Něžný dotyk bestie

Zřejmě největším omylem metalových kapel kroužících kolem satanismu je zarputilost, s níž setrvávají na území, kde není nic než černé bahno. Jejich vzývání, (re)prezentace či zpřítomňování Satana se uskutečňuje téměř výhradně prostředky obecně považovanými za odpudivé. Momentu, kdy se taková hudba stává přitažlivou, musí předcházet postojová inverze – je třeba obrátit stupnici hodnot a přijmout zlo a ošklivost jako nejvyšší kvality. Je vlastně až překvapivé, že tento druh satanismu, jehož svůdnost je podmíněna takovým úsilím, tolik dráždí křesťanské církve i konzervativní strážce hodnot. Chybí mu totiž to hlavní: onen sex­ appeal, o němž zpívá Bob Dylan na albu Infidels: „Ví přesně, kde se tě má dotknout, zlato/ ví přesně, jak tě políbit/ ovine tě vroucně v objetí/ ucítíš ten něžný dotyk bestie/ víš přece, že Satan někdy přichází jako posel míru.“

Když někdo pojmenuje kapelu Radikal Satan, každého zřejmě v první chvíli napadne, že musí jít o vtip nebo o zakrývací manévr. Nicméně při bližším ohledání – na základě poslechu desek a ještě lépe pod dojmem koncertního zážitku – znějí obě jeho slovní části i spojení jako celek najednou docela příhodně, aniž by zmizela jeho svůdně laciná příchuť. Když se oprostíme od stereo­typů, jimiž jsou obě slova obalena v kontextech scén (black metal, industrial, noise apod.), staneme před otevřeným, neesencialistickým pojetím radikality a neurčitou představou satanství spojujícího hédonismus s nihilismem. Aby bylo jasno, jde pochopitelně z velké části o hru, ale proč nepřijmout její pravidla, když hudba Radikal Satan je tak temná, a přitom tak sexy?

Siluety zahalené v křiku

Skupinu, pocházející z Buenos Aires a už mnoho let usazenou v Bordeaux, tvoří César Amarante (kontrabas, kytara, perkuse, zpěv) a Mauricio Amarante (akordeon, syntezátor, zpěv). Nástrojové obsazení funguje svým způsobem také jako úhybný manévr. Byť se tvorba Radikal Satan dotýká i takových oblastí jako šanson nebo kabaret, akustické nástroje jsou většinou využívány tím nejsyrovějším a nejpřímočařejším způsobem. Lépe než na deskách se to projevuje na koncertech, kde nad kompozičními postupy, které by bylo možno označit za avant­ rockové, i nad psychedelicko­ hlukovými intermezzy, v nichž dominuje divoký, neosedlaný zvuk, vyčnívá jednoduché silové gesto, realizující se v přírazech do strun kontrabasu, v dupnutích do ozvučeného činelu na podlaze, v úderech do kláves či v křiku.

Přímočarost ale v tomto případě neznamená, že by nástroje či způsob jejich znásilňování stály v popředí. Vepředu nakonec nestojí ani samotní hudebníci, byť k tomu čistě vizuál­ně mají ty nejlepší předpoklady. Scéna, ať už reálná při koncertu či pomyslná při poslechu desky, se totiž navzdory prvotní ostrosti a dobré viditelnosti postupně zamlžuje, až z aktérů i instrumentů zůstávají jen nejasné siluety. Dobře se to ukazuje zejména na vokálním partu, který má zpravidla podobu exaltovaného zaříkávání ve španělštině a francouzštině a často končí přebuzeným řevem: přebuzenost zvyšuje zkreslení, do něhož se zahaluje všechno ostatní, aniž by ale cokoli zcela mizelo. Vzniká tu zvláštní dojem vrstvení bez použití looperu, efekt založený na paradoxu: kapela – navzdory značně impulsivnímu způsobu hraní – pracuje jako stroj, a přitom zbytek, zahrnující vše nestrojové, tedy to, co můžeme opatřit adjektivy lidské, emocionální, přepjaté, zvířecí, pudové atd., je všemožně převracen, napínán a roztahován. Výsledkem je hudba, v které se spojuje všudy­přítomný pravidelný puls s různými druhy srdečních arytmií, od vynechávání a zpomalování až k té nejzběsilejší fibrilaci.

Přilákat a nepustit

Zatím posledním přírůstkem v diskografii Radikal Satan je album El Incendio Que Se Llevó La Ciudad, jež vyšlo v září loňského roku na značce XXX a je v pořadí již osmým vydaným titulem skupiny. Obsahuje jedenáct skladeb, z nichž sedm reprezentuje pro skupinu typický písňový materiál. Jen aranžmá a zvuk jsou ve srovnání s minulostí i koncertní přítomností barevnější, košatější a snad i o něco pompéznější.

Většinu tracků otevírá delší předehra, která posluchače pomalu vtahuje dovnitř a jemně, a zároveň pevně omotává až do okamžiku, kdy se připojí tribální rytmus a rozezní melodické jádro písně. Podobný postup, avšak s odlišným cílem – vyvléct posluchače coby polapenou oběť z pulsujího rytmu, poskytnout mu trochu volnosti, ale doopravdy ho nepustit – se někdy opakuje i na konci. Zpívané písně doplňuje čtveřice kratších kolážovitých instrumentálních kusů s vrstvenými samply nejrůznějšího původu, jakési rituální vsuvky laděné do temnějších barevných odstínů než zbytek alba, který je ale sám přinejlepším sytě rudý. Strategie desky by se tak dala rozdělit do dvou fází: vlákat dovnitř a nepustit ven, ale nikoli s použitím násilí, spíše po vzoru hraběte Draculy, který zve Jonathana Harkera do svého hradu slovy: „Vejděte svobodně a z vlastní vůle!“

Dosavadní tvorba Radikal Satan naznačuje, že se jedná o skupinu, která se dokáže s neobvyklou elagancí a jistotou pohybovat na pomezí žánrů, tradic i scén. Díky nejednoznačnému postavení mají velký ­potenciál oslovit široký okruh posluchačů, zároveň jejich rozkročení může vyvolat i nedůvěru u příliš vyhraněných komunit (o čemž svědčí údajně nepříliš vstřícný postoj ke skupině v pařížských kruzích). Nedávný pražský koncert i aktuální deska ukázaly, že se tato nepříliš známá skupina může stát zjevením pro všechny, které dosud neopustila víra, že právě v průniku zdánlivě odlehlých oblastí se rodí ty nejhlubší hudební zážitky.