Příběh venkovského faráře

Když se na začátku padesátých let minulého století někdo odhodlal bojovat proti novému pořádku, musel počítat s tím, že si odsedí dlouhá léta ve vězení. Avšak stávalo se i to, že v „bezpečnostní“ síti režimu uvízl člověk, který se snažil na sebe neupozorňovat a jen si hleděl svého díla – třeba farářského. Jedním z takových byl i Josef Toufar (1902–1950), jehož životní osudy líčí kniha Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli.

Toufarův „případ“ se odehrál v zimě na přelomu let 1949 a 1950 v malé vsi jménem Číhošť.

Ecce homo

Doležal situuje začátek svého filmově stylizovaného dokumentárního vyprávění do Toufarova rodného Arnolce: detailně zabere pověstný cyrilometodějský kříž, předvede nám v několika obrazech rodinnou historii Toufarů i trochu zvláštní vztahy mezi jejími členy. Už z rozsahu a charakteru použitého materiálu je zřejmé, že autorovi nejde o vyvedení monumentálního portrétu hrdiny, ale spíš o zachycení specifického rázu kraje, z něhož Toufarův osud i číhošťské události vzešly.

Ukazuje, jak se lidé ze zapadlého kraje radovali z konce první světové války, ze vzniku republiky, jak oslavovali svátky, kde se scházeli, jak pracovali. Připomíná události na konci druhé války, Toufarovu pomoc prchajícím Němcům či jeho podíl na otevření gymnázia v Ledči nad Sázavou. Každá událost je doložena archivními prameny; autor nefabuluje, jen si vyhrazuje právo na subjektivní odstín v líčení událostí, ať už pochází od něj či od pamětníků.

Mohlo by se zdát, že kniha zachází do zbytečných detailů, ale právě ony pomáhají autorovi potlačit patos heroického obrazu kněze bojujícího proti totalitě ve prospěch civilní výpovědi o venkovanovi z Vysočiny, který byl nakonec komunistickou mocí odsouzen k hrdinství, aniž pro něj měl nějaké zvláštní předpoklady – nepočítáme­ li silnou víru a neskutečnou houževnatost. Zmíněnou civilnost Doležal koloruje vesměs humornými historkami legendistického rázu, které ovšem mají značnou výpovědní hodnotu.

Touto „výpravnou“ metodou se daří bez úmorného psychologizování odhalit důležité rysy Toufarovy osobnosti, které nám pomůžou pochopit, jak tento fyzicky křehký člověk dokázal tak dlouho vzdorovat brutálnímu nátlaku, který na něj byl vyvíjen v souvislosti s Číhošťským zázrakem.

Čiňme dobré, dokud máme čas

Doležal ukazuje Toufara jako člověka pospolitého, zdůrazňuje jeho oblíbenost a respekt, který budil u svých svěřenců, spolužáků a kolegů. O to absurdnějším dojmem pak působí původně banální konflikt faráře s místními představiteli moci, který nakonec vyústí do monstrprocesu vykonstruovaného na nejvyšších místech.

Velký prostor je v knize věnován i Toufarovu svéráznému pojetí kněžství a farářského úřadu, vycházejícímu z jeho sociální citlivosti a až selské prostoty a přímočarosti, která mu pomáhala navzdory postupující sekularizaci společnosti strhnout mladé lidi a děti.

Citovaná kázání zařazená do knihy koneckonců nejlépe ukazují duchovního, který nebyl brilantní řečník ani velký teologický myslitel, ale jehož praktická inteligence spojená s pevnou vírou v Boha i člověka dokázala v těžkých dobách poskytnout lidem oporu a povzbuzení. Na konci roku 1949 pronesl páter Josef Toufar z číhošťské kazatelnyslova, která Doležal nakonec využil i v titulu své knihy: „Drazí v Kristu! Žijme tak, jako bychom měli již dnes zemřít, žijme pečlivě jako moudří a vykupujme si časem vezdejším život věčný. Čiňme dobré, dokud máme čas, aby Pán nás vzal na svou pravici. AMEN.“

Případ rychle vyřešit

Pro většinu čtenářů bude zřejmě nejatraktivnější část knihy věnovaná rekonstrukci událostí okolo tzv. Číhošťského zázraku. Doležalovi se podařilo sestavit mozaiku autentických výpovědí svědků, které nám ukazují rozdílné pohledy lidí na pohyb kříže, dokumentů SNB a StB i dalších archiválií vážících se k události. Jako důkaz významnosti celé číhošťské kauzy pro tehdejší představitele moci svědčí zpráva prezidenta Gottwalda: „Případ rychle vyřešit, přísně potrestat.“

Kniha nekončí Toufarovou smrtí, ale dál sleduje osudy lidí spojených s číhošťskými událostmi. Autora pak především zajímá osud Toufarova příběhu, jenž se v šedesátých letech stává předmětem zájmu katolických intelektuálů i komunistických pohlavárů, kteří jsou v rámci své konstruktivní sebekritiky nuceni ospravedlnit postup svých kolegů v této kauze. Tehdy se příznačně vynořují i spekulace o Toufarově homosexuální pedofilii.

Dvousetstránková obrazová příloha vlastně vypráví celý příběh znovu. Jednotlivé fotografie obrážejí epizody uvedené v textové části, ať už jsou na nich unikátní momentky z Toufarova života, obrázky jeho milované Vysočiny, rukopisy kázání nebo křížek v číhošťském kostele, který se 11. prosince 1949 během kázání začal hýbat.

Možná je škoda, že kniha nedává odpověď na otázku, co způsobilo onen zázrak, který Josefa Toufara nakonec stál život, a byl­ li to vůbec zázrak. Ale to očividně ani nebylo autorovým cílem. On jenom zaznamenal život jednoho venkovského faráře, v němž i bez pohybujícího se kříže zůstává mnoho míst, na která rozum nestačí.

Autor je student Literární akademie.