Na začátku roku do českých kin uvedený film Kontraband nám dává příležitost zamyslet se nad vazbami mezi Hollywoodem a filmovou Evropou. Jedná se totiž o remake islandského filmu z roku 2008.
Evropa a Amerika jsou, bráno kinematograficky, stále dva rozdílné světy. Jako by rozpolcenost filmových historiků v otázce, komu a kterému národu přiřknout vynález filmu, vykreslovala geopolitiku celé světové kinematografie. Samozřejmě – už samotné užití termínu „kinematograf“ signalizuje, že vliv práce francouzských bratří Lumièrů převážil nad výsledky invenční činnosti Edisonovy. V dalších kolech zápasu ovšem americký film začal mít nad Evropou až nestoudně navrch. V souvislosti s novým americkým filmem islandského režiséra Baltasara Kormákura nazvaným Kontraband (Contraband, 2012) se nabízí možnost reflexe fenoménu vzájemných euroamerických filmových vztahů na příkladu severoevropské, konkrétně islandské kinematografie.
Mezi póly
Přestože Island někdy bývá považován za zemi geograficky i kulturně se nacházející mezi Evropou a Amerikou, dlouholetý pobyt amerických vojáků zde byl vnímán jako jedno z největších omezení hrdě deklarované islandské svéprávnosti, nemluvě o nelibosti vyvolávané projevy amerikanizace v tradiční islandské kultuře. Historikové islandského filmu přesto neopomínají upozorňovat na kladný vliv americké přítomnosti na kinofikaci zejména Reykjavíku a vůbec na rozvoj filmové kultury v této zemi. Severské kinematografie včetně Islandu se navíc dlouhodobě nevymezují vůči hollywoodskému filmu. Převaha (především ekonomická) americké kinematografie tu byla uznána a upustilo se od pokusů s ní na trhu soutěžit či ji nějak programově redukovat.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, po ustavení islandské kinematografie na institucionálních základech, dochází navíc ke kreativnímu zpracování amerického vlivu, zejména v žánru komedie. Tituly jako Na vrchol (Međ allt á hreinu, 1982), Stella jede na prázdniny (Stella í orlofi, 1986) nebo Sodoma Reykjavík (Sódóma Reykjavík, 1992) jsou svéráznými variacemi na americké (crazy) komedie. Od svých předobrazů se odlišují méně emocionálním herectvím a úmyslným porušováním principů gagu a situační komedie.
Na rozdíl od jiných severských zemí přesto k personálním pohybům mezi filmovou Amerikou a Islandem příliš nedocházelo. Oscarová nominace pro Děti přírody (Börn náttúrunnar, 1991) Fridrika Thora Fridriksona roku 1992 sice stvrdila trend stoupajícího zájmu o islandský film ze strany amerických profesionálů a publika, i tak ale byla většina islandských koprodukčních filmových podniků realizována ve spolupráci s evropskými, zejména severskými zeměmi. Do příchodu Baltasara Kormákura můžeme mluvit jen o několika větších islandsko-amerických projektech – příkladem jsou Fridriksonova Zimnice (Á köldum klaka, 1995) nebo Nic takového (No Such Thing, 2001) amerického režiséra Hala Hartleyho. Až Kormákur ve své práci dosáhl propojení obou světů pohybem mezi dvěma kinematografickými póly. Otázkou přesto zůstává, zda výsledkem není spíše určitá tvůrčí rozpolcenost.
Islandská krimi
Jako by Baltasar Kormákur ve vztahu k hollywoodské kinematografii nejprve procházel stadii registráže a kontaktáže, řečeno slovy klasika. Malý výlet do nebe (A Little Trip to Heaven, 2005) je sice filmem fikčně se odehrávajícím někde na americkém zapadákově, ale z většiny natáčeným na Islandu. Podmanivá příroda hraje při budování mysteriózní atmosféry přinejmenším stejně významnou roli jako hlavní postava ztělesněná americkou hvězdou střední velikosti Forrestem Whitakerem. Příběh filmu Dýchej (Inhale, 2010) již sice vznikal na americkém kontinentu, ale převážně v Mexiku, kam zoufalá životní situace ústřední postavu filmu zavádí. Až Kontraband je filmem vznikajícím ve standardních hollywoodských podmínkách, spoluprací s velkým studiem počínaje a angažováním ansámblu filmových hvězd konče. Ovšem k tomu je třeba ihned dodat, že se jedná o remake islandského filmu Reykjavík Rotterdam (2008), ve kterém navíc Kormákur ztvárnil hlavní roli.
Reykjavík Rotterdam představuje na islandské poměry ambiciózní dílo. Na scénáři spolupracoval světově proslulý autor detektivních příběhů Arnaldur Indriđason a režíroval jej Óskar Jónasson, s jehož jménem je spojován například zmíněný snímek Sodoma Reykjavík, ale třeba i řada na Islandu úspěšných televizních projektů. Vedle Kormákura vystupuje ve snímku také asi světově nejproslulejší islandský herec Ingvar Eggert Sigurđsson.
Děj filmu vychází z kriminálního žánru s akčními prvky. Island přitom patří mezi státy s tabulkově nižší mírou kriminality a třeba poměrně silná tradice detektivní literatury bývá nahlížena některými komentátory se znatelnou dávkou humoru. Ten ostatně proniká také do konstrukce filmu. Je zřejmé, že pašeráci alkoholu na dopravní lodi se ve svém řemesle vyznají, ale v porovnání s mafiány v holandském přístavním městě působí jako nevinní turisté. Komično zde navíc jde ruku v ruce s civilnem. Postavy mafiánů připomínají spíše obézní strýce z Ghost Doga (1999) Jima Jarmusche než Scorseseho elegantní děti ulice. Stejné charakteristiky můžeme vztáhnout k nejdynamičtější scéně filmu, v níž dojde ke krádeži obrazu Jacksona Pollocka. Scény jako přepadení auta, exploze a přestřelka mezi zločinci a policií jako by zde byly parodovány takřka po vzoru amatérského filmu. Záběry sugerují spíše pohled nezaujatého turisty, aktéři jednají s přirozenou krkolomností. Výsledným dojmem je zmatek a směšnost.
Odzvláštnění Hollywoodem
O to více u snímku Kontraband překvapuje obrat zpět, proti směru inovativního zpracovávání kriminálního příběhu. Je-li největší devízou islandského filmu určité (i produkčními podmínkami dané) zcivilnění ve výrazu a s tím související ironizace, pak přenesením příběhu konstruovaného pro evropské reálie do amerického prostoru zákonitě musí dojít k jeho „odzvláštnění“. Ve výsledku nám tak zůstane celkem všední pašerácký příběh se silně akcentovanými rodinnými motivy a motivacemi, jak je to pro Kormákurovu tvorbu typické. Však také v jednom z rozhovorů poskytnutých v souvislosti s uvedením snímku do distribuce islandský režisér vysvětluje, že jej zaujala možnost dodat Indriđasonovu a Jónassonovu scénáři hollywoodské aranžmá.
Nejvýraznějším příspěvkem v tomto směru je digitální kamera Barryho Ackroyda, uznávaného kameramana, proslulého spoluprací s Paulem Greengrassem, Kathryn Bigelowovou či Kenem Loachem. Naopak silnou spojnici s evropským předobrazem představuje zvýraznění motivačních linií vážících se na soudržnost a zachování rodiny. Ovšem v případě Kormákurových islandských filmů je dominantou generační či přímo epochální rozpor projevující se v krizi klasického modelu islandské rodiny a ústící v její rekonfiguraci či přímo určitou životní ztrátu. V Kontrabandu tento moment absentuje. Zůstává sice výrazná senzitivita při modelaci postav a jejich vzájemných vztahů, nicméně reversní pohyb proti invenci při převodu snímku Reykjavík Rotterdam do amerického prostředí byl nejspíš již od počátku odsouzen k uměleckému sestupu.
Lodivodové hollywoodského filmu ovšem Kontraband jako neúspěch rozhodně nevnímají. O tom svědčí několik projektů, s jejichž jménem je v poslední době Kormákur spojován – ať už se jedná o komiksovou adaptaci 2 Guns či film s výmluvným názvem Everest. Zároveň ale nelze mluvit o trvalém přesídlení charismatického režiséra do USA. V srpnu tohoto roku by mělo být uvedeno do islandských kin jeho drama Djúpiđ (anglicky The Deep), inspirované divadelní hrou pojednávající o rybáři, který ztroskotal na rozbouřeném moři několik kilometrů od pobřeží ostrova. A pravidelně je zmiňován Kormákurův plán zfilmovat další z detektivních příběhů Arnaldura Indriđasona, v anglickém překladu pojmenovaný Silence of the Grave. Stejně jako v jeho starším snímku Severní blata (Mýrin, 2006) bychom se zde měli setkat s týmem vyšetřovatelů kolem zachmuřeného detektiva Erlendura, jenž se pro tentokrát bude vyrovnávat s nálezem kosterních pozůstatků na staveništi na okraji Reykjavíku.
Autor je filmový publicista.