a ihned se vyšvihlo na pupeční šňůru a počalo tam cvičit. A Musikon se smála, jako by byla jeho kmotra.

I přešlo čtyřicet dní a Mulča stála s křídově bílou tváří u balustrády. Tu zvedla nohu kružidla podruhé, vysoko do nebe. A tentokrát porodila mnoho splašků, štěrku, suti, marastu a harampádí. Bubnovalo to, řinčelo a rachotilo přes balustrádu dolů a pohřbilo to všechny choutky a ostatky chodidlových chodců. I zaradoval se Jop, a Božstvo nechalo klesnout síť na motýly a hledělo vyjeveně.

A opět přešlo čtyřicet dní, když tu Mulča přemýšlivě a s velkýma hltavýma očima povstala. Pozvedla nohu potřetí a porodila pana Féta, kterak jest popsán na pagině 28, Ars magna. Vychválil ho Konfucius. Po zádech mu běží lesklý břit. Jeho otec je Plimplamplasko, vysoký duch, přes míru opojený láskou a žhavý zázraků.

BULBOVA MODLITBA A PEČENÝ BÁSNÍK

Stejnou měrou, jakou roste hrůza, roste i smích. Pronikavě vystupují na povrch protiklady. Smrt nabývá magické podoby. Naproti tomu se velmi uvědoměle vzmáhá obrana života, jasu, radosti.

Mezi závory vstupují osobně vysoké mocnosti. Bůh tančí proti Smrti.

Někdo by si mohl pomyslet, že zemřela sama Smrt, avšak chyba lávky. Sotva zanotovala velká strašidla na betonové trouby nářek za zemřelou, probudily a uvedly ony rytmy dotyčnou do pohybu a ona opět přiběhla čile zpátky a dala se do tance na železném stehně. Pěsti pevně zaťaty, tloukla do země a dupala drnčivými kopyty.

A velká strašidla se rozesmála, a víka rakví jejich lícních kostí křupla. Neb se navrátilo velké umírání. I klesl Bulbo na kolena, rozpřáhl ruce k nebi a zvolal:

„Spas nás, ó Pane, z toho očarování. Vytáhni nám, ó Pane, naše začazené huby z kýblů špíny, stružek a odpadních jam, do nichž jsme zabředli. Smiluj se, ó Pane, nad naším pobytem v břečkách a latrínách. Naše uši jsou ovinuty jodoformovou gázou, v našich plicních lalocích se pase stádo vinštýřů a ponrav. Octli jsme se v říši škrkavek a model. Vzmáhá se křik po rozkladu.

Tví archandělé tu trží rány ohnivými holemi. Tvé anděly lákají na Zem, kde z nich dělají tlusťochy k nepoužití. Tam, kde hraničí peklo s rájem, valí oni své opilce do tvé země zaslíbené, i rozeznívá se wagnerovské jódlování, hajejnynej, in Germano panta rei.

Obydlím k smíchu se stala tvá církev, domem hanby. Hanobiteli nás nazývají a gnostickými ropuchami. Avšak jejich apačské a zvířecké tváře vystupují ve vykrmených tělech. Jak je milovat? V šuplících se množí davy nalezených fétů a v postelích se flákají špekouni.

Již nejsou s to postřehnout mumii v houpací síti, nabalzamované harampádí údů a cholerové bacily ve švu kontrabasu. Už ne onu vtipnou kaši, jež kape z lapače kouře, a práchnivějící mysl otce rodiny. Už v matčině těle kupčí s věčným životem.

Oni šmelí s pšeničnou moukou, která je určena pro Tvou svatou hostii, a prokloktávají si hrdlo patoky, které měly představovat Tvou svatou krev. Ty však nám promíjíš naši špatnost, jakož i my slibujeme, že vykonáme svou.

Jistě, mohl bych se zdržovat v jiné době. K čemu by mi to bylo, ó Hospodine? Pohleď, vědomě se zakořeňuji v tomto národě. Jako umělec v hladovění se živím askezí. Leč teorie relativity nepostačuje, ani filosofie založená na ‚jakoby‘. Už nezabírají naše pamflety. Množí se jevy expanzivního marasmu. Z mých pórů prýští všech šedesát milionů duší mého národa. Krysí pot to je před Tebou, ó Pane. Avšak spas nás, pomož nám, pneumatický Otče!“

Vtom vytryskla z Bulbových úst černá větev, Smrt. I vrhli ho do kruhu strašidel. A Smrt na něm execírovala a tančila.

Pán však pravil: „Mea res agitur. Zastupuje estetiku smyslných asociací, jež navazují na ideje. Morální filosofie v groteskách. Sladce spí jeho léčitelství.“ A rozhodl se, že si také zatančí, neboť modlitba se mu zalíbila.

I tančil Bůh se Spravedlivým proti Smrti. Tři archandělé vytočili mu do frizúry příčesek o výši věže. A Leviatan pověsil zadnici dolů přes nebeskou zeď a přihlížel tomu. Nad účesem Páně však se komíhala, upletena z modliteb Izraelitů, věžnatá koruna.

A zvedla se větrná smršť a Ďábel se vplazil do tajné komnaty za tanečním parketem a vykřikl: „Šedé slunce, šedé hvězdy, šedé jablko, šedá luno.“ I padly slunce, hvězdy, jablko a luna na taneční parket. Avšak strašidla je pozřela.

Tu pravil Pán: „Aulum babaulum, oheň!“ A slunce, hvězdy, jablko a luna vyrazily z vnitřností strašidel a opět zaujaly své místo.

Tu pravila posměšně Smrt: „Ecce homo logicus!“ a vylétla na nejvyšší stupeň. A učinila svou velkopášnost, aby dokázala svou autoritu.

I praštil ji Bůh přes hlavu tabulkami kategorií, až se rozlétly, a nadále tančil v mužných vinutích a čilých smyčkách. Tabulky kategorií však rozdupala Smrt, leč Strašidla je pozřela.

I učinila Smrt popílkový déšť z dušeného mozečku hoblin, jež jsou určeny pro rakve, a vykřikla: „Chaque confrere une blague, et la totalité des blagues: humanité.“ A zaskřípěla k tomu víky rakví svých lícních kostí. Hobliny však padaly všude vůkol, leč Strašidla je pozřela.

Tu sklonil Bůh troubu k zemi a zvolal: „Satana, Satana, ribellione!“ I zjevil se rudý muž, falešné Veličenstvo, a ubil Smrt, takže ji už žádný člověk nemohl nadále poznat. A Strašidla ji pozřela.

Avšak hle, najednou byla velmi mocná a vykřikla: „Nechť nám podají pečeného básníka!“

„Krávo, naše jsi!“ pravil Ďábel.

„Svobodo, sbratření, nebesa, naše jste.“

„Našinectví a hamižnost,“ pravil Ďábel, „co má tohle znamenat?“

Tu jim Hospodin pečeného básníka přenechal. Strašidla však se kolem něho sdřepla do kruhu, vyjádřila ho, oškrábala z něho kůrku a chmýří a pozřela ho. Tu vyšlo najevo, že hostie byly jeho knoflíky od kalhot, hrtan že byl nevykvašený, mozek voňavý, leč křivě k pupku přišněrovaný. A nejmladší ze strašidel nad ním proneslo řeč za zemřelé:

„Dotyčný byl psychofakt,“ počínala se řeč, „nikoli člověk. Hermafrodit od hlavy k patě. Špičatě trčela jeho duchovní ramena z nárameníků žaketu. Jeho hlava divotvorná cibule duchovnosti. Slepě ovládán nutkáním plynule se doznávat, byly jeho východisko, jeho konec a počátek prodchnuty tak panenskou, plně nekompromisní duševní čistotou, že my později dorůstající nedokážeme niterně tragicky přiřadit pochybnost nad povinností revolučně mravotvorného mateřství než k našemu dosud mdlobnému usilování o kosmos přelétavé vůle a zemského překonávání jako sice nevyhnutelný, avšak líbezný problém.

Zasypány změtí nedokynutého, v abstrakci uvízlého řečnictví, spočívají zde skvosty. Ne vždy se dokázala subjektivistická extatičnost vymanit z teatrálního samoúčelu. Robustní blouznivec a fakírský hledač spásy, kněz nad kněze a prorok, tryskavec a ostruha dithyrambického elánu přidává jeho chvályhodnému vzoru drsnou újmu jediná okolnost, že Max Reinhardt, jehož tvůrčí režie oplodnila nárys jednotlivých vizí, mohl své umění umělci poskytnouti teprve dlouho po jeho odchodu. Requiescat in pace.“

I pozřeli ho; pohřebního řečníka však pozřeli taktéž. I talíře pozřeli. A vidličky pozřeli. A taneční parket taktéž. Ó, jak dobré bylo, že Pán se z té scény předem vyvázal. Byli by bývali pozřeli i jeho.

HYMNUS I 

Není už co dodat. Možná že by se dalo ještě tak něco zapět. „Ty čtverče magický, už pozdě je navždicky.“ Tak praví ten, kdo se vyzná v mlčení. ‚Ambroziánský býk‘: na mysli máme ambroziánský chvalozpěv. Obrat k církvi se ohlašuje samohláskami a slávohlásáním. Hymnus se počíná militaristickými reminiscencemi a uzavírá vzýváním Šalomouna, onoho velkého mága, jenžto se utěšil, an přivinul k srdci egyptskou královskou dceru. Egyptská královská dcera jest však magie.

Ó Pane ptactva, psů a potvor, duchů a těl, přízraků a pitvor,

Ty Nahoře a Dole, Vpravo a Vlevo, Zanosem a Čelemvzad a Stůjkdostu,

Duch v tobě jest a ty jsi v něm, vy ve vás jste a my jsme v nás.

Vzkříšený jsiť ty, jenž překonán byl.

Rozběsněný, jenž roztrhl své řetězy,

Všemocný jsiť, Všenocný, Honosný, s planoucím hrncem na hlavci hlavy.

Do všech jazyků a větrných směrů se ti hrom rozskočil v bedně.

Jako v rozumu, tak i v nerozumu, do říše mrtvé i do říše živé nechť strmí tvůj plechový krk a sviští tvé loukotě.

S velikým rykem sis to razila, přilbice vzpoury, trumpeto kokrhavá, syne národa.

Ve chřtánu ohnivém a pod setbou kulek, v kňučení smrtném a nekončící kletbě,

v rouhačství nesčetném, mezi výpary tiskařské černě, hostií a buchet.

Tak při dštění tváří spatřili jsme tebe, tak drželi jsme tebe, vyřezána z achátu.

Na trůnech svržených, kanónech rozštěpených, na cárech novin, devizách a aktech,

Strakatě vystrojená loutko, pozvedlas popravčí meč nad zatrolenci.

Ty Bože kleteb a stok, kníže démonů, Bože posedlých.

Ty figuríno s fialkami, podvazky, parfémy a hlavou děvky.

Tvých sedm mláďat cení jazyky háďat, tvé tety natáhnou tretry, červená kulka je tvoje kukla.

Ty kníže chorob a medikamentů, otče Bulbů a Tenderendů,

otrušíků a salvarsynů, revolverů, namydlených provazů a kohoutků plynu,

Ty uvolňovači všech sepnutí, kazuisto všech vinutí,

Ty Bože lamp a luceren, živí tě kužely světla, trojúhelník a hvězda.

Ty mučidlo kolové, ruská houpačko trýzně, homokentaure, vznášíš se v okřídlených kaťatech nemocničním sálem,

Ty dřevo, mědi, bronze, věži, zinku a olovo, co železný kohout svištíš naolejován okolo.

Ty čtverče magický, už pozdě je navždicky, ty ubikací mystická, býče ambroziánská,

Pane našeho obnažení, tvých pět prstů jest fundamentem spasení.

Pane naší myslivecké a kuchyňské latiny, bubne lamentační našeho pobytování, éternisto, komunisto, Antikristo, ó! Óbrmoudré moudro Šalomounovo!

Z německého originálu Tenderenda der Phantast (Arche, Curych 1967) přeložila Věra Koubová.