Šílenství je nakažlivé

Tíha, melancholie, prázdno, zoufalství, bezmoc, strach, omámení. To jsou klíčové prvky, z nichž je utkáno posmrtně vydané opus magnum Roberta Bolaña nazvané 2666 (2004). Rozsáhlý román je tvořen pěti oddíly, v nichž se vyprávějí nejen příběhy z různých období 20. století, ale i z odlišných intelektuálních a sociálních prostředí.

Minimálně v jednom místě se ale tyto dějové linky protnou: v pekle. Konkrétně někdy v devadesátých letech v severomexickém městě Santa Teresa, situovaném v sonorské poušti a obklopeném smetišti a fabrikami nadnárodních firem, které „sice vypadá průbojně, působí, že spěje k nějakému pokroku, ale všichni by udělali nejlíp, kdyby jedné noci vyšli do pouště a přešli hranice, všichni bez výjimky, všichni“. Atmosféra pekla a všudypřítomného strachu je vyvolána výbuchem násilí, sérií brutálních vražd dívek a mladých žen. Toto „peklo“ je místem, kde se člověk ztratí, kde je konfrontován se svými zlými sny a obecněji se smyslem své existence. Je to místo, které člověka fascinuje, ochromí a kde lze snadno skončit navždy. Řečeno s Baudelairem, jehož větou román začíná: „Oáza hrůzy uprostřed pouště nudy.“

Všechny cesty vedou do Santa Teresy

V Santa Terese se shodou okolností ocitnou všichni hrdinové knihy: tři literární kritici, univerzitní profesor filosofie Amalfitano, novinář Fate, píšící reportáž pro černošský časopis Černý úsvit i německý spisovatel Archimboldi. Román nás zavádí ale i k Baltu do Pruska, na východní frontu během druhé světové války, do Harlemu mezi pozůstatky afroamerického hnutí Černých panterů, na literárněvědné konference, do televizního pořadu nebo na různé psychiatrické kliniky.

Podobně jako v Divokých detektivech (Los detectives salvajes, 1998; česky 2008) i v 2666 Bolaño splétá hustou síť odkazů k literární tradici a současně promyšleně buduje vlastní fikční svět, který fascinuje svou obsáhlostí a živelností. Nabízí se mnoho různých způsobů, jak knihu číst. Jako rozpravu o literatuře, umění a moci, o lásce, která dělá z lidí „náměsíčníky“ nebo „zdrogované detektivy“, jako traktát o šílenství. Bolaño se rovněž pokouší o definici exilu, což je pro něho téma velmi osobní. A v této souvislosti také nejde o nic menšího než o snahu vytvořit diagnózu Mexika, respektive celé Latinské Ameriky, postihnout identitu i mentalitu jejích obyvatel. A konečně: autor se nevyhýbá sociálním ani politickým přesahům, zvláště v kapitole s černochem Fatem nebo ve vražedných pasážích, pojednávajících mimo jiné o společnosti, která lidi redukovala na pracovní nástroj a sexuální objekt.

Geniální grafoman

2666 pracuje s prvky románu s tajemstvím, přičemž více či méně přítomná detektivní zápletka je důležitou součástí většiny příběhů. Do nitra morózního mechanismu vražd však nepronikneme, a pokud ano, tak jen zběžně a vlastně spíše náhodou. Řešení a smysl schází. Proč a podle jakých zákonitostí se dějí, z románu nepochopíme, protože se v nich „skrývá tajemství světa“ – kdyby se tajemství odkrylo, literatura by byla zbytečná. Nejpodstatnější je nakonec proces cesty a hledání bez explicitní odpovědi, během něhož vyvstávají mnohem zásadnější otázky, než je vyřešení případu či nalezení pravé identity slavného spisovatele.

Vedle Borgese, s kterým bývá Bolaño neustále spojován, si v této souvislosti nejde nepřipomenout Davida Lynche (který je ostatně v jedné z kapitol zmiňován), hrůznou poetiku snuff filmů, válečné historické romány, literární mašíbl nebo Franze Kafku. Ale srovnání s konkrétními jmény či žánry by bylo příliš zavádějící, protože Bolañově všežravosti není nic cizí. Bolaño byl grafoman, ale geniální.

Skutečnost je zfetovanej pasák

Tematická rovina Bolañových děl se vždy vyznačovala vysokou mírou obžerství – jsou do sebe schopny absorbovat historické události, náznaky příběhů, fragmenty textů a filmů, u nichž není podstatné, jestli jsou skutečné či nikoliv. Vypravěč se opájí odbočkami, svádí čtenáře do vedlejších proudů, které ale jasně a rafinovaně směřují vpřed. I proto se román čte jedním dechem – navzdory rozsahu, komplikovanosti i jisté narativní perverznosti, která se nejvíce rozvíjí u nejdelší kapitoly, věnované vraždám.

Právě v této kapitole, na rozdíl od ostatních, autor rezignuje na hlavní postavy i kompaktnější děj a vystavuje čtenáře desítkám strohých a navzájem si velmi podobných policejních popisů nalezených těl. Dvě stě šedesát stran kapitoly Zločiny se z velké části skládá z podrobného výčtu případů, které jako by byly vystřiženy z černé kroniky. Zbití, uškrcení, pobodání, upálení, znásilnění… Tato důslednost místy hraničí až s obsedantní fascinací násilím, avšak nikoliv fascinací adorující, nýbrž udivenou a nechápavou. Těmito jednotlivými případy, jejichž prostřednictvím nahlížíme sociální situaci obětí i mentalitu vrahů, se proplétá detektivní děj, který připravuje půdu pro kapitolu poslední, nejsilnější a prostorově i časově nejrozmáchlejší, jež je věnována spisovateli Archimboldimu.

Při dokončování 2666 autor zemřel, a jakkoliv poznámka na konci knihy tvrdí, že předkládaný celek je dokončená verze, z textu je místy možné vycítit potřebu sdělit toho co nejvíce, což můžeme interpretovat jako příznak nedostatku času. To ale není důležité, ostatně rozdělané měl současně minimálně dvě další knihy. Rozhodující je, že se jedná o fragment sám pro sebe, sen o románu, který by mohl pokračovat na dalších osmi stech stranách a čtenář by byl textem pořád dokonale stržený. Takhle dnes vypadá to, co zbylo z velkého románu: fascinující schopnost vyprávět příběhy bez potřeby konce a završení, balancování na hraně šílenství. A nutno dodat, že „šílenství je nakažlivé“. A skutečnost? Tu nejlépe vystihují dvě citace jedné z postav: „Skutečnost je jako zfetovanej pasák.“ „Skutečnost je nadržená děvka nakažená aidsem, nemyslíte?“