Druhá sbírka Adama Borziče Počasí v Evropě je jedním z příkladů, že společensky angažované verše, které jsou schopné zdařile zachycovat a zároveň reflektovat současnost, jsou možné. Navíc čiší optimismem a důvěrou v poezii.
Uplynulý rok nedal české literatuře pouze vášnivou, někdy až hysterickou, přesto důležitou a přínosnou diskusi o ideologii a literatuře, ale také další sadu básnických knih, které principy takzvané angažované poezie realizují v konkrétních textech: Roman Rops zdařile debutoval sbírkou À la thèse, Franišek Dryje svou představu o angažovanosti vtělil do knížky Ach! Angažovaná poezie A. D. 2013, ale především vyšla na sklonku roku nová, v pořadí druhá sbírka Adama Borziče Počasí v Evropě, která současnou českou angažovanou poezii a vůbec básnickou reflexi společenského klimatu obohatila o téměř nevídaný nadnárodní pohled. Borzičova sbírka je díky své aktuálnosti velmi zdařilým pandánem k rovněž „evropanské“, ale spíše k historii kontinentu zaměřené sbírce Radka Malého Malá tma (2008).
Skrze skleněnou hlavu
Borzičovi se v nové sbírce podařilo skloubit výsostně subjektivní lyrické reflexe a sebereflexe s místy až dokumentárním pohledem na současnou Evropu a její krizi ekonomickou, ale zejména duchovní. Reflexi ovšem podrobuje i samotnou „dokumentaristickou“ optiku a hned prvním veršem se sám sebe ptá: „Co chceš zaznamenat?“ Ano, Borzič zaznamenává. Ale jakým aparátem? Místo digitální kamery má jen „skleněnou hlavu“, kterou procházejí obrazy a zvuky světa. Emblém skleněné hlavy, který prostupuje sbírkou, je přiléhavým metaforickým zhmotněním mluvčího nových Borzičových básní. Mluvčího, který je tu, aby zaznamenal, aby svědčil, ne však jako pozorovatel popisující „objektivní“ svět kolem sebe – daleko spíš coby aktér veškerého dění, které vchází do hlavy, totiž do básně. Jako šaman s rozšířeným vědomím vnímající realitu zvnějšku i zevnitř zároveň.
Ale spíše než o šamanismu bych chtěl v této souvislosti mluvit o výsostném a dnes už relativně vzácném lyrismu. Borzič i věcný detail odpozorovaný z reality uchopuje ryze lyrickým způsobem – nechává ho pronikat do nitra subjektu a svědčí o něm na základě ech a rezonancí, které se v niterném subjektivním světě podaří vyvolat. Borzičova lyrika je smyslově neobyčejně bohatá: hýří vizuální imaginací, zvukovou hrou, nevázanou, ale přesto velmi výraznou rytmičností, v neposlední řadě náhodnými, sporadickými, ale o to překvapivějšími rýmy („Marie“ – „spermie“, „v čase“ – „ke kase“ apod.). Psaní proudem s sebou ovšem kromě podmanivého valivého rytmu nese tu a tam i úskalí mnohomluvnosti, proti kterému měla zasáhnout přísnější redakce.
Typologicky je Borzičova imaginace blízká surrealismu, ale je přetavena básnickou tradicí do podoby, která není limitována úzkou doktrínou jednoho uměleckého směru – navazuje na nadčasové výdobytky modernistického a avantgardního básnictví (asociativnost, vizuálně založená metaforičnost, estetika výčtu a kontrastu…). Metafory se Borzičovi nabízejí s nezvalovskou lehkostí, ale nikdy nejsou levné či mechanické. Borzič naopak ve svých verších činí z metaforičnosti základního hybatele významového dění, jemně rozlišuje významy juxtaponovaných metafor a řadí je do kaskád, které mnohdy drží celou kompozici básně.
Krachuje kapitalismus, ale poezie neumlká
O něco méně šťastně dopadla práce na kompozici celku básnické sbírky. Samotným básním je trochu nešikovně předřazen poměrně normativní interpretační text Jakuba Řeháka, který měl spíše následovat až po nich. Kompozice sbírky je poněkud školsky přehledná, básně tematicky blízké jsou nakupeny do trsů – lze si představit větší dynamičnost a větší využití kontrastu mezi texty při kompozici rozháranější, divočejší.
Ale pojďme k významovému jádru sbírky, které lze nazvat pocitovou kartografií Evropy či snad lyrickou diagnózou pozdního kapitalismu. Hned druhý text sbírky má slovo „kapitalismus“ ve svém názvu. Už by se dala myslím sestavit menší antologie básní tematizujících tento socioekonomický systém. Borzičova báseň Krachuje kapitalismus, leč poezie na zemi neumlká by z ní, domnívám se, poněkud vyčnívala. Sociální realitu totiž do básně vlastně přímo nevnáší, pouze k ní odkazuje titulem – signalizuje kontext, k němuž má být následující bohatě imaginativní a asociativně rozvíjený text vztažen: „Z lebky Země – jak živé je slovo lebka – teď raší nová slova,/ šlahouny, liány, popínavci,/ svěcení papoušci, rudé zobáky, duhové peří (…)/ celý ten obrat v mé skleněné hlavě.“ Borzič velmi účinně, umně a esteticky působivě vyvolá dvěma rozevlátými slokami atmosféru zlomového okamžiku, nervozity a neurčité nejistoty. Vytváří báseň jako příležitost, aby se významy, asociace a čtenářova osobní empirie daly do společného pohybu.
V reflexi společenského klimatu pokračuje i v „cestopisné“ skladbě Barcelonské výkřiky z mé skleněné hlavy, která patří k uměleckým vrcholům sbírky. Borzič nepíše hesla, jak někteří s obavami předpokládají u tohoto typu poezie, ale čte je, zapojuje je do proudu svých představ a vjemů – nápisy typu „WE KNOW YOUR CAPITALIST PARADISE“ čtené na zdech vstupují do jeho básní zcela přirozeně. Básník se nechává rozezvučet vibracemi světa – byť by to byly vibrace hněvu. Není to Borzičův hněv, je to hněv nalezený, hněv poznaný, hněv zachycený – hněv, který se táhne nad Evropou jako okluzní fronta: „Uvnitř mé skleněné hlavy hučí hněv./ Je to živý hněv,/ rozléhá se po všech návrších Barcelony.“
Báseň jako zvolání
Na pozadí houstnoucí atmosféry vznášející se nad starým kontinentem Borzič reflektuje privátní napětí mezi svými českými a chorvatskými kořeny. Tyto vzpomínkové básně nabírají na intenzitě tam, kde v nich osobní reminiscence přesahuje do obecnějšího dějinného dění známého jako válka v bývalé Jugoslávii, respektive k celým pohnutým dějinám tohoto regionu. Maršál Tito vyvolávaný ze záhrobí v tomto kontextu působí trochu jako pohádková postava, tajemná, mocná a děsuplná. Ustašovci jsou zase takoví trochu podivní příbuzní. „Chvělo se to v kelímku limonády,/ v tekutě žluté mase toho léta/ prskalo to ze špatného piva,/ klouzalo to do krku v koňaku/ ani smrad tržiště to nezdolal./ Bylo to ve vzduchu.“ Borzič, podobně jako v „reportážní“ španělské básni, zachycuje dějinnou emocionalitu místa – tentokrát Záhřebu těsně před „výbuchem balkánské krčmy“. Titulní báseň Počasí v Evropě odkazuje k děsivému Breivikovu atentátu, který se odehrál ve chvíli, kdy nemalá část Evropanů odpočívala a užívala si letní dovolené u Jadranu.
Konstantní stylovou kvalitou, kterou Borzič přijal už v rámci programu skupiny Fantasía, jíž je členem, je patos a silná expresivita výrazu. Je to právě patos, který stylově dynamizuje sbírku – je totiž umně střídán s „uzemňující“ věcností i střídmou vulgaritou. Krajní pól patosu představují zvolání typu „Evropo!“ nebo „Touho!“ či „Balkáne!“, která mají v Borzičových básních svou funkci, a nepůsobí tudíž přepjatě. Ona totiž báseň u něho je vždy především zvoláním. Zvoláním někoho k někomu. Básníka k publiku. Jako by tu ještě bylo. Ale vrátí se, když jeho nebytí budeme brát jako danost? Sotva. Borzičova sbírka artikuluje depresi vznášející se nad Evropou a nervozitu z neurčitého, ale přesto silně pociťovaného období změny, která nás snad čeká, ale nikdo neví, odkud a kdy přijde. Sbírka však také čiší optimismem – optimismem a důvěrou v poezii, kterou je třeba volat a křičet, i kdyby se stokrát zdálo, že ji nikdo slyšet nechce. Svět se mění slovy, nikoli mlčenlivým čekáním. Borzič chce u té změny být a poezii bere s sebou.
Autor je literární kritik.
Adam Borzič: Počasí v Evropě. Malvern, Praha 2013, 73 stran.