Na Ukrajině nejsou lvi

Loňský podzim byl na ukrajinskou literaturu docela bohatý: svou tvorbu do Prahy přijeli prezentovat Oksana Zabužko, která četla ze svého nového románu Muzej pokynutych sekretiv(Muzeum opuštěných tajemství, 2009, česky vyjde 2013), Jurij Andruchovyč a Mykola Rjabčuk, kteří se v rámci loňského Fóra 2000 představili jako básníci, a naposled Taras Prochasko, který v půli prosince v Knihovně Václava Havla pokřtil svůj román Jinací (Neprósti, 2002; česky 2012). Kromě toho nakladatelství Větrné mlýny vydalo dlouho očekávanou rozsáhlou antologii ukrajinských povídek Ukrajina, davaj, Ukrajina!, kterou uspořádali Marko Robert Stech a Lucie Řehoříková.

Osvěta předmluvou

Kniha přináší tvorbu čtyřiačtyřiceti ukrajinsky píšících prozaiků, žijících jak ve své zemi, tak v emigraci, dva úvodní eseje a medailonky autorů. Jako mezník pro současnou literaturu si editoři vybrali černobylskou katastrofu, která předznamenala rozpad Sovětského svazu a vznik nezávislé Ukrajiny, a navázali tak na pojetí prosazované některými tamními literárními vědci. Je logické, je­ li Černobyl vnímán jako nultý bod pro „novou“ a „nezávislou“ ukrajinskou literaturu, je však otázka, do jaké míry se tento moment odráží v literatuře současné. Něco, co se odehrálo před čtvrt stoletím v úplně jiné epoše a jiném režimu, v dnešní zrychlené době mnohem spíše bereme jako dávnou historii.

Protože se ve sborníku objevují i texty z padesátých a šedesátých let, mj. Ihora Kosteckého a Emmy Andrijevské, kterým se Stech dlouhodobě věnuje, vzniká spíše širokoúhlé panoráma ukrajinské literatury. A pokud někdo čekal, že se mu do ruky dostane zpráva o tvorbě nejnovější, ze které se dozví, co je pro tamní autory dnes aktuální, důležité či choulostivé, za co se rozdávají ceny a za co se vyhrožuje, bude zklamaný. Jde o průřez, za kterým je cítit snaha představit ukrajinskou literaturu v celé její šíři a rozmanitosti, jako literaturu bohatou, pestrou, komplikovanou, leč neznámou, opomíjenou a čekající na své objevení.

Knize poněkud škodí naivní představa pořadatelů, že pro českého čtenáře je Ukrajina terra incognita. Že na Ukrajině nežijí lvi, vědí Češi už dávno; že tam za poslední roky vznikly zajímavé texty, pak vědí ti z nich, kteří se o literaturu zajímají, sledují knižní trh, čtou časopisy a sem tam zajdou na nějaké to čtení. Kromě toho před pár lety vyšla podobně zaměřená antologie Expres Ukrajina (2008), v níž se už řada autorů objevila. Začínat předmluvy ke knihám ukrajinských autorů v osvětovém duchu se u nás už stalo stereotypem, s nímž je na čase skoncovat. Je však pravda, že odpověď na otázku, jak prezentovat čtenářům „malou“ či marginalizovanou literaturu tak, aby je zaujala, se nehledá snadno.

Pryč se stereotypy!

Na projektu se podílelo celkem šestadvacet překladatelů, kvalita překladů je různá, ale až na výjimky – například kostrbaté převedení Alba pro Gustava Oksany Zabužko – poměrně slušná. Čtenáře také potěší, že ve sborníku nejsou žádné vyloženě špatné texty (snad vyjma slepeniny Zátiší namalované čajem Marianny Kijanovské), jež by ho donutily knihu brzy odložit. Vysokou laťku nastavuje originální povídka Džalapita Emmy Andrijevské, inspirovaná buddhistickou tradicí a vyznačující se stylem, jenž připomíná Charmse. Vyzdvihnout je třeba i nadčasové texty básníka Tymofije Havryliva o vetešníkovi, který v malém městečku skupuje pověry, i mladé autorky Tani Maljarčukové, která portrétuje ukrajinské maloměsto způsobem blízkým Gombrowiczovi. Zařazení řady víceméně průměrných povídek opodstatňuje fakt, že přibližují dnešní (nebo spíš včerejší či předvčerejší) Ukrajinu a přinášejí čtenáři potřebnou dávku exotiky.

V průběhu četby začne nejprve udivovat a později unavovat velký počet textů experimentálních a konceptuálních, které pracují se složitou formou, jež vyžaduje komentář, či dokonce klíč. Tyto povídky se můžou nebo nemusí líbit, v takto velkém množství ale dělají z knihy zbytečně rafinovanou záležitost a poněkud zvyšují nároky na čtení. Troufám si tvrdit, že s konceptuálnem je třeba v podobných antologiích zacházet opatrně jako se solí.

Osobitý výběr a určitá těžkopádnost, která z něj plyne, začíná být pochopitelná při přečtení první, Stechovy předmluvy. Jedním z vytyčených cílů totiž bylo dokázat, že ukrajinská literatura se může směle rovnat literaturám západním. Boření klišé o marginálnosti a zaostalosti probíhá pak tím způsobem, že se stereotypy jednoduše postaví na hlavu. Jestliže za sovětských dob bylo rozšířené pojetí ukrajinské literatury jako jakési folklorně­ exotické, formálně nevyspělé odnože literatury ruské, nyní editor lokálně podmíněný kontext raději zcela opomíjí jakožto „rusocentrismus“ a snaží se ji představit jako literaturu, pro kterou jsou typické náročné experimentální formy a novátorské postupy. Žongluje se jmény jako Boccaccio a Joyce a úzkostlivě se vyhýbá jakýmkoli vlivům ruským, ačkoli všichni vzdělaní Ukrajinci na ruské klasice vyrůstali a tak či onak jí ovlivněni jsou. Výjimkami jsou Gogol, Čechov a Bulgakov, jejichž jména se v předmluvě přece jen objeví.

V rámci této křečovité snahy, kterou nelze chápat jinak než jako ukázku antikoloniálního diskursu, navíc opomíjí kontext středo­evropský, který je pro autory, jako jsou Andruchovyč, Prochasko nebo Zabužko, přirozenou alternativou kontextu východoevropského, tj. ruského. Předmluva Lucie Řehoříkové, která přibližuje dějiny Ukrajiny a mapuje ukrajinsko­ české kulturní vztahy, to naštěstí alespoň několika stručnými zmínkami uvádí na pravou míru.

Vystřízlivět, zamilovat se

Pojetí soudobé ukrajinské literatury jakožto literatury vysoké, exkluzivní je jen jedním z možných způsobů, jak ji prezentovat. Mnohem civilnější přístup volí již zmíněný soubor Expres Ukrajina, svěžejším a zároveň soudobějším dojmem působí například útlejší ukrajinská antologie Dekameron: 10 ukrajinskich prozajikiv ostannich desjaty rokiv (Dekameron: 10 ukrajinských prozaiků posledních deseti let, 2010). Dalším příkladem je více než deset let starý projekt Andruchovyče a Volodymira Eškileva Pleroma (1998) s podtitulem Encyklopedie současné literatury, který neskrývá ambice současnou ukrajinskou literaturu teprve definovat, potažmo vytvořit (nové pojetí a nový kánon), a který přináší řadu skvělých a velmi čtivých textů.

Ukrajinští spisovatelé samotní bývají v hodnocení domácí literární a kulturní situace zpravidla sympaticky střízliví. Aniž by shazovali tvorbu svou nebo svých kolegů či propadali sebelítosti, otevřeně mluví o tom, co dnešní ukrajinské literatuře chybí, a nezastírají, že v lecčems tamní literární procesy za­­ostávají za těmi, které probíhají na západ od Chustu. Brněnská antologie je naproti tomu pojatá jako přehlídka rozmanitosti povídkového žánru a ambiciózně se snaží ukrajinskou literaturu promítat na mapu světa, což je poněkud úsměvné.

Právě přílišné ambice jsou tím, co jinak velice sympatickému projektu nejvíce škodí. Hrají­ li si ukrajinští spisovatelé prostřednictvím svých knih na něco, čím nejsou – jako když Andruchovyč prohlašuje ústy svého hrdiny Stacha Perfetzkého, že pochází ze země, kde umějí všichni hrát na varhany, nebo když Natalka Sňadanko vykresluje dnešní Haličanky jako panny rozmlouvající ve verších –, je to postmoderní hra a rabelaisovský výsměch sobě samým. Z těchto vpravdě postkoloniálních hrátek nedýchá snaha někomu něco dokazovat, ale čistá radost z psaní. A tento moment může způsobit, že se člověk do ukrajinské literatury zamiluje, aniž by mu musel někdo něco vysvětlovat či obhajovat.

Autorka je komparatistka.